Manžel, který štěká, taky kouše

Název knihy:
Manžel, který štěká, taky kouše
Autorka: Alena Jakoubková
Nakladatelství: Moba
Vázaná vazba
Formát: 115 x 185 mm
Počet stran: 240
Datum vydání: 2012
Cena: 192,- Kč

Když šestnáctiletá Sonja otěhotní, převrátí jí to život naruby.

Rodiče se za její poklesek stydí, takže ji jednak odklidí k tetě do jiného města a jednak ji přinutí, aby dala dítě k adopci. Sonja jim to nikdy neodpustí. V den svých osmnáctých narozenin se provdá za mnohem staršího Hynka, který jí nabízí pohodlný život ve zlaté kleci - s jedinou podmínkou: nikdy žádné dítě.

Sonja ztrátu dcerky nese špatně a ani by ji nenapadlo nahradit ji jiným dítětem. Má Hynka ráda, žije s ním celkem spokojeně až do chvíle, kdy u dveří její luxusní vily zazvoní cizí paní a představí se: Jsem matka vaší dcery...

Ukázka z knihy Aleny Jakoubkové

Manžel, který štěká, taky kouše

A pak se mi život zase obrátil naruby.
Tentokrát nikoli mým přičiněním.
Sotva jsme se s Hynkem vrátili ze smiřovací dovolené, Hynek musel zase odjet na dlouhou obchodní cestu do Asie. Přemlouval mě sice, abych jela s ním, ale v Číně už jsem byla několikrát (kdyby řekl, že jedeme do někam na jih, do Li-jangu nebo k Jang-šue, sbalila bych si fidlátka natotata), Peking však považuju za příliš hlučné, zaprášené a přelidněné město, abych se tam zase zatoužila – a tentokrát na celý měsíc – vrátit. A mimo hlavní město bychom se sotva dostali, na to tentokrát, při Hynkově náročném a nadupaném programu nebylo ani pomyšlení, což manžel rovnou řekl.

Hynek tedy do Pekingu nakonec odjel sám a já se vrhla, zase jednou, k Jimově velké radosti, do práce v galerii. Napadlo mě, že bychom mohli uspořádat retrospektivní výstavu k desátému výročí založení galerie a s Jimovým souhlasem jsem začala kontaktovat „naše“ nejlepší umělce a sjednávat s nimi zapůjčení jejich děl. Ohromně mě to bavilo. Zvlášť když mi dal můj šéf volnou ruku jak po výtvarné stránce, tak i co se týká financí. Což byl od něho tak trochu risk.

Myslím ty finance.
Brzy poté co Hynek odjel do Číny, jsem se k večeru vracela z práce. Už z dálky jsem viděla, že se okolo našeho plotu motá nějaká paní. Tak nějak zvědavě přes něj nakukovala. Naše ulice je velmi klidná, tady se navíc všichni známe, takže jakákoli cizí osoba je tu hned podezřelá. Když mě ta paní viděla přicházet ulicí, přestala zvědavě nakukovat přes plot do naší zahrady a jako by nic pokračovala v cestě. Na zlodějku nebo tipařku rozhodně nevypadala. Namyšleně jsem si pomyslela, že nejspíš obdivuje mé nádherné modrofialové hortenzie a pustila jsem ji z hlavy.

Doma jsem se převlékla do pohodlných volných šatů, nalila si sklenku vychlazeného bílého vína a z cédéčka pustila svou milovanou Carmen. Zabořila jsem se do křesla a relaxovala.

Asi za půl hodiny někdo zvonil. Překvapeně jsem vyhlédla z kuchyňského okna, protože jsem nikoho nečekala.
U branky stála zase ta paní.
Ty moje hortenzie se jí ale musejí líbit, pomyslela jsem si. Nu což, klidně jí jednu hortenzii vykopu, napadlo mě, že mě neubude, když vykonám dobrý skutek.

Zavrhla jsem tedy pštrosí politiku (stejně mě viděla přicházet) a šla otevřít.
Ta paní byla zjevně nervózní. To nešlo přehlédnout. Na první pohled jsem ji odhadla tak o deset, možná o patnáct let starší než jsem já. Oblečená byla do velmi konzervativních, ale zjevně kvalitních a elegantních tmavě modrých šatů s délkou do půli lýtek a bez výstřihu, s vlasy sčesanými do hladkého uzlu, nevydržela stát na místě. Popocházela metr sem a metr tam a vrhala kolem sebe nejisté pohledy. Když uviděla, že jsem se objevila ve dveřích domu, zastavila se a sepjala ruce jako k modlitbě. Branku jsem otevřela se vstřícným úsměvem, ale po pozdravu jsem nechala na návštěvnici, aby sama řekla, co má na srdci.

.....

Zajímala se o mě.
„Porodila jste v budějovické porodnici, ale pocházíte přece z Prahy...? Proč tedy Budějovice?“
„Rodiče mě odklidili k tetě,“ vysvětlila jsem lakonicky. „Měli strach z ostudy.“
„K doktorce Lucii Markové,“ pronesla zvolna.
„Jak to víte?“
„Když jsem po vás začala pátrat, paní Sarská, narazila jsem nakonec na ni. To víte, nikdo mi nechtěl nic říct... Obcházela jsem úřady... Bylo to složité. Ale já jsem vás chtěla najít, bylo to pro mne opravdu velmi důležité, jak jistě pochopíte, až vám to konečně vysvětlím. Hodně jsem se snažila a na úplatcích nešetřila.“
„Ach,“ ujelo mi.
„No to víte, snadné to nebylo. Ale když už jsem se v pátrání dostala až do budějovické nemocnice, někdo... jedna sestra... mi řekla, že teta té mladé dívky, co tam tenkrát porodila tu holčičku, tedy vaše teta... tu pracuje na chirurgii. To víte, že doktorka Marková se mě nejdřív snažila odbýt, prý se mýlím, že její neteř tu nikdy nerodila... A bůhví kdo mi prý co namluvil. Ale když jsem se nedala, a řekla jsem jí, proč vás hledám, dopřála mi sluchu. Je to velmi moudrá žena.“


Tuto knihu Manžel, který štěká, taky kouše koupíte v knihkupectví a na internetových stránkách nakladatelství MOBA.