Svědectví inspektora Toufara a jiné povídky

Název knihy: Svědectví inspektora Toufara (a jiné povídky)
Autor: Miloň Čepelka
Nakladatelství: ČAS
Datum vydání: září 2011
Vázaná, lamino matné
Počet stran: 96 str.
Formát: 130 × 200 mm
Cena: 199 Kč

Miloň Čepelka, umělec mnoha forem psaného, mluveného i zpívaného slova, opět překvapil! Jako spisovatele jsme ho v posledních letech znali jako autora laskavých, hořkosladkých novel či jako básníka malebných sonetů a výstižných haiku. Tentokrát k nám přichází coby autor oktetu mistrných hororů. Polovinu z nich tvoří delší, epické povídky, jež v sobě mísí fascinaci nad nespočetnými převleky a úkryty smrti a úsměv vyvolaný groteskností těch, kteří se snaží tuto limitu našich životů pochopit či dokonce osedlat. Druhé kvarteto představují povídky kratší a lyričtější, v nichž jako by hlavní postava důvěrně a téměř přátelsky rozmlouvala s onou dámou v černém či s těmi, jež ji obklopují jako pochmurný kompars.

Jediná dosud vydaná kniha Miloně Čepelky, jíž nedoporučujeme číst před spaním! Pokud tento zákaz přestoupíte, bude se Vám totiž pravděpodobně zdát o ženě se třemi tvářemi, o postarším liliputovi, o řediteli obecné školy Kabátovi, jenž navzdory sebevraždě tráví večery v podivném domě na samotě, o dávné proradné milence, která není spokojena se stísněným prostorem v rakvi, o nešťastné matce, která se mstí nechtěnému vrahovi svého syna ze záhrobí…

Ukázka z knihy:
(z povídky Svědectví Václava Kotála)

Svitla ve mně nejistá naděje, že tu snad po Martě Krčmářové také nebude ani stopa, ale když jsem přišel ke dveřím, sklaplo mi. U zvonku bylo právě jen její jméno a žádné jiné.

Měl bych ještě dodat, že bylo právě pozdní odpoledne, kolem páté hodiny. Odhodlaně jsem zazvonil. Za chviličku se dveře otevřely dokořán, ale nikoho jsem neviděl. Přesto jsem vkročil do chodby. Než jsem se stačil rozhlédnout, dveře se za mnou opět zavřely a v šeru jsem uslyšel, jak se v zámku otočil klíč a byla na nich zasunuta i závora. Současně se ozval velice jemný ženský hlas:
Jsem ráda, že jste přišel.

Vedle mě stála asi čtyřicetiletá žena ve slušivých černých šatech a se třemi tvářemi.Očekával jsem všechno možné, ale tohle ne. Myslím, že jsem na pár okamžiků nebyl schopen ani se pohnout. Říkám-li žena se třemi tvářemi, není to symbol, je to fakt. Marta Krčmářová měla kolem levého oka takřečený oheň, jakoby zanícenou červenou kůži, a pod ním na tváři jí rostla ještě jedna menší, kávově hnědá, houbovitá, na první pohled cizopasník. Lékařsky tomu nerozumím, ale vypadalo to jako houba na pařezu. S doplňkem zdravé pravé líce působila tísnivě, o to tísnivěji, že postavou byla žena v černém když ne sexbomba, tak aspoň velmi přitažlivá. Právě rozpor mezi tváří a tělem, podporovaný ještě něžným hlasem, mě pobízel, abych se raději vypoklonkoval.

Jenže to nešlo. Dal jsem se na vojnu, musel jsem bojovat, i když se ve mně svářil
soucit s odporem, za který jsem se sice v hloubi styděl, ale nebyl jsem s to ho potlačit. Vedla mě chodbou ke dveřím vlevo. Tam seděl človíček, jenž, aby viděl na stůl, musel si dát na židli pod zadek dva tlusté polštáře. Nebyl to už mladík, a tak jeho zakrslost působila o to zrůdněji.

Dovolte, představím vás. Pan Horký. A to je pan Kotál, Mirku, řekla Marta
Krčmářová, snažící se zachovávat nenucenost chování.

Těší mě, že vás poznávám, řekl lilipután, Martička mi o vás vyprávěla vždy jen to
nejlepší. Jsme šťastni, že jste se uvolil přijít. Nepovažoval jsem za moudré cokoli vysvětlovat, tak jsem se jen se značným přemáháním líbezně usmál. Lépe řečeno snažil jsem se, aby úsměv líbezně vypadal, o výsledku však svědčit nemůžu.

Posaďte se přece, řekla Marta Krčmářová. Uvařím kávu, jestli ještě nějakou mám.
Už přes týden jsme nenakupovali, vysvětlil pan Horký. Věřili jsme, že nám zásoby
stačí, než přijdete. Dnes jsme měli k obědu placky z posledních brambor, ale byli bychom nehladověli ještě ani zítra, zůstalo tam myslím drobet krupice. Jestli se neurazíte, vezměte si ji potom s sebou.

Nikdy jsem naštěstí nebyl v blázinci, ale zdálo se, že přítomnost v tomto domě je za blázinec skvělou náhradou. Padala však na mě čím dál víc jakási tíseň, neboť jsem dosud nenašel větu, která by dokázala, že jsem neoněměl. Paní domu se hlomozila kolem elektrického dvojvařiče a panu Horkému bimbaly krátké nohy ze židle dolů, dosahujíce nejvýš do třetiny vzdálenosti mezi sedátkem a podlahou. Nedělejte si starosti, podařilo se mi konečně najít řeč a obrátil jsem se k hospodyni. Už jsem dnes jednu kávu měl. Snesete i druhou, je jí dost pro všechny, řekla ona. A pan Horký slíbil výhrůžně: Budete ji potřebovat.

Šel jsem vlastně jen tak okolo, byl jsem tu nedaleko u někoho, tak jsem vás chtěl
poznat, koktal jsem. Abych vám řekl, že se nemusíte bát otevřít na noc okno, tím nic nezachráníte, s obranou se musí začít jinde.Na tom už teď nesejde, mínila Marta Krčmářová. Hlavně že jsme u cíle. A nesla na stůl tři šálky s kávou. Když jsem do černé tekutiny ponořil lžičku, vzpomněl jsem si, že v dopise bylo inzerováno moka, zatímco tohle byl prachobyčejný český turek, spíš brynda, slabá a vyčichlá už nejmíň před měsícem.

Chceme vám pomoct, prohlásila Marta a pozorně si mě prohlížela, jako by se chtěla přesvědčit, jsem-li jejich pomoci hoden. Vybral jste si dobrý boj, pochválil mě pan Horký, bojím se však, že vítězství k vám nepospíchá. Mluvím, jak jistě chápete, o problému, který jste tak pěkně rozebral v televizi. Lidi, dokud se nezačnou dusit, nikdy neuvěří, že už je to se vzduchem, který dýchají, tak zlé. Nemám pravdu?

Odvětil jsem, že pravdu má. Chtěl jsem ještě dodat, že mé zásluhy přeceňuje, vždyť vše, co jsem udělal, je pouhé přednesení problému veřejnosti, ale nenechal mě domluvit. Zavřela jste dobře? zeptal se své společnice. Když přikývla, obrátil se znovu ke mně: Nezdržíme vás dlouho. Nikam nepospíchám, ujistil jsem ho dvorně. Krčmářová už u stolu zase nebyla. Kutila něco za mými zády, nechtěl jsem se otáčet. Sklíčenost, která na mě padala, byla čím dál tíživější. Měl jsem se otočit, dnes to vím, ale věci, které měl člověk udělat, jsou obvykle jasné,
až když je pozdě.

Náhle se mi zezadu kolem hrudi ovinul silný provaz, a než jsem si uvědomil, co se
děje, byl jsem pevně přivázán k opěradlu židle. Škubal jsem sebou vší silou, ale marně.

Tuto knihu Svědectví inspektora Toufara (a jiné povídky) koupíte v knihkupectví a na internetové stránce nakladatelství ČAS.