Houbový guláš - nejoblíbenější receptyHoubový guláš - nejoblíbenější recepty Kdy se slaví Halloween v roce 2017?Kdy se slaví Halloween v roce 2017? Červená řepa - nejoblíbenější receptyČervená řepa - nejoblíbenější recepty Nakládané zelí - nejoblíbenější receptyNakládané zelí - nejoblíbenější recepty
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Narozeninový poklad
Soutěžte o výhry za
více než 150 000 Kč
do startu zbývá:
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
pondělí 23.10. 2017
Dnes má svátek Teodor
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 
Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

Strom

21. 05. 2011 | Knižní tipy
Název knihy: Strom
Autor: Judy Pascoe
Překladatel: Jan Kozák
Nakladatelství: JOTA
Datum vydání: 23. 3. 2011
Pevná vazba s přebalem
Počet stran: 160 str.
Formát: 130 × 200 mm
Cena: 248 Kč

„Měla jsem to jednoduché: svatí byli v nebi a strážní andělé měli roztažená křídla jako Batman a můj táta zemřel a odešel žít na strom na našem dvorku.“

Po smrti svého otce pojme desetiletá Simone přesvědčení, že jeho duch sídlí ve stromě u nich na dvoře. Když na něj vyleze, může si s tátou
ota-kniha-strom-judy-pascoedokonce vyprávět. Ze svého objevu má velkou radost a svěří se s tím své matce, má to být jejich malé tajemství. Matka začne se zesnulým manželem hovořit také, ovšem jeho přítomnost má na ni zcela negativní dopad, brání ji žít dál.

Románový debut australské Judy Pascoe přináší ryzí jižanský příběh o smrti a lásce. Hlavní postavy se snaží různými způsoby vypořádat s žalem a zároveň se učí, jak žít dál po tragédii, jež poznamenala jejich život.

Vypravěčkou příběhu je desetiletá dívka Simone, která své činy a události v rodině dokáže podat z unikátní dětské perspektivy – někdy jsou to prosté příběhy všedního dne, jindy historky fantastické a neuvěřitelné. V závěru románu se již dospělá Simone ohlíží zpátky a zamýšlí se nad klíčovým rokem jejího života, kdy jí bylo deset let.

O autorce:
Spisovatelka a herečka Judy PASCOE se narodila a vystudovala v Austrálii. Léta pracovala jako akrobatka v cirkuse Oz, se kterým sjezdila Austrálii i svět, než se z ní stala komediální herečka s působištěm ve Velké Británii.
Proslavila se zejména díky roli Camille v britské science-fictions komedii Červený trpaslík (Red Dwarf, BBC, 1988-1999). Je provdána za britského herce Roberta Llewellyna. Pracovala také jako televizní moderátorka a scenáristka. V současnosti píše romány a žije v Gloucestershire v Anglii.
Její první román Strom (Our Father Who Art in a Tree, Viking, 2002) v roce 2010 zfilmovala režisérka Julie Bertucelliová, hlavní roli ztvárnila francouzská herečka Charlotte Gainsbourgová.

Ukázka:

Měla jsem to jednoduché: svatí byli v nebi a strážní andělé měli roztažitelná křídla jako Batman a můj táta zemřel a odešel žít na strom na našem dvorku.
Už kolik týdnů na mě volal, napodoboval to, jak jsem já volala přes plot na svou kamarádku Megan. Ale já jsem ten vtip nepochopila. Byl tam můj mrtvý táta, pokoušel se získat moji pozornost a mluvit se mnou způsobem, kterému bych rozuměla, a každý večer to bylo stejné. S dupotem jsem proběhla zahradou a kolem stromu a řítila se po schodech nahoru, pobrukujíc si nějakou šílenou melodii, jen abych přehlušila jeho hlas.
Poprvé jsem ho zaslechla ten večer poté, co jsme byli na hřbitově. Stála jsem u jeho hrobu a pozorovala mravence, jak se hemží na suché zemi. Dírkami v červené hlíně zalézali do svých hnízd tam dole. Je to příšerný, řekla jsem si. Myslela jsem ty mravence.
„Mravenců se neboj,“ uslyšela jsem ho říct.
Odpověděla jsem v hlavě: „Vždyť jsou všude, proč jich je tolik?“ Myslela jsem: „To mluvím s tebou?“
„Mají napilno,“ odpověděl. „Ano, to jsem já.“
Protivila se mi představa, že táta je pod zemí. Jednou v noci se mi zdálo, že zatáhl za šňůrku a v jeho temné rakvi se rozsvítilo světlo. Byla tam tenká zelená vrstvička trávy, pak tíha hnědé hlíny a pod ní v rakvi ležel můj táta, u hlavy holou žárovku, která osvětlovala vnitřek.
To odpoledne jsem stála u zadního plotu. Mezi mnou a domem stál ten vysoký strom. Byl ohromný a tmavý, jeho větve visely tak nízko, že se otíraly o hrubý koberec z plazivého pýru. Tyčil se nade mnou a shlížel na mě jako obr. Vtom se pohnul kroužek listí ve vršku koruny.
Vyrazila jsem na svých tenoučkých nožkách přes trávník a se zatajeným dechem se mihla kolem stromu jako blesk. Slyšela jsem, že na mě volá. Znělo to úplně stejně, jako jsem já volávala na Megan, když jsem štkala u suchého laťkového plotu.
„Mé-gán,“ křičela jsem a natahovala to slovo dobrých patnáct vteřin, až z toho sousedé šíleli. Paní Johnsonová, která bydlela v domě za stromem, si stěžovala mojí mámě.
„To musí takhle řvát? Vždyť to zní jako raněné zvíře.“
„Mé-gá-n,“ zaúpěla jsem podruhé. Začala jsem s „Mé“, pak jsem sklouzla o tón níž ke „gán“ a „n“ jsem protahovala, jak to šlo. Lidem z našeho předměstí to moje husí kejhání šlo pěkně na nervy.
Strom volá: „Simone,“ s důrazem na „ón“. Při druhém zavolání prodlužuje „ón“ jako já Meganino „gán“, vlastně ještě víc, než je podle mě nutné, jen aby mě na sebe upozornil. Třetí, ještě zoufalejší prosba zazní vždycky ve chvíli, kdy už jsem u zadních schodů, a nese se za mnou celou dobu, než těch dvacet dva schodů vyběhnu a zabouchnu za sebou zadní dveře.
V kuchyni se vrhám ke stolu. Máma mi nastavuje záda, přifařená k elektrické pánvi. Poslední tři měsíce ale moc nevařila, spíš jsem si takhle zvykla vídat bratrova záda. Póry se jí rozšiřují v žáru ze syčícího masa.
Sedám si ke stolu a vidím tři uhrovité úsměvy. Každý mě sleduje s různě velkým nezájmem. Kristus visí na čemsi, co mi připomíná velké plus. Shlíží na mě, věčná oběť, a oranžovobíle proužkovaný ubrus se mísí se září barových světýlek nad hlavou a podbarvuje moji snědou kůži tabákově žlutým nádechem.
Uběhla dlouhá doba, než jsem se dostala na kutě. Mezitím jsem u kuchyňského stolu, s lokty v loužičkách, které tam zůstaly po utěrce nejstaršího bratra Edwarda, vlažně odříkala padesát slovíček, abych se procvičila ve výslovnosti.
„Simone, Simone,“ bědoval strom. Jeho hlas se nesl šeptem skrze sítě proti hmyzu.
Nakonec jsem odhodila pokrývku a přeběhla k posteli mého bratra. Vrazila jsem mu loktem do boku a posunula ho spícího blíž ke zdi, aby mi udělal místo.
Strom chvíli mlčel a já jsem ležela a pozorovala místo ve své prázdné posteli, kde bych měla spát. Kdyby chtěl strom dnes v noci zaútočit, jsem připravená. Pokud mi máma nepřijde dát dobrou noc a nenajde mou postel prázdnou, můžu zůstat v bezpečí v bratrově posteli. A kdyby snad vtrhl do pokoje, popadla bych židli stojící u postele a shodila z ní hromadu hraček a oblečení. Použila bych ji jako štít, abych sebe a svého bratříčka ochránila před jeho spáry. U dveří bych židli mrštila po těch slizkých chapadlech. Představovala jsem si, že by zaútočil asi jako chobotnice. Zabouchla bych dveře a utekla.
„Simone.“ Ze tmy zazněl hlas stromu. Začala jsem si pobrukovat, abych to kvílení přehlušila.
Přes duté zdi s přepážkami jsem uslyšela radící se hlasy, tiché mumlání a ujišťování z úst pana Reardona. A představila jsem si jeho čokoládově hnědé oči, jak bez mrknutí pozorují mou plačící mámu. Jeho temný témbr se zvedal z basového šustění papírů.
Po večeři jsem mámu viděla stát na kuchyňské židli. Vzhlédla jsem od čítanky a viděla, jak se jí napínají svaly lýtek – stála na židli a natahovala se, aby dosáhla na horní polici ve skříni v chodbě. Pan Reardon dělal účetního v církvi a nyní šelestil papíry, které přebývaly v krabici od Edwardových černých školních bot o velikosti čtrnáct a půl. Slyšela jsem, jak hlasy sílí a zase slábnou. Matka vzlykala, pan Reardon utěšoval, pak další šustění papírů. Škrábání pera na papíře, než se hlasy přesunuly k předním dveřím. Zavření těžkých skleněných dveří. Pak lehké šoupání máminých nohou, odtažení židle po dlažbě a vrácení krabice od bot zpátky na místo.
Gerard si ve spánku odfrkl a vymrštil ruku. Nato se překulil, shodil mě z postele a zabral si zpátky místo, které jsem předtím obsadila. Ještě nic neví, říkala jsem si, když jsem lezla po zemi zpátky do své postele. Pozorovala jsem ho, jak si bucá se svým medvídkem. Škola mu měla teprve začít. Však už brzy zjistí, že si nemůže celý den jen hrát.
Venku začaly kvákat rosničky. Vyrazila jsem k posteli a skočila do ní. Přitáhla jsem si pokrývku až k bradě, přes hlavu si položila polštář a zkoušela usnout, ale máma plakala moc nahlas. Snažila jsem se ty vzlyky odrušit. „Hele, katolík, na kládě sedí.“ Opakovala jsem tu pitomou větu, kterou na mě pokřikovaly děti ze státní školy. Ukrývaly se za ibiškem, obsypaným kobylkami, který vyrůstal z černé pneumatiky u cestičky k panu Beattymu, a mučily mě tím nesmyslným popěvkem, který jsem teď zpívala pořád dokola, abych přehlušila mámin pláč a žalozpěv táty ze stromu, jenž teď přešel v sípavý dech. Věděla jsem, že ve své posteli se nevyspím.
Otevřela jsem dveře do mámina pokoje. Cítila jsem váhu její bolesti ze zdí i ze skříní. Nábytek jí byl prostoupený. Z jejích slz vycházela horkost. Máma mě uviděla a poskočila leknutím. Pak rozpřáhla náruč.
„Promiň, holčičko, už zase pláču.“
„Já vím,“ řekla jsem a nechala se obejmout.
„Já přestanu. Promiň.“
Nebylo právě vhodné říkat jí, že táta je venku na stromě. Jenže kdy se mi naskytne ta správná příležitost, abych jí pověděla, že když bude chtít, může jít a promluvit si s ním?

Copyright © Judy Pascoe, 2002
Translation © Jan Kozák, 2010
© © Nakladatelstvi JOTA, s. r. o., 2011

Více informací nejen o této knize Strom se dozvíte také na stránkách nakladatelství JOTA.

Veronika J.
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
Poslat emailem GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj

Další fotografie ke článku Strom:

Strom
 
Čtěte také



Komentáře
Žádné komentáře
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
Náš tip

Dopřejte si krásná česká plastová okna.

Potřebujete stylová a pohodlná křesla do pracovny? Vyberte si kvalitní kancelářské židle Hawaj.

NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY KONTAKT  ? Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !