Lucie Bílá: od Popelky ke konci světa

Lucie Bílá je stále na roztrhání. Zpívá, hraje, porotcuje, organizuje, zabývá se charitou, věnuje se rodině. Sama ostatně říká, že je ráda v jednom kole a pokud má souvislejší volno, panikaří. I proto má raději zimu než léto. V nedávné době vyšel soundtrack s písničkami ledního muzikálu Popelka autorů Petra Maláska, Václava Kopty a Jindřicha Šimka.

Které z českých televizních či filmových zpracování Popelky máte nejraději?
Mám ráda všechny naše Popelky; viděla jsem ovšem jednou Popelku americkou, a to byla hrůza. Je to asi dáno českou tradicí, na kterou jsem zvyklá. Jednou jsem strávila Vánoce na Floridě a už to nikdy neudělám: ti Santové, co lezou po domech, a vánoční ozdoby na palmách – to není nic pro mě. Jsem československá holka a to se nezmění. Takže jak jsem říkala, líbí se mi české Popelky, jak ta televizní s Evou Hruškovou, tak ta filmová s Libuší Šafránkovou. Popelka je důležitým bodem v mém životě, a asi nejen v mém. Myslím si, že Vánoce bez Popelky jsou něco jako Štědrý den bez bramborového salátu nebo bez Ježíška. Když si někdy potřebuji odpočinout, vyčistit hlavu nebo si prostě pohladit duši od hlavy až k patě, kdykoliv během roku oslovím maminku, ona mi udělá bramborový salát a řízek, pustím si Popelku a je mi dobře… Podle mě platí, že každá holka, když je malá, chce být buď zpěvačkou, modelkou nebo Popelkou.

Vám se z těchto tří přání splnila hned dvě!
Ano, vedle své profese jsem měla to štěstí, že jsem se na chviličku mohla stát i Popelkou, nazpívat tuto roli v lední show. Autorem hudby k Popelce na ledě je Petr Malásek, ostatně díky němu jsem tuhle nabídku přijala.

V čem se zpívá jinak Popelka a třeba písně na vánoční album?  
V obou případech šlo o pokoru, ale rozdíl tu byl. Vánoční písně, melodie a árie jsem mohla zpívat jako Lucie Bílá, kdežto v Popelce jsem se jako Lucie Bílá musela trochu upozadit a víc hrát. V Popelce jsem tedy byla naladěná trošku jinak: kromě jedné písničky, kterou jsem obrečela, jsou pro mě všechny ostatní vlastně hraná role. Je to jiné než třeba v Carmen, kterou hraji v divadle; to jsem opravdu já: vlítnu na jeviště, křičím, zlobím… V Popelce jsem musela brzdit, ale udělala jsem to velmi ráda.

Co říká vašemu účinkování v Popelce váš syn?
Na premiéře ze mě měl srandu, ale ne z role, spíš z mého prožívání. Popelka vyjela na plochu, já jsem promluvila a zazpívala první písničku, a u toho jsem celou dobu plakala. A on se mi smál, pacholek!

Zabruslíte si někdy – jen tak?
Já jsem byla odmala lapená muzikou, takže sport mě trochu minul. Nejezdila jsem na hory, nevěnovala jsem se žádnému sportu, všechen čas jsem věnovala zpěvu a muzice jako takové. Obdivuji ale všechno, co neumím. Na premiéře Popelky jsem byla všemi těmi výkony fascinovaná. Na závěr představení jsem přijela na led v krásném kočáře taženém labutěmi, projela jsem celý stadion a cítila jsem se ohromně fajn. Ale klobouk dolů před všemi těmi, co bruslili. Fascinují mě třeba i hokejisti: je mi záhadou, jak můžou bruslit tak rychle, dojet pro puk, vymyslet nějakou strategii a realizovat ji a přitom ten puk neztratit; to je přece neskutečný nářez! Já bych puk ztratila hned.

Jak probíhala spolupráce s Petrem Maláskem a Václavem Koptou?
Od začátku jsem věděla, že texty k Poplece napsal Václav Kopta, ale až na tiskové konferenci jsem zjistila, že je to ten velkej sympaťák z filmu Sněženky a machři. Ty texty napsal dobře, klobouk dolů! Pro zpěváka je textař hodně důležitý. Ráda jsem si nechala Václavovo telefonní číslo, asi ho v budoucnu využiji. Textařů není nikdy dost a těch dobrých je opravdu poskrovnu. S Petrem Maláskem se znám léta, on hrál už v Neposlušných teniskách, i když jsme se tenkrát ještě ve studiu nepotkali. Pár roků už jsme spolu pořád. Dneska si bez něj nebo kapely, kterou vede, nedovedu představit žádné svoje představení. Spolupráce s oběma byla výborná. 

Přišla jste někdy do pracovního styku s tatínkem Václava Kopty – Pavlem Koptou?
Takové štěstí jsem neměla. Měla jsem ale štěstí na Pavla Vrbu.
O štěstí mluví téměř všichni, kteří mohli s Pavlem Vrbou spolupracovat…
Pavel mi otextoval skoro celé vánoční album, strávila jsem s ním letošní léto a na album, které chystám na příští rok, mi napsal jedenáct nádherných textů. Poslední mail mi od něj přišel právě s posledním textem téhle připravované desky. Psal mi tenkrát: už to mám hotové, těším se do studia. Když odešel, nejdřív jsem si vyčítala, že jsem po něm nechtěla víc věcí, že jsem za ním nechodila častěji; on byl opravdu básník, byl rychlý, navíc neuvěřitelný člověk. Každé setkání s ním bylo nezapomenutelné. Pak jsem si ale řekla: vždyť jsem s ním měla poslední dvě desky, mám tedy větší štěstí než mnozí moji kolegové. Navíc s Pavlem Vrbou strávím příští rok. Pavel to seshora uvidí a určitě bude pyšný, vždyť budu jeho texty zpívat s takovou láskou jako nikdy předtím.

Jenom už to spolu neoslavíte…
Jak jsem řekla, textař je pro každého zpěváka nesmírně důležitý. I díky Pavlu Vrbovi jsem mohla stát na jevišti, i Pavel Vrba mě dělal „lepší“. Jeho odchod se mě dotknul víc, než jsem předpokládala. Asi jsem to vůbec nečekala, přestože mi Pavel na naší poslední schůzce řekl větu: ještě ti udělám šansonové cédečko a pak půjdu. Já jsem se smála a říkala mu, že ještě žádné šansony nechci, ať mě nechá ještě něco odžít, abych měla o čem zpívat. A hlavně nikam nespěchej, dodala jsem. Vůbec jsem nevěděla, jak se „to“ blíží, že odejde dřív, než jsem čekala já, i než čekal on. Pak přišla prosba od jeho manželky Marie Vrbové, abych promluvila na jeho pohřbu. Celý týden jsem žila s „kouslým“ hrdlem, byla jsem přesvědčená, že tam neřeknu ani slovo. Cítila jsem, že odešel někdo opravdu podstatný pro můj život, pro moji profesi, pro moje myšlenky… On mi dával svými texty ohromnou naději. Když jsem pak předstoupila před smuteční hosty, bylo to opravdu to nejtěžší, co jsem kdy před lidmi musela předvést. Totiž vůbec něco říct. A navíc co říct člověku, který byl mistr slova? Mojí silou jsou emoce, tak jsem je tam pustila.



A slíbila jste i ono šansonové cédéčko!
Až s kapelou a Petrem Maláskem dokončíme a vydáme zmíněné (a už roztočené) album, začnu poctivě hledat, shánět a sbírat Pavlovy ztracené myšlenky a opuštěná slova, která nikdy nikdo neobjevil, a to cédéčko opravdu udělám. Už jsem na tom domluvená s paní Vrbovou, která teď s námi chodí za Pavla do studia. Na tuhle spolupráci se moc těším; my totiž Pavla jen tak někam nepustíme!

Minulý rok byl pro mě vůbec zásadní: jednak mi vyšla první deska s Petrem Maláskem a Pavlem Vrbou, a potom také první vánoční album. A dál: dostala jsem cenu Anděl a k tomu ještě cenu Zpěvačka dvacetiletí. To mě, pravda, trochu vyděsilo, protože jsem si myslela, že takovéhle ceny se dostávají na závěr kariéry. Rozhodla jsem se ale, že v mém případě ani náhodou, že to bude taková „cena pro radost na začátek“, protože vrchol mě teprve čeká.

Co plánujete v nejbližší době?
Pro mě je podzim fantastické období, protože začíná sezóna, a já ji mám vždycky velmi slušně připravenou. I když vypadám spontánně, nenechávám nic náhodě. I spontaneita musí mít řád. Rozjíždím tedy sezónu Carmen, bude to asi patnáct představení, ve kterých nemám alternaci. Mám před sebou vánoční turné a 13. prosince vystoupení ve Státní opeře Praha. A samozřejmě i koncerty jen tak s piánem.

Čekají mě ještě semifinále a finále soutěže Česko Slovensko má talent. A taky Slavíci, to je pro mě, a vlastně pro všechny zpěváky, hodně důležitá věc. Osobně pokládám za slavíky všechny kolegy, kteří svoji práci dělají tak rádi jako já. Na předávání Zlatých slavíků se moc těším, na ten večer mám totiž připravené překrásné šaty! K tomu na příští rok chystám cédečko, chtěla bych mít všechno natočené do konce roku, potom vybírat to nejlepší a od 1. ledna už pomalu nové písničky ukazovat světu – abych lidem řekla, co si myslím o konci světa…

A co si o něm myslíte?
Že to nebude žádný konec, ale naopak začátek...