Sluníčko svítilo a já si vyšla s pejskem do parku. Bylo mi tak trošku smutno. Před pár měsíci jsem se rozešla s přítelem a byla jsem dosud sama. Zatím jsem partnera neměla, protože jsem trávila hodně času v práci. Ten víkend jsem ale měla jen pro sebe a nehodlala jsem ho prosedět doma.

Stavila jsem se za kamarádkou: „Ahoj Leni, nechceš se projít?“ ptala jsem se, když kamarádka otevřela na zazvonění zvonku.

„Kam jdeš?“ zeptala se Lenka, držící v ruce prachovku. Taky bych měla uklízet. Ale mně bylo smutno a věděla jsem, že úklid by mě nerozptýlil.

„Projdu se s Endym po parku.“

Lenka zaváhala. „Pojď na kafe, než se obleču.“

Procházka mi opravdu pomohla. Sluníčko mě rozptýlilo, s Lenkou jsme popovídaly o babských starostech.

„Musím už domů, přijde Vašek, bude mít hlad,“ mrkla Lenka na hodinky. Lenka musela navařit synovi, ale mně se domů ještě nechtělo. A Endymu, jak se zdálo, také ne.

„Budeš se zlobit, když tu ještě zůstanu?“ ptala jsem se.

„Ale vůbec ne. Tebe nikdo nečeká, pa,“ mávla Lenka rukou a mě její poznámka o tom, že jsem sama, bodla u srdce. Jak dlouho to ještě bude trvat? Už Petra nemiluji, a přesto mi je to líto…

Prošla jsem alejí plnou laviček, a pustila Endyho z vodítka. Ten se rozběhl a pelášil k lavičce. Skočil do klína mladému muži, který tu ve stínu seděl a četl knihu. To nikdy neudělal!

Muž zvedl oči od knihy. Byl moc krásný.

„Nezlobte se, omlouvám se, to nikdy nedělá,“ chytla jsem psíka za obojek a strhla na zem. Muž si stoupl, sklonil k Endymu a pohladil ho po hlavičce. „Ty jsi ale fešák,“ řekl, a opět si sedl.

„Vy taky,“ myslela jsem si v duchu. Byl to obr, a mně se vysocí muži líbí. Krásně se usmíval a v očích měl hvězdičky. Žiji ve městě celý život, ale tak krásného chlapa jsem asi neviděla. Nenápadně jsem mrkla po lopatách, které měl místo rukou. Snubní prsten na nich neměl. Chtěla jsem odejít, ale stála jsem tam jako kůl v plotě, a zírala.

„To je dnes krásně, že?“ zeptal se muž.

„Ano, je,“ vyhrkla jsem, jako bych neuměla utvořit souvislou větu.

„Měl jsem tu být s malou dcerkou, ale onemocněla a bývalá mi ji nedala,“ řekl.

Ze srdce mi spadl kámen. Je nezadaný! Ale co to znamená? Vůbec nic.

„Nechcete se se mnou projít, ať tu nechodím jako medvěd samotář?“

Chtěla jsem vyhrknout, že ano, ale pak jsem se vzpamatovala. Nejsem puberťačka, abych se zamilovala na první pohled! Mrkla jsem na hodinky, a pak, aby to vypadalo, jako že mi to je jedno, jsem řekla: „Mám ještě chvilku čas a chtěla jsem se provětrat, můžeme se projít společně.“

Takové teplo zase nebylo. Chodili jsme podél řeky a povídali si o životě. Martin byl jen o měsíc starší, než já. Ale brzy jsem drkotala zuby, byl teprve březen, a Martin, zdálo se, taky podléhal chladu. Moc jsme si rozuměli, ale byla už opravdu zima.

„Je mi zima, musím domů,“ řekla jsem.

„Vařil jsem dnes polévku, zelňačku. Mám jí celý kotel. Co kdybych tě na ni pozval?“ navrhl.

„Ty umíš vařit?“

„Umím, a myslím, že dobře. Nechci, abys mi zmrzla.“

Abych MU zmrzla! Ano, nějak jsem se zaláskovala na první pohled.

„K tobě domů?“

„A kam jinam,“ usmál se. „Neboj, nezapomenu na slušné chování.“

„Ale já nechodím k cizím mužům domů.“

„Tak právě poznáš, jak bydlím, a už nebudeme cizí.“

Jsem asi problémová ženská. Nevěřím moc mužům a chci, aby mě získávali postupně. Co by si asi řekl, kdybych pozvání přijala? A odolala bych, kdyby byl osobnější a nenabídl by mi jen tu polévku?

„Ale příště bys už cizí nebyl,“ hrála jsem si se slovy.

„Dobře, tak tedy příště. Mám malou nemocnou, budu i zítra sám. Budu mít čas. Můžeme se opět projít, můžeš zajít na tu polévku. Odleželá bude lepší. Dáš mi své telefonní číslo?“

„Dám,“ řekla jsem.

„A já tobě své.“

„Ne, dám ti mé, zavolej ty, jsem ženská, tak bys měl zavolat ty jako muž,“ řekla jsem. Já byla tak poblázněná, že hrozilo nebezpečí, že bych volala pod nějakou záminkou hned, jak bych přišla domů.

Vytáhla jsem z kabelky časopis. Na roh jedné stránky jsem načmárala telefonní číslo. Byla jsem nervózní. Martin byl nejen krásný chlap, ale dobře se mi s ním i vyprávělo. Měl malou princeznu, byl rok rozvedený a tvrdil, že minulost má vyřešenou. A tolik se mi líbil…

Doprovodil mě kus cesty, a pak se naše kroky rozdělily. Měla jsem ještě sraz s jinou kamarádkou v kavárně u našeho domu. Do kavárny jsem přímo letěla. Potkala jsem prince na bílém koni a chtělo se mi zpívat. Byla jsem zamilovaná na první pohled.

„Tys nějak pookřála,“ zhodnotila Hana, když jsem vešla do kavárny. Šťourala si párátkem v puse. Poslední dobou mě skutečně znala sklíčenou a smutnou.

„Je přece krásně, na světě,“ usmívala jsem se.

Objednala jsem si vídeňskou kávu a hrábla do kabelky, abych Hance předala CD, na které jsem jí vypálila fotky jejích dětí. Proto jsem se s ní také setkala. Pohledem jsem zavadila o časopis. Napsala jsem to číslo správně? Měla jsem poměrně novou SIM kartu a hned ze začátku jsem ji málem reklamovala, když jsem si u svého čísla prohodila číslice, místo 43 jsem dala kamarádce číslo s 34kou. A teď se mi vybavovalo, jako bych udělala stejnou chybu! Vytáhla jsem časopis z kabelky a snažila se v jeho vytlačeném rohu přečíst, co jsem napsala. Bylo mi horko. Vypadalo to, že jsem se opět spletla.

„Co děláš s tím časopisem?“ ptala se Hanka.

„Poznačila jsem si tu něco, ale asi se mi někde utrhl rožek časopisu. Bylo to číslo, snažím se ho přečíst.“

„Stačí jemně přejet položenou tužkou po vytlačeném místě, a číslo přečteš,“ poradila. Vzpomněla jsem si, jak jsme takto jako děti přejížděly se sestrou desetníky a drobné mince.

„Nemám tužku,“ byla jsem zaražená. Hanka tužku měla.

„Dej to sem,“ popadla časopis a jemně přejížděla roh časopisu.

„Mám to!“ usmála se a časopis mi podala.  S hrůzou jsem četla číslo, ve kterém jsem opět přehodila ony dvě číslice. Vše je ztraceno! Nějak jsem s kamarádkou proseděla večer v kavárně, ale v duchu jsem si vybavovala, co jsme si s Martinem o sobě vlastně prozradili.

Nemluvili jsme o ničem konkrétním. Já mu ani neřekla, v které části města bydlím, on mi prozradil čtvrť, bohužel tu největší. Pak ještě vím, že má rodiče na jižní Moravě, že má malou dcerku, že byl dobrovolným dárcem krve, ale už není. Viděla jsem jeho fotku v řidičáku, ale nevšimla jsem si jeho příjmení, ani adresy. Vím vlastně jen to, že si moc rozumíme, začínám ho mít ráda, je fajn, ale nemáme na sebe kontakt!

V následujících dnech jsem Endyho párkrát vzala do čtvrti, kde Martin žije, na procházku. Snad jsem doufala, že na něj narazím. Říkal mi, že na balkóně pěstuje nějaké cizokrajné kytky. Dívala jsem se po panelákových balkónech. Na každém druhém byl nějaký květináč, nebo truhlík, a v něm kytička.

Pak jsem toho nechala. Pokud bychom se měli ještě vidět, tak se potkáme. Smířila jsem se a jsem pořád sama…