Vánoční cukroví - nejoblíbenější recepty Vánoční cukroví - nejoblíbenější recepty Nejoblíbenější VÁNOČNÍ KOLEDYNejoblíbenější VÁNOČNÍ KOLEDY Květina Vánoc - Vánoční hvězdaKvětina Vánoc - Vánoční hvězda Vánočka - nejoblíbenější receptyVánočka - nejoblíbenější recepty
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Čtvrtek 14.12. 2017
Dnes má svátek Lýdie
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 
Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

Střípky z pětačtyřicátého

26. 04. 2014 | Vaše příběhy

Květen roku 1945 je významné období pro celý svět. Ano, to skončila 2. světová válka. Pro naši rodinu byl květen l945 významný ještě tím, že se narodilo dítě. Já. Události, které zde popíšu, jsem z větší části už zažila, ale tak malinká, že si je nemohu pamatovat. Je tedy jasné, že všechno, o čem tu bude řeč, znám z vyprávění. A protože lidé, kteří mi události vyprávěli (moji rodiče), už nežijí, nemám možnost věci upřesnit, doplnit a skloubit v nějaký ucelený příběh.

Proto střípky:

Střípek první:

V roce 1945 moji rodiče  a moje starší sestra žili v malé šumavské vesnici.  Tatínek byl tenkrát totálně nasazen, ale ne do říše, musel pracovat na letišti v Českých Budějovicích. Maminka tedy zůstala sama s dcerkou. Byla těhotná, není tedy divu, že se rozhodla odjet ke svým rodičům na statek. Bylo to asi 40 kilometrů.  U svých blízkých byla spíš v bezpečí  a také na statku bylo více jídla.

Otci se v Budějovicích stýskalo, ale opuštění pracoviště se tvrdě trestalo. Až někdy koncem března nebo počátkem dubna byl stesk po rodině tak silný, že si vypůjčil kolo a odjel na statek za rodinou. Maminka ho moc ráda viděla, ale přece jen se bála, odjel bez povolení.

stříbpky„Neboj, ráno ještě za tmy pojedu zpátky, nikdo nepozná, že jsem byl pryč,“ řekl jí otec a skutečně ještě za tmy vyrazil zpět. Když dojel do Budějovic, dům, kde bydlel, nenašel. Vlastně našel, ale jen trosky. V noci spojenci Budějovice bombardovali a jedna bomba zasáhla také ubytovnu, kde bydlel můj tatínek. Ten na nic nečekal, otočil kolo a jel zpátky. Tehdy prý v Budějovicích zahynulo při bombardování velké množství obyčejných lidí, civilistů. Bohudík můj otec mezi nimi nebyl. Zachránila ho láska k rodině.

Střípek druhý:

Nevím přesně kudy, ale těsně kolem statku vedla tehdy demarkační čára. Na jedné straně Rusové, na druhé Američani. Vojáci z obou stran jezdili tehdy na dědečkův statek pro proviant. Hlavně pro vajíčka. Američani přijeli vždy v džípu, na dvoře vyskákali z auta a křičeli: „Eier, eier!!!“

A za pár dní přijeli Rusové. Na koních, skákali přes ploty zahrádek, záhonky nezáhonky. Na dvoře pak křičeli: „Jajka, jajka!!!“

Ptala jsem se maminky, jestli za to platili. „Ale kdepak, to se rozumělo samo sebou, že jim naši dají vajíčka zadarmo.“  „Ale přece Američani měli čokolády, ani ty vám nedali?“ „Ne, čokolády a nylonky dávali děvčatům, čokolády také dětem, za vajíčka nedávali nic.“

„A Rusové?“ „Rusové? To byli chudáci, neměli sami nic. Ale vlastně, při poslední návštěvě na statku nechali dědečkovi kobylku. Prý za vajíčka, ale ona byla chudinka vyhublá, asi by cestu do Ruska nepřežila. Byla od cirkusu. Velitel nám předváděl, že umí počítat. Řekl třeba: Dva i četýre? A kobylka hrábla 6x přední nohou. Ale byl s ní problém. Nechtěla být přivázaná, skoro každou noc se utrhla a běhala volně po dvoře. A chodila na vejce. Vejce jsme měli v komoře na severní straně, bylo tam jen úzké okénko. Mysleli jsme, že tam leze kuna, ale jednou jsme kobylku přistihli. Prostrčila hlavu okénkem, natáhla krk, aby dosáhla na vajíčka a už hodovala…“

Střípek třetí:

Těsně před mým narozením bylo třeba přivézt vaničku, která zůstala v šumavské vísce. Tatínek se tedy pro ni vypravil. Jaké bylo jeho překvapení, když v bytě našel americké vojáky. Vaničku měli právě na zahrádce, plnou hlíny. Možná chtěli něco sázet. Tatínka nepřivítali vlídně, mysleli, že je Němec, hrozili mu pistolí  a vaničku mu nechtěli vydat. Teprve, když přišel velitel, nějak se s otcem domluvil, přesto, že otec ovládal jen němčinu, anglicky neznal ani ň.

Vaničku nakonec dostal. Takže už jsem se mohla narodit. Doma, jen za pomoci porodní báby. Starší sestra se narodila v nemocnici, ale v květnu 1945 bylo nemyslitelné, aby maminka jela do Č. Budějovic do nemocnice, kvůli demarkační čáře nemohl přijet ani lékař, neměl povolení.

Střípek čtvrtý:

Po válce se naše rodina už do starého bytu nevrátila. Otec dostal místo řídícího učitele v jiné vesnici, kde se uvolnil byt po Němcích v bývalé německé škole. Teď to byla škola česká. Při stěhování ale naši zjistili, že v bývalém bydlišti se jim ztratilo plno věcí. Například povlečení, ručníky, nějaké nádobí i těch pár šperků, co maminka měla. Američtí vojáci totiž mínili, že byt opustili Němci a podle toho se tam chovali. Plno věcí vyházeli z oken a naši lidé si to rozebrali. A jak jsou lidé různí, někteří věci rodičům vrátili, někteří - a těch byla většina - ne.

Američané nám rozstříleli kredenc, hodiny… Naštěstí zlaté české ručičky všechno opravily.

Ale jednu památku mám dodnes. V krásné knize Kytici mám adresu nějakého vojáčka. Jakýsi seržant z New Yorku ji tam vepsal tužkou. Moc mě mrzí, že jsem nenašla napřed dostatek anglických slovíček a později odvahu, abych  na tu adresu napsala. Kdybych napsala  dneska, pokud bych i adresu správně vyluštila, odpovědi se nedočkám. Seržant, který kdysi  psal do naší Kytice, už jistě není mezi živými.

Střípek poslední:

V novém bydlišti nám bývalé obyvatele připomínalo několik věcí. Na dveřích v komoře byl přilepený výstřižek z novin s obrázkem Adolfa Hitlera a na půdě pod senem jeho velký zasklený obraz.  Pak tu byly různé dýky, pak menší lahvičky s neznámým obsahem.  A  lucernička. Ta byla nádherná. V ozdobné kovové kostře byla zasazena kulatá barevná skla, takže po zapálení svíčky vydávala krásné barevné záblesky. Když jsme se po létech stěhovali, chtěla jsem si ji vzít s sebou, ale rodiče mi to nedovolili. „Není to naše.“ „Ale přece Němci už se nevrátí,“ namítala jsem. „Ne, ale ty si pamatuj, že co není tvoje, to nesmíš brát.“

V bytě po Němcích jsem prožila krásné dětství a když jsem se předloni po více než padesáti letech do bývalého bydliště znovu dostala, neodolala jsem a zazvonila u dveří „naší“ školy. Prosila jsem současné obyvatele, aby mi dovolili nahlédnout alespoň do dvorečka nebo do zahrádky. Zahrádky jsme měli dvě. Jednu menší, kde byly záhonky zeleniny i květin a pak vinná réva, která se pnula po zdi. Druhá zahrádka byla už větší  a tam byly ovocné stromy, keře rybízu a v dolním cípu altánek.  Noví obyvatelé byli velmi milí a vstřícní, nechali mě prošmejdit celý objekt – byt, dvorek i obě zahrádky. Dokonce i druhý byt, který byl zřízen z bývalé  třídy. Byl to pro mne ten nejkrásnější dárek. I když bylo plno věcí už jinak, atmosféra zůstala a já se v těch prostorách neubránila slzám.

Když jsme se pak všichni usadili do stínu na zahradě s limonádou, řekl mi hostitel, že přesně před rokem měli zahraniční návštěvu. Z Německa přijel syn učitele, který tu bydlel před námi. „A nechal mi tu fotku, asi otevírání školy.“ Hostitel mi přistrčil před oči fotografii. Byla to hromadná fotografie. Lidí před školou byla skutečně hromada. Tolik lidí snad ani  ve vsi nikdy nebylo. Možná někteří byli mecenáši a jak se dnes říká - VIP, prostě smetánka, možná i z okresního města. Ostrost fotografie poznamenal zub času a obličeje byly miniaturní, přesto se mi zdálo, že v některých z nich jsem postřehla zpupný výraz, tak charakteristický pro příslušníky SS nebo gestapáky ve filmech z války.

Přemýšlela jsem, který obličej patří učiteli. Nevěděla jsem o něm nic, ani jak dlouhou dobu tu žil a kolik bylo jeho synovi, když museli místo opustit. S jakými pocity se tu jeho syn asi procházel?  Otázku jsem nevyslovila, ale hostitel jakoby mi četl myšlenky, řekl: „Procházel to tady přesně jako vy – byt, dvorek, zahrádky.  Přesně jako vy – taky se slzami v očích.“

Jo, život se někdy pořádně zašmodrchá.


Bm68 - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
Poslat emailem GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Další fotografie ke článku Střípky z pětačtyřicátého:

Střípky z pětačtyřicátého
Střípky z pětačtyřicátého
Střípky z pětačtyřicátého
Střípky z pětačtyřicátého
 



Komentáře
« Předchozí   1   2   3   4  Následující » 
Obrázek uživatelky
profil
Blani, krásně napsáno...moc hezky jsi nám popsala své vzpomínáníčkoSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
Smajlíkhezky napsanéSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
moc děkuji za tvůj zajímavý článek.Smajlík Připomenula jsi mi dobu, na kterou si vzpomínám docela dobře, i když jsem byla malé dítě. Asi proto, že události byly hodně silné a na ty se nezapomíná.Smajlík V té době, o které píšeš, pracoval v Budějovicích na letišti jeden blízký příbuzný jako pilot. Když povídal o svých příhodách, nikdo ani nedutal. Přidávám se k žádosti o další tvé střípky, dovedeš psát poutavě.SmajlíkSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
moc pěkně jsi to napsala. Přesně tak, jako ty bych napsala já: život se někdy pěkně zašmodrchá!
Můj dědeček byl námořníkem v 1.světové válce. Hodně mi toho vyprávěl, ale moc si z toho nepamatuji. Je to hrozně dávno.
SmajlíkSmajlíkSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
Moc pěkně napsané vzpomínáníSmajlík
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
Náš tip

Dopřejte si krásná česká plastová okna.

Potřebujete stylová a pohodlná křesla do pracovny? Vyberte si kvalitní kancelářské židle Hawaj.

NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY KONTAKT  ? Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles