Co je to vlastně čarodějnictví

Jednoduše uznání holistického vesmíru a prostředek k pozvednutí uvědomění. Rovná práva, feminismus, ekologie, harmonie, bratrská a sesterská láska, péče o Zemi, to vše jsou součásti čarodějnictví, starého a přece nového náboženství. To ale určitě není to, co si o čarodějnictví myslí většina lidí.

Čarodějnictví je velmi volné náboženství, pokud jde o rituální praktiky, ale má určité základní principy a rituální zvyklosti (esbaty a sabaty), které je třeba dodržovat. V křesťanství existuje mnoho církví: episkopální, římskokatolické, babtické, metodistické, evangelické, katolické… Podobně je tomu v čarodějnictví: gardnerovské, saské, alexandrovské, skotské, keltské, druidské, algordské, norské, irské, sicilské, hunské… Stejně jako neexistuje jedno náboženství, které by vyhovovalo všem lidem, není jedno vyznání čarodějnictví, které by bylo vhodné pro všechny čarodějky. V historii byla napsána spousta knih o čarodějnictví, zesnulá dr. Margaret Murry studovala čarodějnictví k jeho začátkům před 25 000 lety v době kamenné. Její teorie pravděpodobného vývoje vztahu náboženství a magie jsou stále uznávané.

A jak vůbec vzniklo? Před 25 000 lety byl člověk starší doby kamenné závislý na lovu, chtěl přežít. Jen díky úspěchu v lovu měl dostatek potravy k jídlu, kůži k zajištění tepla a přístřeší, kosti na zhotovování ozdob, nástrojů a zbraní. V té době člověk věřil v mnoho bohů. Přiřazoval každému přírodnímu jevu ducha nebo boha. Říká se tomu Animismus. Bůh řídil vítr, další ovládal nebesa, jiný poroučel vodám, ale především měl moc nad lovem. Většina lovených zvířat měla rohy, a proto člověk zobrazoval boha lovu také s rohy, obklopený listy, známý jako Listovitá maska, Zelený muž nebo také Robin z lesa. Samozřejmě existovaly i bohyně, mnohé z těchto figurek se zachovaly dodnes, jako třeba Venuše, bohyně plodnosti nebo Shiela-na-gig, která se jí velmi podobá.

Nová náboženství často označovaly bohy starého náboženství za ďábly. Brzy pasovali boha starého náboženství (Rohatého boha) na křesťanského ďábla. Zvláště misionáři měli sklon označovat příslušníky všech kmenů za vyznávače ďábla, protože kmen uctíval jiné bohy než křesťané. Obviňování z uctívání ďábla, tak často zaměňované na čarodějnice, je směšné. Vždyť do čarodějnictví se zahrnuje bylinkářství, numerologie, astrologie, lékařství, věštění budoucnosti z čajových lístků, z ohně, z ruky (tedy chiromantie) a hlavně, čarodějky se řídí pravidlem Wiccan Rade, které zní: Dělej co chceš, pokud to nikomu neublíží. Ale lidé považovali za satanismus vše, co si nedokázali vysvětlit. Křesťanství postupně sílilo a pomalu zatlačovalo staré náboženství tak, že v období reformace existovalo jen v odlehlých venkovských oblastech. Nekřesťané v té době začli být známí jako barbaři a pohané. Slovo pohané pochází z latinského paganini a znamená venkované. Tyto pojmy byly tedy vhodné pro nekřesťany té doby, ale neobsahovaly žádný přídech zla. Jejich dnešní použití v hanlivém smyslu neodpovídá tehdejšímu významu. Jak staletí míjela, pomlouvačná kampaň proti čarodějnictví pokračovala. To co Wiccani dělali, bylo obráceno a používáno proti nim. Zabývali se magií, a proto církev tvrdila, že pomocí ní dokážou zničit úrodu.

V roce 1484 papež Inosenc VIII. vydal svůj zákon proti čarodějnictví. O dva roky později dva slavní němečtí mniši, Heinrich Institoris Kramera a Jakob Sprenger, vydali neuvěřitelný výmysl proti čarodějnictví: Malleus Maleficarum, tedy Kladivo na čarodějnice. Tato kniha obsahovala závazné pokyny k pronásledování čarodějnic. Když knihu předložili Teologické fakultě Kolínské university, většina profesorů s ní odmítala mít cokoli společného. Kramer a Sprenger se nedali zastrašit a souhlas fakulty padělali. Tento podvrh byl odhalen až v roce 1898, tedy až o 414 let později. Hysterie rozpoutaná Sprengrem se začala postupně rozšiřovat až po celé Evropě. Lidstvo zešílelo. Ve vesnicích, kde byla z čarodějnictví obviněna jedna nebo dvě ženy, byli odsouzeni k smrti všichni obyvytelé. V roce 1586 arcibiskup z Treves prohlásil, že místní čarodějnice zavinili nedávnou krutou zimu. Pomocí častého mučení bylo získáno přiznání a 120 mužů a žen bylo ihned upáleno. Odhaduje se, že celkem bylo upáleno, oběseno a umučeno 9 milionů osob obviněných z čarodějnictví. V roce 1604 král Jakub I. schválil zákon o čarodějnictví, ale v roce 1736 byl zrušen a nahrazen zákonem, podle něhož nic takového jako čarodějnictví neexistuje.

Do konce 17. století zbylí příslušníci kultu čarodějnic žili utajeně, skrývali se. V příštích 3 stoletích se zdálo, že čarodějnictví je mrtvé. Ale náboženství, které existovalo 20 000 let, nemohlo zemřít tak snadno. V malých skupinkách přežívalo, udržovalo se často jen mezi členy jednotlivých rodin, ale žilo dál. V roce 1954 byly v Anglii konečně zrušeny poslední zákony proti čarodějnictví. To otevřelo cestu pro vyznávače čarodějnictví, aby se vyslovili nahlas. Ten rok dr. Gerald Brousseau Gardner prohlásil ve své knize Witchcraft today (Čarodějnictví dnes), že čarodějnictví bylo náboženství a vlastně ještě je. Byl první, kdo popsal čarodějnictví z pozice jako vyznávač, protože do té doby byla v knihách kritika pouze od církve. V době, kdy o něm psal se mu zdálo, že rychle upadá a jeho existence visí jen na vlásku. Byl velmi překvapen, když se díky oběhu svých knih začal dozvídat o mnoha shromážděných čarodějnicích po celé Evropě, které stále praktikují svou víru.

Dnes není vůbec neobvyklé nacházet v celé Americe Wiccanské festivaly a semináře, konající se na tak nečekaných místech, jako jsou rodinné kempy a motely a na vysokých školách se dokonce pořádají kurzy čarodějnictví. Ano, Wicca je dnes uznávané právoplatné náboženství, takže čarodějnictví není pouze legendou, je skutečné.

Miguela – čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
	Poslat emailem		Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10