Strach ze smějící se vařechy

Tímto článkem se opět vrátím o pár desítek let zpět, do doby, kdy jsem za sebou tahala kačera, hrála si s panenkami, dřevěnými kostkami a jinými hračkami. Tedy do doby, kdy mně mohlo být tak nějak mezi 6 -10 lety, a byla školou povinné dítě.

A stejně jako jiné děti, tak také já i se svou sestrou jsme své rodiče zlobily, občas je neposlouchaly, trucovaly nebo neuklízely své hračky nebo si neplnily své školní povinnosti, díky čemuž jsme pak donesly buďto škaredou známku nebo nějakou poznámku v žákovských knížkách. Moc dobře si pamatuji, jak zejména maminka, která byla na nás hodně přísná, vždy říkala, že nám poručí jednou a podruhé a pokud neposlechneme, tak že VAŘECHA bude mít hody. Těmi hody byla myšlena plácačka po našich dětských zadečcích a panečku maminka uměla až moc dobře přiložit a přitlačit. Vůbec se s námi nemalovala. A nutno podotknout, že ta vařecha nebyla nikterak malá, ale koupila si na to pořádně velkou prádelní vařechu. Jen tatínek ji trochu upravil tím, že zkrátil držadlo, aby se jí v ruce lépe držela.  No a maminka byla nápaditá, a aby vařecha vypadala lépe, a my se jí samozřejmě bály, tak maminka na ni namalovala obličej. Namalovala na ni vlasy, oči i s obočím, nezapomněla na nos a nejvíce si při svém výtvarném tvoření dala záležet na úsměvu. Ten namalovala hodně široký a i zuby byly zvýrazněny a tak vařecha byla skutečně hodně smějící se. Přiznám se, že jsem se jí bála docela dost a stejně na tom byla také moje sestra. Maminka ji měla vždy schovanou na dosah - v šuplíku od kredence. Jakmile jej otvírala, věděly jsme, že je zle a vařecha bude mít hody.

Někdy se stalo, že maminka musela odejít za nákupy a tehdy nás hlídávala stařenka, která byla její maminkou. Na to jsme se vždy těšily, až maminka odejde a budeme jen se stařenkou. Milovaly jsme ji nade vše. Nepamatuji si, že by nás někdy uhodila byť jen rukou, natož pak onou vařechou. Spíše tomu bylo naopak, stařenka nám povolila téměř vše, co se v našich dětských hlavách urodilo. Dokonce nám povolila si s maminčinou odstrašující vařechou také hrát. Tak jsme s vařechou prášily gauče, postele, klepaly i mouchy a při hezkém počasí jsme si ji braly i ven na dvůr. A tady na dvoře se to stalo. Při našich hrách jsme chtěly zabít mouchu na zdi a jak jsme s ní práskly o zeď, tak vařechu jsme zlomily. Se slzami v očích jsme i s vařechou běžely za stařenkou, co se stalo a že velice od maminky za to dostaneme. Ale stařenka nás vyvedla z omylu a ač měla třepající se ruce, tak vařechu spravila slepením a slepenou ji schovala do toho šuplíku, kde ji maminka mívala. Zároveň nás stařenka poučila, že alespoň do dalšího dne musíme být hodné a co nám rodiče řeknou, tak musíme poslechnout. To proto, aby lepidlo pořádně zaschlo. Kupodivu jsme to dokázaly, a nezlobily.  Ale věčně to tak být nemohlo a muselo se to jednou stát, že VAŘECHA BUDE MÍT HODY. Vařechou po její opravě jako první dostala má sestra, a na ní se zlomila podruhé. Když z ní byly dva díly, tak maminka jen řekla: „Muselo to být a musela jsem na tobě tu vařechu zlomit?“ Vůbec totiž nepoznala, že vařecha byla slepená, a tak maminka se dlouho trápila tím, že asi moc přiložila, když i vařechu zlomila. A já i stařenka jsme mlčely jako ryby. Ale stařenka se neudržela a mamince vyčinila také slovy: „Andulo, a to je musíš tak bít, že i vařechu na nich zlomíš?“

Dlouho maminka neznala pravdu, jak to bylo s její malovanou a smějící se vařechou, snad jsme jí to řekly až někdy po ukončení povinné školní docházky. To už ani stařenka několik let nežila. A 8 let už je na věčnosti také naše maminka, a tak snad si to tam se stařenkou už spolu řekly, jak to s vařechou nakonec bylo. Je to opravdu už dávno, ale ten úsměv s rudými rty na vařeše vidím dodnes - jako by to bylo včera a ono už je to přes 40 roků...

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10