Kdo maže, ten jede

Cena: 209 Kč

Dva dny ve mlýně odříznutém sněhovou vánicí od okolního světa se mohou ze začátku jevit jako příjemně strávený víkend. Zvlášť když jeho majitel – bohatý podnikatel Kryštof Oplt – chystá večírek.

Svérázná učitelka Josefína Divíšková ale brzy zjistí, že skutečnost nemusí být taková, jak se zpočátku zdá. Záhadný střelec z lesa a tělo jednoho z účastníků večírku nalezené v náhonu spustí řetězec událostí, před kterými neuteče žádný z pozvaných hostů. Pachatel je ve mlýně a je možné, že už vyhlíží další oběť.

Josefína Divíšková se s osobitým stylem a za vydatné pomoci komisaře Tvrdíka snaží přijít všemu na kloub. Při svém pátrání se nevyhnou nebezpečným ani humorným situacím, a aby toho nebylo málo, do věci se zamíchá i Josefínino nevypočitatelné příbuzenstvo.

TŘETÍ PŘÍPAD SVÉRÁZNÉ UČITELKY JOSEFÍNY DIVÍŠKOVÉ!

Ukázka z knihy Kdo maže, ten jede:

Miroslava Dostálová nespokojeně pokrčila nos proti obloze. Polední slunce se schovalo za mraky a nedávalo ani v nejmenším najevo, že chce něco na téhle situaci změnit. Navíc se zvedl vítr a vmetl každému, kdo se odhodlal riskovat zdraví na běžkách, čerstvě napadaný prašan do očí.
„No, hezký,“ zabručel Karel Dostál, který stál ve stopě za ní. „Divím se, že vůbec někdo přišel.“
„Jako každý rok v tuhle dobu,“ pravila přes rameno.
Nechápala svého muže o nic víc než všechny zdravé a mobilní občany Brodu, kteří dali přednost sobotnímu programu v televizi před tradičním „šoupákem do Machtína“. V prostoru startu se těsnala necelá stovka nadšenců různého věku a pohlaví. A to bylo setsakramentsky málo. Lidé jsou líní, pomyslela si a vypjala prsa jako při sokolském nazdar. Jejich chyba.
„Právě. Mohla jsi to posunout na konec měsíce.“ Zabodl hůlky a vytáhl z kapsy zmuchlaný kapesník.
„Prosím?“
„Jsi jednou starostka…“ Zatroubil jako polnice.
Několik okolostojících se po něm otočilo – snad v úleku, že zmeškali start. Z hloučku lyžařů popíjejících horký grog u provizorního stánku se ozval pronikavý ženský smích.
Přešla vše s důstojným klidem. Utřel si nos. „Bude to lepit…“
„Měl sis pořádně namazat.“
„Mazal jsem,“ odsekl.
Pokrčila rameny. „Asi špatně.“
„Zima je jako v psinci,“ nedal se.
„Zato na Čihátku – tam mají jistě teplo,“ pokývala hlavou a znovu si raději překontrolovala obsah velké koženkové ledvinky neurčitého stáří. Náplasti, jelení lůj, telefon, vosk, mapa, doklady, dvě celozrnné tyčinky, pití, papírové kapesníky. Možná měla vzít obyčejné. Vypadá to, že Karel tu rýmu nepředstírá…
„Nemůžu za to, že mě pozval,“ ohradil se.
„Kdo a kam?“ doplužila k nim tmavovláska v červeném kulichu a spíše silou vůle než lyžařským uměním zastavila na špičkách Karlových předrevolučních sportenů.
„Josefíno!“ zvolal.
„Starý Kačírek vdává dceru a náš táta si myslí, že by si to užil daleko víc,“ zodpověděla její otázku Miroslava.
„Neblázni, švagře,“ pokusila se černovláska o mravokárný tón.
„Veselit se s bandou nimrodů, když můžeš tužit tělo sportem?“
„Stojíš mi na lyžích – švagrová,“ šťouchl do ní. Neudržela rovnováhu a sedla si na zadek.
„Au! Co děláš?!“
„Ničíš mi vybavení.“
„Prosím tě,“ vyhrabala se s nadávkami na nohy, „oba s Mirkou vypadáte jako Hanč a Vrbata.“
„Jo,“ popotáhl. „Zmrzlí na kost.“
Miroslava byla se svou vizáží spokojená, tudíž se jí sestřina kritika nedotkla ani v nejmenším. Urovnala si ledvinku na zádech, aby jí světlezelená větrovka nedělala na bocích faldy.
„Nenapadlo tě, že bys měla trochu reprezentovat?“ rýpla si do ní Josefína.
„To si myslíš ty, nebo tví noví známí z Prahy?“ vrátila jí smeč Miroslava a pohlédla ke stánku. Všem dominoval vysoký šedesátník impozantního zjevu, který bavil dvě mladé ženy jakousi vtipnou historkou z lyžování na ledovci. Miroslava přemýšlela, jestli ji popouzí víc jeho dokonalý chrup v opálené tváři, nebo fluidum velkého světa, které kolem sebe šířil. „Kryštof Oplt osobně,“ neodpustila si štiplavý tón.
„Náhodou. Je v pohodě,“ opáčila Josefína.
Karel se probral z tichého odporu vůči všem akcím, které mu bránily sedět v teple u piva. „Kdo?“
„Kryštof Oplt,“ sykla Miroslava. „A nedívej se tam. Bude si myslet, že mluvíme o něm.“
„Taky že mluvíme,“ pokrčil rameny. „Vypadá sympaticky.“
„Vždyť to říkám,“ rozhodila hůlkami Josefína, divže neinzultovala dámu středních let stojící kousek od ní.
„Zavaž si pořádně boty,“ poradil jí Karel.
„Mám,“ ujistila švagra.
„Nikdy ses to pořádně nenaučila,“ poznamenala Miroslava.
„Protože jsi mi to blbě vysvětlila,“ usadila ji Josefína.
Miroslava upřela zrak na Josefíniny běžkařské boty. Jako starší sestra dostala od rodičů za úkol naučit malou Pepinu kličku. Povedlo se jí to jen napůl. Josefína to dál a dál motala po svém i přes výhrůžky vleklého mučení.
Chumel lidí před startovní čárou se zavlnil a na nízký stupínek vylezl tlustý pán v beranici se vzduchovou pistolí v ruce.
„Životní prostředí vás, jak tak koukám, nezajímá,“ podotkla Miroslava suše. Nechápavost jejích příbuzných bývala někdy opravdu nesnesitelná.
„Ale zajímá,“ opáčil Karel a zabalil se do šály až pod nos, protože začalo sněžit. „Zrovna teď je na hovno.“
Miroslava se nadechla, ale ať už hodlala říct cokoliv, slova jí vzal z úst startovní výstřel. Rána přehlušila vše ostatní a někde za kopcem se rozvinula v mnohonásobnou ozvěnu.
„Co tam nahoře asi teď dělají?“ otočil se Karel k zalesněnému úbočí. Vítr k nim občas donesl vzdálené zvuky lesního rohu a jemu podobných nástrojů.
„Nehloubej a jeď!“ zavelela Miroslava jako velitel dragounů. Mít šavli místo hůlek, tak svému muži dávno usekla půlky.

Vyrazili.

Tuto knihu Kdo maže, ten jede v knihkupectví a na internetových stránkách nakladatelství Mystery Press.