Matka paterčat Alexandra Kiňová: Každá maminka chce pro své děti jen to nejlepší

Když se ohlédnete za ročním natáčením seriálu Paterčata od České televize, co se Vám vybaví?
Byla to velice zajímavá zkušenost, díky natáčení jsme potkali celou řadu moc hodných lidí, ale bohužel jsme zažili i závistivý a nepřející reakce… Tak to tady prostě chodí.

Dělalo Vám něco během natáčení seriálu Paterčata od České televize problémy?
Ze začátku to bylo pro mě všechno dost těžký. Asi každá máma pochopí, jaký je to strach, když porodíte děti a najednou přijdou pečovatelky a začnou na ně sahat, pro vás jsou to cizí ženský. Takže jsem děti hlídala pořád jako blázen. Ale pamatuju si na první natáčení, to bylo 3. června, já jsem poprvé držela v náručí Terezku a do toho přišel štáb, byl to silný zážitek, Alenka a Libuška u toho plakaly. Emocí bylo při natáčení hodně.

A stalo se Vám třeba později, že jste už zapomněla, že tam kamera je?
Na to se nedá zapomenout! Když do bytu přijdou dva kameramani, zvukař, Alenka (režisérka Alena Derzsiová) a do toho ještě Libuška (scenáristka Libuše Marková), to je najednou barák plnej lidí a jeden říká to, druhý tamto, nevíš, kam se máš dřív postavit a co udělat. Je velký rozdíl, něco hrát, nebo točit pravdu, realitu. Tohle natáčení nebylo žádný divadlo, to byl opravdový život, se vším všudy.

Neměla jste přesto pocit, že jste tak trochu herečka?
Určitě ne. Víte, že mi dokonce někdo řekl: „Ty jsi teď celebrita?“ Prosím vás, jaká celebrita? Já jsem obyčejná mamka od pěti, vlastně šesti dětí.

Jak jste tedy zvládala to, že Vás pořád někdo natáčí?
Já jsem tancovala v jednom souboru, tam nás kolikrát natáčeli nebo fotili i novináři, takže jsem věděla, jak to chodí, ale pravda je, že v takovém rozsahu jsem to nezažila. A nebylo to vždycky příjemný. Třeba když chtěli natáčet, jak se hádáme. Neumím nic předstírat a tohle je hodně soukromá věc, tak to byl občas problém. Nebo kojení! Já jsem člověk, který se dost stydí, takže jsem vyhnala všechny kameramany, že to točit nebudou! Ale Libuška mě nakonec přemluvila. Na to nikdy nezapomenu. Vešel kameraman (Jiří Krejčík ml.) a on se taky styděl! Hned povídá – tak ať schová aspoň ty terče – no a od té doby jsme mu jinak neřekli, než Terč.

A co třeba poznámka – nekoukejte se do kamery, jako bychom tu nebyli?
Je to divný, protože člověk, který na to není zvyklý, ji pořád vnímá. A tak každou chvíli někdo křičel: Nekoukej na mě, dívej se jinam… No, já to pořád pletla, vždycky jsem zavolala – hele, Libuško, vidíš to… A hned se ozvalo: „Ale Libuška tady není! Nesmí být vidět ani slyšet…“ Nebo když jsem byla sama a měla jsem něco vyprávět a nekoukat na toho člověka, to bylo pro mě hrozně nepřirozený.

Kdo Vás nejvíc sekýroval při natáčení seriálu Paterčata od České televize?
Asi Terč (Jiří Krejčík ml.): „Co děláš, takhle to nepůjde stříhat…!“ Ale jinak byl sluníčko. Pepa Nekvasil (kameraman) byl zase takový klidný, spíš tichý. A Libuška – to je to člověk, který když něco chce, tak za tím opravdu jde a dosáhne toho. Ale se mnou to neměla jednoduchý. Já když se zaseknu, tak mě nikdo nedonutí. Ale ona mě přesto někdy dokázala přemluvit, takovou má sílu.:) Důležitý pro nás bylo, že všichni byli vždycky v pohodě a byli jsme s nimi rádi.

Nelitujete, že jste do toho projektu šli?
Jsem ráda, protože budeme mít hezký vzpomínky a památku na děti, když byly malé, na lidi, které jsme poznali. Ale mám i obavy, co bude následovat! Jak to lidi budou přijímat, jaký budou ohlasy. Aby nám to jako rodině neublížilo, protože rodina je pro mě nejdůležitější na světě.

Co byste lidem, kteří se budou na cyklus dívat, vzkázala?
Že tam není nic hranýho. Je tam zachycený jen to, jak jsme ten rok prožívali. Snad díky tomu lidi pochopí, že nám není co závidět a že mít paterčata je hodně těžký po všech stránkách. Po stránce finanční, psychický, lidský, je to spousta práce a času a na nic jiného není síla. Mrzí mě taky, že se zapojila jen moje rodina a ne rodina ze strany přítele. Bylo by to pro nás o něco snazší. Kdyby nebylo mojí maminky, táty, Tondy a pomocnic, které ze začátku dodala Klára (Klára Vítková Rulíková) nebo úřad, tak nevím! Jsem jim za to moc vděčná. Nejvíc mi ale pomáhá moje máma, bez ní bych to opravdu nezvládla! Je to moje pravá ruka. Tondu a mámu mi nikdo nemůže nahradit. A jsem moc ráda, že si mě našla taky Petra Dobiášová, která k nám dochází od začátku až do teď. Sama má čtyři děti, tak ví, jaký to je.

Když jste se dozvěděla, že čekáte paterčata, co Vám proběhlo hlavou?
Bála jsem se, jestli to zvládneme. A jestli Tony (syn) nebude žárlit a nebude se cítit odstrčený, protože by se mohl třeba uzavřít. Zaplaťpánbůh se to nestalo, ale je těžký se při paterčatech věnovat i jemu. A to mě jako mámu hodně bolí.

Těšíte se, až půjde cyklus Paterčata v České televizi?
Ano, ale asi to celý probrečím. Jsem moc ráda, že budu mít památku. Při tom frmolu bych nestihla děti fotit nebo točit. Neměla bych nic.

Co byste si přála do budoucna?
Hlavně aby byly děti zdravé, aby měly všechno, co mají ostatní. Moc mě mrzí, že jsou tady podle mě vícerčata pořád odstrčený, málo podporovaný, že se nehodnotí případ od případu. Naše paterčata se narodila jako druhá, na druhé dítě už se nevztahuje porodné ani rodičovský příspěvek – ale to je přece velký rozdíl, jestli se narodí jedno dítě, nebo pět najednou. Normálně po sobě děti dědí třeba prádýlko, jdou do školky postupně, ale tady je všechno pětkrát v jedný chvíli! Poplatek, jídlo, postýlky, pleny… A co ten starší? Bojím se do budoucna, že to bude těžký zvládnout. Myslím, že by měl být v tak výjimečných případech i výjimečný přístup státu.Jsem šťastná, že jsme dostali přidělený byt, ale lidi si myslí, že nám ho někdo platí! Kdepak, měsíčně dáváme na poplatky téměř 16 tisíc.

Bojíte se něčeho?
Reakcí lidí. Závisti a bohužel i rasismu. Já říkám, že dobrý i špatný lidi najdeš všude, mezi bílými, černými nebo fialovými… Nemělo by se soudit jen podle barvy pleti.

A co byste chtěla dodat na závěr?
Chtěla bych všem vzkázat, že každá maminka chce pro děti jen to nejlepší – bezpečí, lásku, dobré zázemí, aby měly svůj pokojík, kde si budou hrát, učit se, a aby měly možnost jít třeba studovat. A to všechno bych si přála pro svou rodinu i já. Chtěla bych zároveň poděkovat všem, kdo nám pomáhali a pomáhají, kdo nám poskytli jakýkoliv dar, jsme za to moc vděční a budeme rádi, když se kdykoli najde někdo, kdo má pochopení a otevřené srdce.