Bílý a červený rybíz – zdravé ovoce výrazné chutiBílý a červený rybíz – zdravé ovoce výrazné chuti Čas malinČas malin Rebarborový koláč - nejoblíbenější receptyRebarborový koláč - nejoblíbenější recepty Houbový guláš - nejoblíbenější receptyHoubový guláš - nejoblíbenější recepty
Chytrá Žena na Facebooku
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Čtvrtek 17.08. 2017
Dnes má svátek Petra
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 
Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

Štěstí sebrané na chodníku

1. 12. 2010 | Vaše příběhy

     Už to byly čtyři roky, co Martina prožila zlé období. Našli jí tehdy nádor na vaječníku a musela podstoupit operaci. Bohužel, nádor byl zhoubný a Martina musela podstoupit následnou léčbu, která nebyla jednoduchá. Vše zvládla a nyní byla úplně zdravá.

Chodila dva roky s Michalem. Pomýšleli už pomalu na miminko, chtěli se vzít. Martina konečně přibrala pár kil a byla šťastná. Při jedné náhodné prohlídce u ženské lékařky se paní doktorce něco nezdálo a poslala Martinu na biopsii. Dnes se měla dozvědět výsledky a nebylo jí zrovna příjemně. Přece jenom měla v paměti, jak to bylo tenkrát před čtyřmi lety...

     A je to tu zase! Opět pozitivní nález. Martina ani nevěděla, jak se z nemocnice dostala ven, na ulici. Oči jí zakryl hustý závoj slz. Musí za Michalem. Michal zareagoval nezvykle chladně: „Jó, holka, to máš blbý.“ „Mám?“ dralo se Martině z hrdla. Ve stejný den, co se dozvěděla o návratu své nemoci, se s ní Michal rozešel. Měl prý už delší dobu novou „kamarádku“ a pořád váhal. Tohle rozhodlo. Proč být s nemocnou, když může mít zdravou.

Srdce jí buší, Martině se hroutí svět. Vběhla do drogerie, koupila červený sprej na auta a v pláči se došourala až domů. V chodbě ji přivítal Eda, huňatý kocour, kterého si pořídila, když zvítězila nad nemocí. Jaképak vítězství? Vběhla do koupelny a zadívala se do zrcadla. Tak to je ta smůlovatá holka, na kterou si zubatá opět brousí kosu! Pěstí rozbila zrcadlo, to se vysypalo do umyvadla, sedla si na vanu a pozorovala krev řinoucí se z roztrženého zápěstí. Pak vběhla do pokojíku, sejmula víčko ze spreje a zuřivě sprejovala na zdi nápisy: „RAKOVINA“. Když už nebylo kam psát, klesla zmučeně na zem a rozplakala se. Plakala dlouho: nad tím, že musí zapomenout na miminko, nad tím, že je opět nemocná, nad rozchodem s Michalem. Plakala nad sebou samou a nad tím, jak může být osud krutý a nespravedlný. Plakala až do usnutí. Probudila se pozdě v noci, tváře jí hořely, měla horečku. Eda jí láskyplně olízl tvář. Chudáček, zapomněla mu dát konzervu a jeho mistička byla prázdná. Došourala se do kuchyně, dala Edovi jídlo do misky a v riflích i tričku ulehla do postele. Když se znovu probudila, bylo poledne. Už dávno měla být v nemocnici. Musela podstoupit předoperační vyšetření, aby jí co nejdříve nádor vyjmuli. A pak známé kolečko chemoterapií... Jak dlouho ještě? Kolikrát ji bude osud pokoušet a trápit?

     Eda smutně leží u Martininy maminky na klíně. Právě se vrátila z nemocnice od Martiny. Je už po operaci, ale není jí nejlépe. Po deseti dnech ji pustili domů. Nádor byl maličký, proto může chemoterapii absolvovat ambulantně. Martina dvakrát týdně navštěvuje nemocnici a cítí se velice zle. Je květen, lásky čas. A ona, mladá holka, se cítí jako stařena. Je zase zesláblá, pracně nabraná kila shodila a cítí se mizerně. Míjí páry držící se za ruce, ve vzduchu voní šeříky. Prochází smutně parkem ležícím mezi nemocnicí a jejím bytem. Sluníčko ji nepříjemně štípe do očí a jí se příšerně motá hlava. V tu chvíli potkala mého synovce Jardu. No, potkala. Martina se mu skácela k nohám. Omdlela, chudinka, vysílená chemoterapií. Jarda se nejistě rozhlédl, sklonil se k bledé dívce a zvedl ji jako hadrovou panenku. Položil Martinu na nedalekou lavičku a hledal v kapse telefon. Nechal ho, jako obvykle, doma. A v parku nikdo jiný nebyl. Martina pomalu otevřela víčka a snažila se posadit. Hlava se jí znovu zatočila. Jarda se usmál na bledou dívku s vysvětlením: „Vyšel jsem si na procházku, že mi třeba přistane k nohám štěstí, a ona zatím slečna. Omdlela jste. Můžu vám pomoci?“

„Ne, to je dobré, jdu od lékaře a neudělalo se mi dobře.“ Pokusila se Martina o úsměv. „Ale já vás tady nemůžu takto nechat. Telefon jsem si nechal doma. Počkejte tu, prosím, skočím naproti do sámošky a zavolám vám sanitku.“ Martina odmítla, ale nechala se odvézt taxíkem. Nejdřív chtěla domů, ale když si uvědomila, že stěny jejího bytu ještě hyzdí obludné nápisy RAKOVINA, nechala mladíka, aby ji odvezl k sobě. Jarda bydlel s rodiči v domečku na kraji města. Ti byli na dovolené. Pozval Martinu dál, uvařil jí čaj a dali se do vyprávění. Martina po dlouhé době mluvila opět s mužem svého věku. Pohybovala se nyní jen mezi nemocnicí a domovem. Nákupy jí obstarávala maminka, ona na to byla příliš slabá. Máma jí i vařila. Většinu jídla snědl Eda, ona na jídlo neměla ani pomyšlení. Martina povídala a povídala, potřebovala si někomu vylít srdce. Řekla Jardovi o rozchodu s Michalem i o tom, že je dost nemocná a dochází na léčení. Neřekla mu přímo, co jí je a Jarda se nevyptával. Nechtěl být příliš zvědavý. Cítil jen obrovskou touhu dívce pomoci. Večer ji odprovodil domů, rozloučil se a zeptal se, zda ji někdy může přijít navštívit nebo třeba jí pomoci. Nakonec se nechala přemluvit a vyměnila si s Jardou telefonní číslo. Týden si volali a on jí občas donesl nákup ke dveřím. Martina ho nikdy nepustila dál. Po týdnu Martina sebrala zbytek sil a koupila kyblíček bílé barvy. Ten večer zbavila byt obludných nápisů. Večer na to přišel Jarda, zazvonil u jejích dveří a přinesl jí malou kytičku. „Chtěl jsem tě potěšit. Jsi tak smutná...“ vysoukal ze sebe a Martina ho poprvé pozvala k sobě domů.

Trvalo řadu měsíců, než Martina ukončila léčbu a opět se jí vracely síly. Bledé tváře získávaly opět růžovou barvu a kostra potažená kůží se opět začala podobat člověku. Byla stále slabá, ale krásná. To už Jarda věděl, jak těžká nemoc ji tížila. A také věděl, že při Martině bude stát tak dlouho, jak mu to dovolí. Martina mu za to byla vděčná. Cítila neobvyklou náklonnost k mladíkovi, který jí pomohl nejen tím, že ji oslabenou sebral z chodníku parku. Věděla, že on jí znovu vrátil chuť žít.

     Před pěti lety si Jarda vzal Martinu za manželku. Jsou spolu šťastní a když se jich někdo zeptá, jak se seznámili, Jarda s úsměvem řekne: „Našel jsem ji v parku na chodníku. Čekal jsem, že mi k nohám spadne štěstí, a ono skutečně spadlo.“


                                                                        

Paja K.

ChytráŽena.cz


Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
Poslat emailem GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10
 
Čtěte také



Komentáře
Obrázek uživatelky
profil
příběh psaný srdcem... Psal to člověk, který UMÍ psát, má cit, dokáže se vyjadřovat SmajlíkSmajlíkSmajlíkSmajlíkSmajlíkSmajlíkSmajlíkSmajlíkSmajlík.
Obrázek uživatelky
profil
moc hezky napsané, úplně jsem přestala vnímat okolí, jak jsem se do toho zabralaSmajlíkSmajlíkSmajlík, souhlas s ostatními
Obrázek uživatelky
profil
Smutný příběh, moc pěkně napsaný. Hlavně, že Martina našla člověka, který jí má opravdu rád. Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
a hlavně s krásným koncem. Věřím, že i tohle se může v životě stát Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
Nádherně napsaný smutný příběh se šťastným koncem. Kéž by se všem nemocným podařilo tak se s nemocí vypořádat.
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip

Dopřejte si krásná česká plastová okna.

NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY KONTAKT  © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles