Stáří je pro každého

Oslavila jsem 43. narozeniny. No, oslavila… přežila jsem. Nebylo co slavit. Má osmnáctiletá dcera před týdnem odešla bydlet ke svému příteli. Poslední dobou jsme se jen hádaly. Byla na mě drzá a já reagovala příliš hystericky. Přišla jsem o práci a poslední dobou jsem si přestávala rozumět se svým přítelem. Nikdy jsme spolu nežili, ale už pět let jsme se vídali a žili, mimo odlišné bydliště, jako partneři. Byla jsem to já, která před lety odmítla u Tomáše bydlet. Později už s nabídkou nepřišel. Vyhovovalo to nám oběma. Ale poslední dobou docházelo ke sporům i mezi mnou a Tomášem.

„Pořád na mně hledáš jen chyby,“ tvrdil.

„Já je nemusím hledat. Ony jsou, existují a je jich hodně!“ křičela jsem.

Za poslední dva měsíce jsem přibrala přes třicet kilo. Hnusila jsem se sama sobě. A ke všemu jsem byla příšerně unavená. Zkoušela jsem omezit jídlo, ale po čase jsem se opět vrátila k obvyklé konzumaci. Nejedla jsem moc, dokonce jsem si i občas zacvičila, ale kila šla stále nahoru.

„Marné, stárnem, holka,“ řekla mi má stejně stará kamarádka.

„A co naše mámy? Ty mají o téměř třicet let víc, a nestěžují si,“ měla jsem opět odpověď.

Ale pozorovala jsem na sobě divné změny. Mimo přibírání jsem začala zapomínat. Na nákup jsem chodila několikrát, protože jsem vždy zapomněla nějakou důležitou věc. A tak jsem si začala zapisovat, co potřebuji. Pokud jsem nezapomněla přímo lísteček se seznamem, což se také stávalo, ušetřilo mi to čas i energii. Byla jsem unavená, pořád mi byla zima, v noci jsem se ale budila zpocená. A tak jsem ani netoužila po milování s Tomášem. Styděla jsem se za špeky, které mi lezly ze všeho, už i z plavek. Proto jsem vyřadila plavání, které jsem milovala, ze svého života. A odmítala jsem i Tomáše. Znáte tu obligátní větu, že vás bolí hlava.

„Jsi protivná, pořád na mně něco vidíš a odmítáš mě,“ zuřil Tomáš.

„Tak si najdi lepší!“ trumfovala jsem, a tajně se bála, že mě poslechne.

Občas jsem přece jen dovolila Tomášovi, aby zůstal do rána.

A pak to přišlo. Snad se mi menstruace jen zpozdila. Netrpělivě jsem čekala, a nic. Ve 43 letech být těhotná? Poté, co mě opustila vlastní dcera, když řekla, že jsem zralá na psychiatra? No jo, to vysvětluje to přibírání! Byla jsem poslední dobou unavená, v noci se budila zpocená. Asi to nebyl tlak, kterému jsem to přičítala. Tomáš své dítě nemá. Když mu oznámím, že s ním čekám dítě, bude mě nutit, abychom si ho nechali. Ale já už dítě nechci! Vychovala jsem dceru od jejích pěti let, co od nás manžel odešel, sama. A celou její pubertu jsme se jen hádaly. Půjdu na potrat!

Ale ještě jsem otálela. Co když se mýlím? Začalo mě pobolívat břicho, možná se to jen zpozdilo. Ale nedělo se nic. Jen se mi motala hlava, nebyla jsem schopná doma nic udělat a přestala mi chutnat káva. Váha stoupala, já byla podrážděná, nevrlá a s nikým se nestýkala. I Tomáš omezil své návštěvy na minimum. Takto jsem navštívila svou ženskou lékařku.

„Ale kdepak, těhotná nejste,“ uklidnila mě. Hned pak ale dodala: „To je příchod menopauzy.“

„Cože? Už?“ koktala jsem. „To už jsem tak stará?“

Měla bych být ráda. Přesto jsem odcházela od paní doktorky v slzách. Jsem stará, v přechodu. Vlastní dceru jsem vyhnala z domu, s přítelem si nerozumím, a tloustnu. Takto jsem se usadila v parku na prázdnou lavičku. Ta začala křupat a já se rychle zvedla. V tu chvíli široko daleko nikdo nebyl, tak jsem dala průchod svým emocím.

„Do prdele, už mě ani ta podělaná lavička neunese!“ Řvala jsem. Ano, má dcera má pravdu. Jsem stará bába, k tomu ještě zralá na psychiatra. Už jsem se chtěla jít uklidnit do cukrárny větrníkem, když jsem si uvědomila, že sladké musím z jídelníčku škrtnout. To ale nebyl konec mého trápení. Dříve jsem doma cvičívala, a teď jsem se nemohla přinutit k pohybu. Dokonce jsem nezvládala ani běžné domácí práce. Všude jsem měla v bytě prach, vytírání jsem omezila na minimum, mytí oken odkládala na neurčito. Byla jsem tolik unavená. A ta hrozná figura… Nikdy jsem nebyla příliš štíhlá, měla jsem sklon k plnoštíhlosti. Vždy se má váha pohybovala mezi 60 a 75 kily. Nyní ale váha stoupla nad 80 kilo. A rostla dál. A tak jsem se přestala vážit. Přestala jsem se vídat s Tomášem, stejně jsme si nerozuměli. A jako nezaměstnaná jsem přestala chodit ven. Cítila jsem se špatně, když jsem na sobě cítila zraky ostatních lidí. Veškeré oblečení mi bylo malé. Vybrala jsem ze svého šatníku jen troje volné kalhoty na gumu a několik volných halen. Bývalých volných. Nyní jsem musela být vděčná za to, že se do nich nasoukám. Tak jsem chodila a stále obměňovala ony kalhoty a haleny. Do obchodu jsem se vydávala v teplákách. Na kouli to bylo jedno. Nemělo smysl chodit ke kadeřníkovi. Byla jsem nemotorná. A propadla jsem depresím. Ty jsem řešila bylinnými čaji, po kterých jsem ještě víc tloustla. A abych se neunudila, byli mými jedinými přáteli počítač a televize. Trápila jsem se, co je s dcerou. Měla osmnáct, bála jsem se o ni, ale telefon mi nebrala. A tak jsem den proležela u televize, proseděla u počítače, a noci jsem probrečela.

Na ten den nezapomenu. Po dlouhé době jsem se přemluvila, že trochu uklidím. Nebyla jsem už zvyklá se hýbat, a tak jsem se hned zadýchala. Pot mi tekl po čele a já se cítila vyčerpaně, jen co jsem na úklid pomyslela. Když jsem přece jen vytáhla vysavač, narazila jsem na osobní váhu zašoupnutou pod gaučem. Váhavě jsem se na ni postavila. Nemohla jsem uvěřit tomu číslu! Na váze se objevila cifra „102 kg“! Jak je to dlouho, co jsem si řekla, že když se má váha jen přiblíží k číslu 100, spáchám sebevraždu? Bylo to tady!

Nikdy jsem nepila alkohol, ale doma jsem měla nějakou tu zásobu pro návštěvy, které už stejně nechodily. Tehdy jsem si otevřela lahev něčeho a celé jsem to vypila. Druhý den mě bolela hlava a bylo mi zle. Tak takto vypadá přechod!

V zoufalství jsem si našla několik článků o menopauze na počítači. Všude radili pohyb, dobrou náladu atd. A tak jsem zašla do lékárny a poprosila o bylinné čaje při menopauze. Styděla jsem se přiznat, že jsou pro mě. Mé stejně staré kamarádky ještě klimakteriem netrpěly. A tak jsem hloupě dodala před magistrou: „Pro kamarádku, starší.“

Paní magistře to bylo asi jedno. Usmála se, podala mi balíčky, o které jsem požádala, a já odešla s pečlivě ukrytým nákupem v tašce. Následující den jsem odpojila televizi a počítač a zabalila je do krabic. Nemůžu tu sedět jako tlustá stará bába a sledovat seriály s tím, že se něco změní! Obě krabice jsem zanesla k sousedům, aby mě nezlákaly.

„Můžu si u vás něco na nějakou dobu schovat?“ poprosila jsem sousedku.

Ta se na mě dívala. „A na jak dlouho?“

V tu chvíli jsem si vymyslela výmluvu: „Chystám se v bytě něco předělat, vymalovat a udělat nějaké změny. Tak počítejte, že na nějaký ten měsíc určitě,“ usmála jsem se nervózně. Mám se sousedy dobré vztahy a i oni, když něco potřebují, hledají pomoc zase u mě.

V následujících dnech jsem se každý den přemluvila ke krátké, později delší procházce. Ačkoli jsem se potila a zadýchávala, srdce mi bylo až v hrdle, hlava se mi motala a propadala jsem hysterii, že procházku nepřežiji, šla jsem. Nedbala jsem na pohledy občasných kolemjdoucích. Po pár krocích jsem byla zpocená a malátná, ale musela jsem dojít. Začala jsem ignorovat noční návaly vedra. Prala jsem pyžama co druhý den. A protože jsem namluvila paní sousedce, že něco v bytě předělám, donutila jsem se vystěhovat jeden pokoj. Zašla jsem pro barvy a přiměla se vymalovat. Uprostřed malování, kdy jsem funěla jako prasátko, jsem si nadávala, co mě to jen napadlo. Umyla jsem okna, přes která už téměř nebylo vidět. A najednou mě to začalo bavit. Viděla jsem za sebou ten kus práce, celý byt voněl a byl najednou útulnější. Prach a špína byly minulostí.

Když mě po čase navštívil Tomáš, divil se: „Tady to je nějaké jiné.“

„Ale kdepak,“ usmála jsem se a snažila být milá.

Pomáhaly mi bylinky, které jsem každý den pila. Byla jsem vyrovnanější a zvykla jsem si na stav, že jsem už v přechodu. Ostatně, až se zase nasoukám do plavek, nebudu muset plavání na týden v měsíci omezit. Budu klidnější i při milování.

Po čase jsem si opět stoupla na váhu. To, když mi začaly kalhoty a haleny tak nějak plandat na těle. Když jsem uviděla na váze číslo „80“, byla jsem šťastná. Ne, není to váha, která by mě uspokojila, ale řekněte: Přece jen lepší, než oněch 102 kilo!  A všem dnům není konec! Nedávno jsem se opět vydala na bazén. Díky plavání mi možná váha ještě klesne. Dokonce se po roční přestávce posadím na kolo bez obav, že ho rozsednu. Mé trápení s menopauzou trvalo déle než rok. A tak nezoufejte, i se stářím lze bojovat! 

Toto je příběh mé kamarádky. S hrůzou očekávám, až to postihne i mě. Ale mám výhodu, jsem díky kamarádce připravena!