Studentská láska

Mirka jsem poznala během studií na vysoké škole. Jezdívali jsme domů stejným vlakem z kolejí. Líbil se mi, ale nikdy mě neoslovil a já jako holka taky neměla odvahu oslovit jeho. Až jednou…

Vlak byl plný. Blížily se prázdniny a někteří lidé už jeli z města na dovolenou. S kamarádkou Katkou jsme našly snad poslední volné kupé ve vlaku. Usadily jsme se.

„Je tu volno?“ otevřely se dveře a do kupé vstoupil právě Mirek s kamarádem.

Katka protáhla obličej, ale já byla ráda, že nám ti dva budou dělat společnost.

„A kde bydlíte?“ zeptal se najednou právě Mirek. Zjistili jsme, že všichni čtyři bydlíme ve stejném městě. A dokonce jsme se dohodli na večer do kina.

Další cesta vlakem už byla plánovaná. V Brně, kde jsme všichni studovali, jsme se scházeli po škole. Chodili jsme na bazén, do kina, nebo jsme se toulali jen tak městem, nejdřív všichni čtyři, později jen já s Mirkem a Katka s Pavlem zvlášť. Z prvního setkání ve vlaku vznikly dva vztahy.

Zatímco Katka s Pavlem se rozešli ještě před ukončením školy, já krátce po ní zjistila, že čekáme miminko.

„Co budeme dělat?“ ptala jsem se. Plánovala jsem nástup do práce, kariéru.

„No, asi koupíme kočárek. Jo, a musím vybrat taky prstýnky,“ usmál se Mirek a vlepil mi pusu.

Na podzim jsme se vzali. To jsem byla ve třetím měsíci těhotenství. Moji i Mirkovi rodiče se poskládali a koupili nám byt. Krásný, třípokojový s balkónem. Mirek nastoupil do fabriky, jako vývojář v kanceláři měl slušný plat. A tak jsme si koupili první židli, stůl, pračku i ledničku. Spali jsme na starých válendách, ale nám to nevadilo. Měli jsme se rádi, čekali jsme první miminko.

Zařídili jsme dětský pokojíček a koupili i ten kočárek. Na jaře se nám narodil krásný kluk.

„Děkuji ti, lásko,“ přinesl mi Mirek krásný prstýnek a pugét, s kterým ho do porodnice stejně nepustili.

Zatímco já byla doma s malým Petříčkem, Pavel chodil do práce. A já se cítila sama.

„Neumíš mě ocenit?“ ptávala jsem se unavená večer v posteli.

„Ale já tě oceňuji,“ zívl, a už spal. Ani jsem si neuvědomovala, že byl taky unavený.

Den za dnem ubíhal a byl stejný. Starost o dítě, kdy jsem neměla moc možností promluvit si s nikým dospělým, mě vyčerpávala. Ne tak práce v domácnosti, ale fakt, že jediné, co jsem slýchala, bylo jen dětské žvatlání. A když jsem přece jen měla možnost mluvit s někým dospělým, bylo to o prdících, dětských nemocech, papáníčku pro miminka.

„Miláčku, máš mě rád?“ přitulila jsem se k Mirkovi, když přišel jednou z práce dřív.

„Vždyť to přece víš?“

„Ale já to chtěla slyšet,“ rozvzlykala jsem se. Cítila jsem se nepochopená, nemilovaná, navíc jsem po synovi přibrala osm kilo, kterých jsem se neuměla zbavit. Nepotřebná, stárnoucí, tlustá ženská! Tak v takovém rozpoložení jsem zjistila, že čekáme druhé dítě.

Kristýnka se nám narodila v létě. Byla jako poupátko. Oceňovala jsem, že Mirek jako táta vozil kočárek a já si mohla odpočinout. V tu chvíli mi ale chyběl dvojnásob.

„Potřebuji změnu,“ uhodila jsem jednou na svého muže.

„Tak si zajedeme na dovolenou,“ souhlasil.

Vybírali jsme z několika katalogů. Kristýnka byla ještě maličká, a tak něco blízko. Muselo to být v budově, kde by dítě mělo veškerý komfort. Nakonec jsme vybrali menší hotel s veškerým vybavením.

„Ale nemůžeme nikam,“ mamrala jsem večer na pokoji, zatímco se ostatní rekreanti šli bavit.

„No, máme dítě,“ zhodnotil Mirek situaci.

„Jenže ty chodíš aspoň na ryby,“ vyčetla jsem Mirkovi jeho zálibu.

„Chodím, protože nekojím,“ odpověděl. Měl pravdu. Kristýnka měla půl roku a já ji stále kojila. Nemohla jsem si dovolit nic. Ostrá jídla, alkohol, jet někam na delší dobu, sama bez dítěte, to všechno bylo tabu. A začala jsem se cítit nedoceněná.

Vrátili jsme se z dovolené a Mirek opět nastoupil do práce. Petřík nastoupil do školky a já byla s Kristýnkou sama doma.

„Proč mi nikdy neřekneš, že mě miluješ?“ ptávala jsem se Mirka, sotva vstoupil po práci do dveří.

„Ale, mám, taky mám hlad,“ řekl.

„Jo, jídlo! Jsem tvá uklízečka, kuchařka, a co ještě?“ hádala jsem se. Neuměla jsem si pomoct.

Brečívala jsem u romantických filmů, kde Richard Gere lámal srdce žen. A hádala se víc a víc.

Došlo to tak daleko, že jsem požádala o rozvod.

„Proč se chceš rozvést? Máme děti,“ ptal se můj muž.

„Tak proto mě potřebuješ? Jako vychovatelku a chůvu? Ty nepotřebuješ mě, ale někoho, kdo se ti postará o děti,“ plakala jsem. Připadala jsem si nepochopená. Mirek se snažil mi něco vysvětlit, ale já se přestěhovala z ložnice do obýváku. Byl pro mě nesnesitelný.

„Maminko, ty už nemáš ráda tatínka?“ zeptal se mě jednou Péťa.

„Ale mám, je to pořád tvůj tatínek. Co bys tomu ale řekl, kdybychom bydleli chvíli u babičky?“ zeptala jsem se syna. To už jsem ale měla dávno domluveno s mámou, že se k ní na čas s dětmi odstěhuji.

„A proč, prosím tě? Má snad Mirek jinou?“ ptala se.

„Nemá,“ připustila jsem.

„A máš snad ty jiného muže?“ kroutila hlavou.

„Co si to o mně myslíš? Samozřejmě, že nemám. Nemáme se už rádi,“ ukončila jsem rozmluvu.

„Tatínku, já zase přijdu,“ řekl Péťa mezi dveřmi, když jsme odjížděli. Mirek tam stál mezi dveřmi a nezmohl se na slovo. Pak přece jen vypravil ze sebe: „Proč?“, ale to už jsme byli na odchodu.

Ani tehdy mě nepřitáhl k sobě, neobjal mě a neprosil o odpuštění.

U mámy jsem žila asi týden, když odjela na měsíc do lázní.

„Hlavně mi zalívej kytky,“ loučila se. „A nech si projít hlavou ten rozvod.“

Ani ona nechápala, proč se chci rozvádět. Mezitím proběhlo jedno stání, kde to nemohla pochopit ani soudkyně. Jako by to, že se necítím dostatečně milována, nestačilo?

Jeden den přišel Mirek za dětmi na návštěvu. Přinesl jim bonbóny, Kristýnce panenku a Petříkovi autíčko.

„Jen je rozmazluješ,“ vyštěkla jsem.

„Ale já je mám rád. Tebe taky,“ řekl. „Patříte ke mně.“

„Pozdě,“ vyštěkla jsem jedovatě.

Druhý den jsem šla s dětmi na pískoviště, a víc si už nepamatuji. Probrala jsem se v nemocnici. Omdlela jsem a někdo ze sousedů mi zavolal sanitku.

„Kde jsou mé děti?“ dala jsem se do hysterického pláče, když jsem zkonstatovala, že já ležím v posteli a nevím, kde jsou mé dvě malé děti.

„Uklidněte se. Děti má váš manžel. Ostatně, přijde vás odpoledne navštívit,“ odpověděla mladá sestřička.

„Proč tu jsem?“ ptala jsem se.

„Musíme přece zjistit, co vám je?“

„Nic mi není. Zapomněla jsem se ráno nasnídat, tak se mi asi zamotala hlava,“ vyštěkla jsem na sestru. Nikdy jsem nebyla tak zlá. Poslední dobou jsem se neuměla ovládat. I má žádost o rozvod… Jaký jsem vlastně měla důvod?

Odpoledne přišel Mirek. Letmo mě políbil na obličej a já, přestože jsem chtěla být milá, na něj hned zaútočila: „Kde máš děti?“

„Hlídá je má máma. Sem děti nesmí. A nepůsobilo by to na ně dobře,“ řekl.

Připustila jsem to v duchu, nahlas jsem ale řekla: „U mě jim je nejlépe.“ Nedalo se se mnou vydržet. Začínala jsem si to uvědomovat i já. Postupně jsem ztrácela kamarádky, nikdo se v mé přítomnosti necítil dobře.

Lékaři brzy přišli na důvod mého kolapsu. Měla jsem poruchu štítné žlázy a k tomu přechozenou mononukleózu. Tyto dvě nemoci vytvořily vražednou kombinaci a já byla podrážděná, nepřátelská a hádala jsem se pomalu už sama se sebou, když jsem se podívala do zrcadla.

Brzy mi byla nasazena léčba. Den po dni jsem se cítila lépe a lépe. Mirek za mnou chodil do nemocnice každý den. Nejdřív jsem jeho návštěvy trpěla, posléze jsem se na něj těšila jako malá holka. A s každým dnem jsem ho milovala víc a víc. Byl to zase můj milovaný manžel.

Z nemocnice jsem zamířila zpět do našeho bytu. Mirek sám zajistil převoz věcí zpět domů.

Večer jsem se k němu tiskla: „Miluji tě, miláčku.“

„Já tebe taky. Chyběla jsi mi, když jsi tu nebyla,“ objímal mě. Jak já toho chlapa milovala! Je to otec mých dětí a stál při mně a neopustil mě.

Když k nám hopsly naše dvě děti do postele, zeptal se Petřík náhle: „Maminko, viď, že se už nikdy nebudeme stěhovat k babičce?“

To jsem mu s radostí slíbila. Stáhla jsem žádost o rozvod a jeli jsme opět na dovolenou. Dovezli jsme si z ní krásný suvenýr: čekáme třetí dítě. Už si nemyslím, že být mámou na plný úvazek je řehole. Je to dar a já si ho nyní, když je nemoc pod kontrolou, náležitě užívám. Mám totiž toho nejúžasnějšího manžela, kterého miluji.