Nejlepší velikonoční beránek?Nejlepší velikonoční beránek? MDŽ nebo Den matek?MDŽ nebo Den matek? Jak vyfouknout velikonoční vajíčkoJak vyfouknout velikonoční vajíčko Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Velikonoční nadílka
Soutěžte s námi o 350 skvělých výher
do konce zbývá:
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Pátek 29.03. 2024
Dnes má svátek Taťána
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 

Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY

Srdeční záležitost

29. 04. 2017 | Vaše příběhy

Když se nám narodilo první dítě, dcerka Kateřinka, teprve jsem zjistila, že manžel, s kterým jsem už tři roky žila v manželském svazku, byl jako dítě tak nemocný. U Katušky byla zjištěna těžká srdeční vada.

„Jak se to mohlo stát? Dodržovala jsem všechny rady lékaře, nikdy jsem nekouřila, nepiju?,“ kladla jsem si otázku. Až nyní mi můj muž Martin řekl, že jako malý i on trpěl srdeční vadou. Operovali ho v jeho třech měsících. Tehdy to dřív nešlo. Ale zdravotnictví se mezitím posunulo kupředu, a tak naše dcera byla operovaná ihned po porodu.

Bylo to pro mě těžké, přivést na svět dítě, a ihned se bát o jeho život. Byla jsem hospitalizovaná spolu s Katuškou. Trhalo mi srdce dívat se na ten svůj malý uzlíček, který sotva vykoukl na tento svět, už do něj řežou a způsobují mu bolest. Bez operace to ale nešlo.

„Nebude to zdaleka poslední operace v jejím životě,“ řekl mi primář, sotva jsem se vzpamatovala z prvotního šoku a malá se začala zotavovat. „Už bude navždy hlídaná.“

Neřekli mi, kolik operací bude muset Kačenka ještě absolvovat. Neřekli mi ani, jestli v budoucnu operace nebudou málo. Prý vše ukáže až život. Kolik toho Katčino srdíčko zvládne, jak se popere s každodenním životem, jak se bude opotřebovávat a podobně.

„Proč jsi mi nikdy neřekl, že jsi měl srdeční vadu?“ ptala jsem se občas manžela. Teď mi docházelo, proč tak často stoná, proč je i nyní v dospělosti dříve unavený, než já a ostatní, a proč tolik trpí na plíce. Martin měl s plícemi problémy, co jsem ho poznala. U srdeční vady to je často tak, že se srdíčkem trpí i vše ostatní.

„Co by se změnilo? Jsme přece rádi, že Katušku máme. Podívej, jak se pěkně usmívá.“

A Katuška se smála. I přes tak brzkou operaci se ráda a hodně smála. Bylo to vždy naše sluníčko. I přes časté kontroly a návštěvy v nemocnici, přes omezený režim, kdy se nesměla tolik namáhat, přes to všechno nám dávala každý den najevo, jak má život ráda.

Když byly Katušce tři roky, čekali jsme už druhé dítě. Tentokrát jsem byla od počátku sledovaná na genetice, zda i druhé miminko nebude nemocné. Testy zde ukázaly, že bude. Vada srdíčka u druhého dítěte ovšem bude mnohem lehčí, než u Katušky. Malinko jsem zaváhala, zda zvládneme i druhé dítě se srdeční vadou. Tenkrát mi řekl můj muž:

„Nezvládáme snad s přehledem nemoc Katušky? Není to naše sluníčko? A druhé dítě nebude mít tak rozsáhlou vadu. A teď se podívej do pokojíčku. Podívej se, jak si naše zlatíčko hraje. A představ si, že bychom ho neměli.“

Uposlechla jsem manžela, podívala jsem se do sousední místnosti, kde si na zemi hrála naše maličká s postavičkami zvířátek. Stavěla je na barevný koberec, snažila se imitovat jejich hlas, nebo je posouvala po koberci, jako že utíkají. A bylo rozhodnuto. Zvládli jsme jedno dítě, zvládneme i druhé.

Martínek se narodil a jeho stav byl mnohem lepší, než Katčin, když se narodila. Hned na začátku nám bylo sděleno, že u malého bude stačit jediná operace a další už nebude nutná. Operaci navíc lékaři naplánovali až na tři měsíce věku našeho syna. A tak jsme se mohli z malého radovat už od prvního dne jeho narození. Dělal nám radost stejně, jako naše dcerka. Z Katušky se stala velká sestra. Příkladná velká sestra. Bohužel, pouhé dva měsíce po narození Martínka se Katuščin zdravotní stav opět zhoršil a lékaři nám sdělili, že bude nutná další operace srdíčka.

„Kolik ještě? Proč musí tak trpět?“ ptala jsem se lékaře, sama sebe, i někoho neviditelného, který řídí naše osudy. Pak jsem si uvědomila, jak jsem neskromná. Je tolik dětí, které nebudou nikdy zdravé. Jsou lidé na vozíčku, lidé, co každý den prožívají bolest. Každý den, dokud nezemřou. Jsou maličké děti, které onemocní nějakou zhoubnou nemocí a umírají dřív, než se dožijí tří let. Jsou i takoví, kteří se nedožijí ani svého prvního roku. Naše dcera i náš syn prožívali život, jako jejich zdraví vrstevníci. Až na občasnou operaci, kdy se Katčino srdíčko muselo „poopravit“ byla Katka jako jiné děti. Běhat začala v roce a už ve dvou letech mluvila v souvislých větách. Bylo to vždy šťastné dítě, a tak musíme přijmout nutnost občasné operace.

Tím, že jsem chtěla být své dceři po boku, se musela posunout operace našeho syna. Ve třech letech hospitalizaci v nemocnici Katuška snášela hůř, než když byla čerstvě narozené miminko a svůj stav vlastně ani nevnímala. V nemocnici jí chyběl především tatínek, ale i její hračky, co zůstaly doma, a také její postýlka, kamarádi a možnost procházek v parku i její malý bráška.

„Neboj, brzy půjdeme za tatínkem i Martínkem,“ uklidňovala jsem svou dceru, zatímco uvnitř mě, někde hluboko v mém nitru, vše plakalo. Znovu jsem prožívala bolest své dcery. Jak ráda bych ji převzala na sebe, být to možné. Ale Katuška si vše musela vybojovat sama. Dva týdny po operaci nás pustili domů. Starala jsem se o malou, která ještě byla zesláblá, o syna, o kterého se v době hospitalizace v nemocnici staral můj muž současně s mou maminkou, a zároveň jsem se duševně připravovala na další operaci. Tentokrát na operaci mého syna.

Do nemocnice jsem s malým nastoupila opět já. Nějakou dobu jsme sice váhali, zda by nebylo lepší, kdyby šel do nemocnice se synem můj muž, protože Katuška mě také potřebovala a syn byl ještě malý, ale manžel čerpal už při operaci Katušky jak paragraf, tak i svou dovolenou. A tak jsem do nemocnice šla opět já a Katušku hlídala má máma.

Martínek se z operace zotavil velmi rychle. I jizvičku po operaci měl mnohem menší, než naše dcerka. Byla to, jak se vyjádřili lékaři, banální a velmi lehká operace. A hlavně definitivní. Martínek už nikdy na operaci srdíčka nebude muset.

Postupně se náš život zase vracel do běžných kolejí. Trávili jsme život hraním, procházkami a možná víc, než ostatní naši vrstevníci jsme si uvědomovali fakt, že jsme všichni zdraví, jako obrovský bonus a velké štěstí.

A čas plynul. Naše dcera nemohla jít ve třech nebo čtyřech letech do školky, jako ostatní děti, protože to lékaři kvůli snížené imunitě neschválili. Byla slabší, než ostatní děti, drobnější, ale psychicky možná předčila své vrstevníky. A proto do školky nastoupila až v šesti letech a i nástup do základní školy musel být o rok odložen kvůli srdíčku. A tak, když konečně naše malá slečna kráčela v sedmi letech s aktovkou na zádech do první třídy, už uměla číst, počítat do dvaceti a obecně toho znala víc, než její spolužáci. Ve škole vynikala.

Když Kateřinka byla ve druhé třídě, Martínek začal chodit do mateřské školy. Konečně jsme na sebe měli s manželem víc času. Ve stejnou dobu se ale rapidně zhoršil manželův zdravotní stav. Zadýchával se, byl velmi často nemocný a… Vše vyvrcholilo pár dní před prázdninami. Z práce ho museli odvézt do nemocnice. Prodělal plicní embolii, které v nemocnici podlehl.

V třiceti pěti letech jsem přišla o manžela. Měl teprve třicet sedm let. Zůstala jsem sama s dvěma dětmi. S nemocnými dětmi. Martínek by se dal považovat za zdravého. Jen malá jizvička dávala tušit, že tomu tak nebylo od začátku. Ale Kateřinka byla stále v ohrožení. Jak jsem měla těmto dvěma malým dětem vysvětlit, že jim odešel táta, který se už nikdy nevrátí? Budou ho znát už jen z fotek a vzpomínek. Jak se vůbec se situací vyrovnám já sama? Zhroutil se mi celý život. Nedokázala jsem to dětem říct. Nešlo to. A tak jsem s nimi začala navštěvovat psychologickou poradnu, kde jsem s paní psycholožkou děti pomalu a s citem seznámila s pravdou. Martínek se stal plačtivější, ale Katuška vše držela v sobě. Navenek vypadala statečně, jako by se jí to nedotklo. Jednou večer, když jsem ji ukládala ke spánku, se chytla za prsa a šeptem se mě zeptala:

„Maminko, zemřel tatínek na to stejné, jako já mám jizvičku?“ Poodhalila přitom malinko pyžámko a ukázala na čárku na hrudi.

Pro slzy jsem neviděla a nedokázala jsem jí odpovědět. Jen jsem zavrtěla hlavou. Později jsem své dcerce vysvětlila, že tatínek nezemřel na nemoc srdíčka a jí se nic nestane.

„Dnes doktoři umí tvou nemoc vyléčit, Kačenko. Nesmíš se bát. Ty budeš dlouho zdravá. Budeš mít své děti, budeš žít šťastně. Jednou budeš svým dětem vyprávět o jejich dědečkovi, tvém tatínkovi. Tatínek tu navždy s námi zůstane. Budeme ho mít v srdíčku.“

Nevím, jestli za to může úmrtí mého muže a bolest z jeho ztráty, ale krátce poté, co jsem pochovala manžela a byla tak zlomená a citlivá, na konci prázdnin, jsem byla s dětmi na kardiologii na kontrole. Martínek se chodil ukázat už jen proto, že do ordinace musela jeho sestřička. Kačenka musela na kontrolu chodit často, protože bylo jisté, že další operace bude nutná.

Kontrola nedopadla dobře. Oznámili nám, že další operace se musí provést nejdéle do roka. Pokud se ovšem nenajde dárce srdce.

Myslela jsem, že špatně slyším.

„Dárce srdce? Copak ona potřebuje nové srdíčko? Dá se vyměnit srdce dítěti?“

Lékař mě poučil, že další operace by potřebu nového srdíčka jen posunula. Ale už bylo jasné, že potřeba nového, dárcovského, srdíčka, je nevyhnutelná.

Z kontroly jsem se vrátila jako opařená. Večer jsem mluvila k fotografii svého mrtvého muže:

„Proč jsi to udělal? Proč jsi nás opustil? Proč jsi nám udělal tolik bolesti? Kačenka se trápí. Možná právě proto její srdíčko už svou funkci nezvládá. Proč jsi tu nemohl zůstat?“

Tolik mi chyběl. Měli jsme krásné manželství. Stav naší dcery by byl i tak vážný. Bylo by to těžké, i kdyby můj muž ještě žil. Ale nyní se mi zdálo, že tíhu osudu neunesu.

Museli jsme být stále na telefonu. A hlavně – dcera nesměla onemocnět! Kdykoli se mohlo najít dárcovské srdce a dcerka nesměla být oslabená. Kdyby měla byť jen rýmu, nesměla by být transplantace provedena. Musela jsem přestat chodit do práce, abych mohla dceru chránit. V práci mi vyšli vstříc a dali mi příslib, že mě po roce znovu přijmou. Nová pracovnice byla přijata jen na rok. A za rok snad bude lépe.

Nejdřív jsem měla dohodu se školou, že mě bude paní učitelka informovat, kdykoli do třídy přijde nějaké dítě byť jen s rýmou. Bylo nemyslitelné zakázat nachlazeným dětem chodit do školy. Jejich zaměstnaní rodiče neměli pro děti hlídání, a tak je poslali do školy.

Nakonec jsem zjistila, že dceru takto neochráním. Nebylo téměř dne, aby do školy nepřišel nějaký usmrkánek. A pokud přece jenom ve třídě byly jen zdravé děti, dcerka mohla potkat někoho s rýmou na chodbě, cestou do tělocvičny a podobně. A proto dcera přerušila na rok školu s tím, že buď po roce udělá rozdílové zkoušky, já ji mohla učit doma, byla teprve ve třetí třídě, a půjde dál, nebo třídu bude opakovat. Pokud ovšem nepřijdou jiné zdravotní problémy.

Denně jsem usínala s pocitem, že proto, aby dcerka žila, musí zemřít jiné dítě, nebo mladý člověk. Protože dárcovství od dospělého bylo vzhledem k anatomickým rozdílům nemožné. Myslela jsem na to, kolik dětí u nás ročně umírá. Kolik z nich má stejnou krevní skupinu a další faktory, které se musí shodovat? Kolika z dětí nezemře srdíčko, ale mozek, aby srdce mohlo být dále použito? A kolik rodičů dá asi souhlas s tím, aby orgány, včetně srdce mohly být dále použity k transplantaci? Je takové aspoň jedno dítě za rok? I když mě lékaři uklidňovali, že registr je celosvětový a srdíčko může být i z jiných zemí, šance se mi zdála mizivá. Denně jsem přitom musela čelit každodenním problémům, starat se nejen o dceru, která mi slábla před očima, ale i o jejího malého brášku. Martínek nemohl pochopit, proč i on musel přestat chodit do školky. Bylo totiž nesmyslné, aby dcera byla držena v domácím vězení a její malý bráška se dál vydával den co den do dětského kolektivu. Protože kdyby onemocněl Martínek, onemocní samozřejmě i Katuška.

Po půlroce, kdy bylo jasné, že Martínkovi izolace neprospívá (ona neprospívala ani Kačence, u té ale byla nevyhnutelná), jsem domluvila se svou maminkou, že si Martínka vezme k sobě až do doby, kdy izolace nebude nutná. Bylo mi těžko u srdce, když jsem si uvědomila, že svého syna nebudu pravidelně vídat. Jak dlouho to tak může trvat? Rok, i déle.

Martínek začal opět chodit do školky, chyběla jsem mu ale já a Kačenka. Denně jsme ho navštěvovaly, když byl úplně zdravý. Ovšem s nástupem do školky přišla tu rýma, tu kašel, a jednou onemocněl i angínou. Plakala jsem do telefonu, když jsem svého broučka, bolavého a nemocného, musela konejšit jen na dálku. Ještě hůř mi bylo, když mi vážně řekl:

„Maminko, ty mě už nemáš ráda? Ty odejdeš, jako tatínek?“

Ano, Martínek chápal to, že nesmí být se mnou, jako mou zradu. I tátovu smrt tak občas bral. Měla to těžké i má máma. Starala se najednou o malého vnoučka, který tesknil po mamince i sestře, ještě nebyl srozuměný s nedávnou smrtí svého táty a byl tak malý, aby vše pochopil.

A nesmírně těžké to měla i Kačenka. Byla slaboučká a lékaři nám dávali poslední dva měsíce. Buď se srdce do šedesáti dní najde, nebo bude muset podstoupit pouze udržovací operaci. Jak těžké bylo v tom období být mámou. Mámou a ženou, které zemřel manžel.

Srdce pro Kačenku se našlo dvacet dní před vypršením termínu. Příprava a vše kolem proběhlo bleskově. Má dcera podstoupila těžkou operaci, kterou většina lidí na planetě nikdy nepodstoupí. A ani po ní neměla vyhráno. Další izolace, chození s rouškou, a opět odloučení od brášky. Začínala jsem se bát, jak si Martínek opět, až to bude možné, zvykne na nás dvě. Na jeho věk byl až příliš dlouho s babičkou.

Byly to dlouhé a těžké měsíce, ale Kačence srdíčko začalo fungovat. A nastal den, kdy mohla opět mezi děti. Shledání s malým bráškou bylo velmi dojemné. Držela jsem svého broučka a divila se, jak můj malý andílek za tu krátkou dobu vyrostl. Jako by zmužněl, byl dospělejší, a to mu byly teprve čtyři roky. Doma si zvykl rychle, krev není voda. A já měla své milované děti, své andílky, kteří mi zbyli po smrti manžela, a v kterých se odrážely jeho rysy, opět doma. Byli jsme opět rodina, i když z ní jeden článek navždy vypadl.

Katuščina absence ve škole byla tak dlouhá, že ročník musela opakovat. Bylo to jen malé zlo proti tomu, co jsme za posledních osmnáct měsíců museli všichni tři prožít.

Časté návštěvy kardiologie dávaly jako jediné tušit, že Katuška byla ještě nedávno hodně nemocná. Od transplantace srdíčka sílila a byla čilejší. Jako by s novým srdíčkem dostala nový impuls do života. I kdysi po operaci byla v relativním pořádku, přesto měla bledou barvu a namodralé rty. Nyní, s novým srdíčkem, měla růžová líčka zdravého dítěte a její rtíky měly krásně malinovou barvu stejně, jako rty jejího brášky. Vždy mě budou napadat myšlenky, že v hrudi mé dcery bije srdce jiného dítěte. Dítěte, které už není mezi námi. Odešlo tam, kde odešel můj muž.

Je to už spousta let, kdy jsem prožívala tento příběh. Má dcera vystudovala střední školu, nyní je na vysoké. Její bráška studuje druhým rokem střední průmyslovou školu. Zatím, a pevně doufám, že navždy, není nutná další operace. Srdíčko stále slouží. Bylo to zdravé srdce a já nikdy nepřestanu být vděčná mámě a tátovi toho dítěte, kteří souhlasili s transplantací. Muselo to být hodně bolavé a těžké rozhodnutí. Chtěla bych jim poděkovat, ale neznám je. Jsem a nepřestanu jim být vděčná.

Také myslím na svého manžela. Byl by na své děti hrdý. Tolik se mu podobají. Mimikou, zlozvyky i povahou. V nich žije a bude žít navždy.


čtenářka
ChytráŽena.cz


Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10
 



Komentáře
Obrázek uživatelky
profil
...Zdeni,normálně jsem si i zabulilaSmajlík...to by jeden neřek,co všechno ženská duše vydrží))Smajlík...přeji hodně zdravíčka))Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
Dojemný životní příběh,velmi pěkně napsaný.SmajlíkSmajlík
Přeji vám i vašim dětem šťastnou budoucnost.Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
Velice jímavý příběh. Je dobře,že jsou opět šťastná rodina.
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip


NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY Zásady ochrany osobních údajů KONTAKT © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles

Mašle