Hrajte s námi SUDOKU online !
Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024
8 rad, než se rozhodnete vyběhnout
Pampeliškový med - nejoblíbenější recepty
Název knihy: Petr Muk - Víc než jen obyčejný smutek
Autoři: Kamila Tomsová a Lucie Müllerová
Nakladatelství: Daranus
Datum vydání: 8. 6. 2010
Vázaná vazba
Počet stran: 128 stran + 16 stran fotopřílohy
Formát: 145x207 mm
Cena: 199 Kč
Coby frontman skupin Oceán a Shalom i jako sólový zpěvák zažil nabyté koncertní sály, jeho desky se prodávaly po desetitisících a fanynky mu ležely u nohou. Ale poznal také, jak hořký je odchod z výsluní a jaké to je ocitnout se finančně i psychicky na dně. Jeho životu udávala rytmus zákeřná nemoc, při níž se střídají období hlubokých depresí se stavy chorobné mánie.
Bojoval s ní dvacet let a tento boj za něj nakonec rozhodla nečekaná smrt. Životní příběh Petra Muka, zpěváka s nenapodobitelným hlasem a projevem, se uzavřel 24. května 2010. Je to příběh někdy temný, jindy idylický. Nechybí v něm nečekané zvraty a málem neuvěřitelné epizody.
Ukázka z knihy:
V roce 1997 byl doslova krůček od toho, aby konvertoval. Nakonec si to ale rozmyslel. Nechtěl k víře přestoupit jen tak napůl. Mnohokrát vysvětloval, že pokud by konvertoval, musel by přesně dodržovat všechny zákazy a příkazy, které tato víra vyžaduje, jinak by se styděl sám před sebou: „Šest set třináct příkazů a zákazů, které židovství má, je tak velký úkol, že pokud je člověk alespoň trochu solidní a bere věc vážně, uvědomí si, jak závažný je to krok.“
Během koketování s přestupem k judaismu například zjistil, že hlavním zdrojem jeho příjmů jsou páteční a sobotní vystoupení. Tedy práce ve dnech, kdy Židé slaví šábes a neměli by pracovat. A to si Muk nemohl dovolit. Navíc tvrdil, že když přísná pravidla nedodržují konvertité, je to mnohem horší, než když je porušují ti, co se v tomto náboženství narodili a vyrostli.
Jednu chvíli dokonce uvažoval i o tom, že by se přestěhoval do Izraele. Nakonec to ale zavrhl. Odradil ho zážitek jeho známých, kteří tam nějakou dobu žili, ale nakonec se vrátili domů, protože kousek od jejich syna explodovala bomba. I další Mukův kamarád unikl v Izraeli smrti jen o vlásek: ujel mu autobus, který o pár minut později vybuchl. V takovém prostředí Muk žít nechtěl a už vůbec si nedokázal představit, že by tam vzal svou rodinu. I když i ta byla s jeho láskou k judaismu sžita, což dokládá fakt, že Mukova nejmladší dcera dostala jméno Noemi. To pochází z knihy Ruth a v hebrejštině označuje „příjemnou a půvabnou ženu“.
Kdykoli se Muka někdo zeptal na jeho víru, odpovídal, že je na cestě a že to snad jednou přece jen dotáhne do konce. Že stále hledá, ačkoli jeho náklonnost k judaismu byla více než evidentní. Když se šel při zkoušení Golema omluvit ke hrobu rabiho Löwa za to, že ho má ztvárnit, doprovázel ho kamarád, který mu přečetl nápis na náhrobku. Společně pak četli modlitby.
Nic ale nenaznačovalo tomu, že by se Mukovo hledání blížilo ke konci. Vždy, když se zdálo, že už je u cíle, vynořily se další otazníky. Čím víc studoval, tím víc nejistý a zmatený byl. V jednom rozhovoru se přiznal k tomu, že přemýšlí o existenci či neexistenci reinkarnace. Chtělo se mu věřit, že existuje. Že se jednou, po smrti, která se poslední roky jeho života stávala stále častějším tématem hovoru, vrátí. Ve skrytu duše byl ale přesvědčen, že člověk na své nejdůležitější otázky během života stejně odpověď nenajde. On sám ji nenašel nikde, ani v židovství, ke kterému měl nejblíže.
„Tu odpověď člověk nedostane do konce života. Dokud se nezavře víko od rakve. Pak bude buď totální tma, nebo světlo,“ řekl v jednom rozhovoru. Od té doby uplynuly tři roky a Petr Muk už bohužel svou odpověď nejspíš našel...
Měl za sebou svatbu se ženou, kterou miloval, a těšil se na narození své třetí dcery. Dotočil novou desku, pracovně se mu dařilo. Teoreticky měl být na vrcholu. Ale přesto byl smutný. Měl těžké deprese, byl vyčerpaný. Výsledkem byl měsíc a půl na uzavřeném oddělení psychiatrické kliniky, kde se kdysi s maniodepresivní psychózou léčil i herec Miloš Kopecký. „Bylo to absolutní dno,“ vzpomínal později.
Když po propuštění seděl s jedním novinářem v kavárně a rozmlouval o své nemoci, vypadal tehdy jedenačtyřicetiletý zpěvák hodně unaveně. Mluvil tiše a pomalu. A i když přiznával, že už naplno pracuje a ze života se umí i radovat, rozhovor byl stejně smutný. „A pak se oběsíme,“ žertoval při focení.
Nebýt manželky a dcery, Muk by se k hospitalizaci zřejmě neodhodlal. Měl pocit, že je zbytečná. S depresemi žil už přes dvacet let a nikdy ho nenapadlo, že by mu někdo mohl pomoci. Nanejvýš byl ochoten připustit, že za někým zajde, promluví si s ním a pak zas půjde. Nakonec sám přiznal, že k psychiatrovi došel na poslední chvíli.
„Několik týdnů jsem se probouzel pravidelně ve čtyři v pět ráno úplně zpocený. Nemohl jsem spát a přitom jsem neměl energii vyhrabat se z postele. Propadnul jsem se do stavu, kdy jsem přestal komunikovat, nejedl jsem, zhubnul jsem. Ten první týden na klinice se to ještě prohlubovalo — všechno mě štvalo, byl jsem podrážděný, nebyl jsem schopný sníst ani lžíci polívky. V kapačkách jsem dostával antidepresiva a živiny, ale trvá měsíc, než začnou léky pořádně působit,“ popisoval Muk svoje trápení.
I když se mu v době před hospitalizací profesně i soukromě dařilo, úplně zadarmo to nebylo. Zpěvák si vzal velkou hypotéku na byt, od začátku roku odehrál šedesát vystoupení, domů se často vracel až k ránu. Kvůli těhotné ženě, která pochází ze Slovenska, navíc pořád pendloval mezi Prahou a Bratislavou. Od dubna nemohl spát, ráno se sotva zvedl z postele a pořád se trápil tím, že nestíhá plnit všechny své povinnosti... Novinářům se navíc těsně po Mukově svatbě ozvala žena, která tvrdila, že čeká jeho dítě. Zkrátka — naprostá beznaděj.
Tenhle stav už přitom Muk znal. První kolaps kvůli depresím zažil v roce 1993, kdy s kapelou Shalom natáčel klipy v Izraeli. „Každý den jsem prosil, aby mě posadili do letadla a poslali domů. Hledal jsem místo, kde bych se zabil. Tehdy jsem to překonal prací. Což asi byla chyba. Kdybych šel k doktorům dřív, nemuselo všechno dojít tak daleko. Jenže jsem se přirozeně styděl. Přece nejsem blázen, říkal jsem si. Ty návaly špatných nálad a nočních úzkostí mě ale čas od času přepadly. Řešil jsem to pomocí špuntů do uší a prášků na spaní i na uklidnění. Rohypnol, stilnox, lexaurin — bral jsem to stejně jako spousta lidí ze showbyznysu: umělců i manažerů. Ale to nejde dělat často, ty prášky jsou silně návykové. Někdy jsem si dal pivo, víno, jen občas nějaké panáky, ale každopádně: druhý den mi bylo ještě hůř. Amatérské léčení není dobrá cesta.“
Během svého pobytu na psychiatrické klinice si Muk zvykl na pevný řád. V osm snídaně, v deset večerka. „Úzkosti, deprese, nespavost — na vše dostanete lék. Když je vám líp, zapojujete se do terapií — pracujete na zahradě, cvičíte, malujete. Já jsem bohužel nemohl vycházet. Až zpětně jsem se dozvěděl, že před dveřmi čekali bulvární novináři. Kvůli nim museli zalepit okénko do našeho pokoje,“ vyprávěl Muk.
I když mu jeho blízcí nosili knížky, zpěvák měl problém soustředit se. „To jeden pacient psal zážitky a má pětisetstránkový deník. Četl nám z toho a bylo to docela zajímavé. Zažil jsem na pokoji lidi v naprosté manické fázi a to bylo šílený. Přes noc seděli na posteli nebo pobíhali. Když se nějaký pacient počural — bral silné prášky na spaní —, tak se kolem něj točili a snažili se mu pomáhat, což mu bylo nepříjemný. My ostatní jsme se vůbec nevyspali.“
Tuto knihu Petr Muk - Víc než jen obyčejný smutek zakoupíte v knihkupectví a na internetových stránkách nakladatelství Daranus.
Vendi V.
ChytráŽena.cz
