Stoleté výročí jednoho z nejvýznamnějších rodáků města Děčína

Prvního listopadu uplyne rovných sto let od úmrtí jednoho z nejvýznamnějších rodáků města Děčín, knížete Františka Thuna, někdejšího premiéra rakouské vlády a místodržitele Českého království. Přestože dnes lze s řadou jeho postojů a názorů polemizovat, byla by určitě škoda, pokud by při výčtu slavných rodáků došlo k opomenutí tak výrazné osobnosti.

Kníže František Thun by si jistě zasloužil stát se pevnou součástí  povědomí o historii Děčína. Jeho osobnosti je věnován jeden prohlídkový okruh děčínského zámku, jmenuje se „Návštěva u knížete Františka Thuna“ a návštěvník projde jeho soukromé pokoje a uvidí některé zajímavosti spjaté s jeho životem, třeba soubor suvenýrů, které si přivezl ze své cesty po Orientu, nebo dětský portrét jeho dcerky komtesky Anny. Již za svého života byl František Thun vnímán rozporuplně. Na konci svého prvního místodržitelského mandátu byl Čechy nenáviděn. Jakub Arbes dokonce sepsal a na svůj náklad vydal šestisetstránkovou knihu kritizující jeho činnost. Během druhého místodržitelského období čelil naopak výrazné averzi z německé strany, zatímco český tisk psal po jeho odchodu o „nenahraditelné ztrátě.“ Císař František Josef I. si jeho služeb, zdá se, nesmírně cenil. Roku 1911 jej povýšil do knížecího stavu a vyznamenal ho řadou vysokých vyznamenání.

„Kníže František Thun se považoval za českého zemského vlastence, přestože jeho mateřským jazykem byla němčina a česky mluvil velmi špatně,“ uvádí Ing. Iveta Krupičková, ředitelka zámku Děčín. „Jeho postoj dokládá i jeho rozmanitá činnost na poli kulturním. Zásadním způsobem například podporoval konání Jubilejní české zemské výstavy roku 1891, dlouhých třicet čtyři let byl předsedou Jednoty pro dostavbu chrámu sv. Víta v Praze, finančně přispěl na dostavbu Národního divadla a to je jen  malá ukázka jeho činnosti. Zajímavá a zatím nedostatečně poznaná je jeho role při propagování sportu. Zásadním způsobem se podílel na popularizaci tenisu v Čechách, byl také zřejmě prvním politikem, který navštívil utkání českého národního hokejového týmu. Sám se za cenu menších úrazů pokoušel jezdit na tehdejších vysokých kolech a v pozdějších letech se vášnivě oddal nově nastupujícímu automobilismu. Po vzniku Československa byl téměř dokonale zapomenut. Jméno „místodržící Thun“ se jen  letmo objevilo  v některých populárních  filmech (Adéla ještě nevečeřela) či divadelních hrách (Hra Lijavec Divadla Járy Cimrmana). Naposledy se v poměrně výrazné roli objevil v prvním dílu série České století, " dodává Iveta Krupičková.

Budoucí rakouský premiér se narodil v Děčíně 1847 jako Franz de Paula Josef Friedrich Carl Leopold Stephan Maria hrabě Thun-Hohenstein. Po svém otci, rakouském diplomatovi, zdědil nejen děčínské panství, ale také doživotní místo v horní komoře rakouského parlamentu. Kromě toho byl dlouholetým poslancem českého zemského sněmu. Mnohem významnější je však jeho působení v roli místodržícího Českého království, tedy fakticky zástupce panovníka pro dané území. Jeho první mandát spadal do let 1889 až 1896, podruhé vykonával funkci v letech 1911 až 1915. Vrchol jeho kariéry přichází v březnu 1898, kdy byl jmenován premiérem rakouské (tzv. předlitavské vlády). Zároveň zastával i post ministra vnitra. Nastoupil do značně rozbouřené situace, plné nacionálních vášní, které se snažil uklidnit tím, že do své vlády vybral zástupce české i německé strany. Jablkem sváru byla především jazyková nařízení posilující postavení češtiny.  Thun je odmítl odvolat a musel proto čelit masivním obstrukcím poslanců německých liberálních a nacionálních stran. Vládl pomocí provizorních nařízení s platností zákona, ale nakonec mu nezbylo než podat demisi.

František Thun byl svým vyznáním konzervativec, jeho nejvyšším zájmem bylo blaho monarchie a služba panovníkovi. Během svého prvního místodržitelského mandátu tvrdě zakročil proti pouličním nepokojům a protestům organizovaným mladočeskou stranou. Stejně rázně ovšem během druhého mandátu bránil rakouské generalitě v zavedení tvrdého vojenského režimu V Čechách. Roku 1916 dokonce vystoupil jako svědek ve prospěch Karla Kramáře a Aloise Rašína obžalovaných z velezrady.