Svou lásku jsem našla na horách

Můj příběh se stal před mnoha lety. Tehdy jsem byla mladá holka, čerstvě po maturitě. S dřívějšími spolužačkami jsme se rozhodly poslední prázdniny před nástupem do zaměstnání strávit na horách. Jednalo se o zimní prázdniny, protože až na jednu spolužačku jsme všechny měly zajištěnou práci až od ledna následujícího roku po složení maturitní zkoušky. Ta jediná, která už pracovala, si pro tento účel musela vzít dovolenou. Jelo nás pět. Až na Šárku jsme všechny byly nadšenými lyžařkami.

„To nevadí, že nelyžuji,“ ujišťovala nás Šárka. Hory podle ní skýtaly dostatek příležitostí pro procházky, kterým holdovala zase ona.

Ubytované jsme byly v maličkém penzionu. Podkrovní pokojík nebyl velký, ale útulný a nám bohatě stačil. První dva dny jsme trávily na svahu. Šárka nás často doprovázela a nestyděla se dovádět na sněžné lopatě nebo na bobech mezi dětmi. Chvilkami nám připadalo, že se baví mnohem víc než my lyžující. Třetí den se výrazně ochladilo. Sníh namrzal a zima byla i na pokojíku v penzionu. Ač jsme zimu na pokoji urgovaly, nic se nedělo. Spaly jsme v noci ve svetrech a přes den se nám nechtělo ani na sjezdovku. Čtvrtý den to tři kamarádky vzdaly.

„Nebudeme tady mrznout. Jsou před námi Vánoce, konec roku, a pak hned na nás čeká práce. Toto není dovolená, ale trápení,“ shrnula za ty tři Petra. Ač jsem jim musela dát za pravdu, doufala jsem stále, že se zase oteplí a bude lépe. Své tři kamarádky jsem ale nepřesvědčila. V penzionu se mnou zůstala pouze nelyžující Šárka. Ta objevila nedaleko našeho penzionu příjemnou saunu a chodila se tam vyhřát.

„Jsem natolik vyhřátá, že je mi prostě dobře,“ usmívala se, když ostatní kamarádky odjely.

Do sauny jsem s ní také jeden večer zašla. Pak se ale mírně oteplilo a já zase vyrazila na svah. Šárka bloumala po okolí, navštěvovala muzea a další zajímavá místa a večer co večer mi vyprávěla o svých výletech. Byla šťastná, i když se jich účastnila sama. Stejné to bylo se mnou. Kamarádky mi sice chyběly, brzy jsem si ale zvykla. Lyže jsou pro mě hodně důležité.

Den před odjezdem domů jsem se rozhodla nejít na veřejnou sjezdovku, ale navštívit protější svah. Nebyl tam sice vlek, ten kopeček mě ale hrozně lákal už v den našeho příjezdu na dovolenou. Byl prudší, než ten, na kterém jsem lyžovala celý týden. Nezdálo se mi ale, že bych ho nezdolala. A hlavně jsem tam byla sama. Sjela jsem kopec dvakrát a při osobním výstupu na jeho vrchol jsem se pořádně zapotila.

„No co, alespoň trochu zhubnu,“ říkala jsem si, ač jsem tehdy byla štíhlou dívkou.

Při třetím sjezdu jsem si všimla mladíka, který vyjel zpoza smrčků a měl stejný úmysl jako já, sjet kopec. Jak jsem se po něm ohlédla, připletla se mi do cesty spadlá větev. To je právě nedostatek neudržovaných svahů. Následujících pár sekund jsem si připadla jako obrovská sněhová koule. Nekontrolovaně jsem se kutálela ze svahu. Jedna lyže se mi při pádu odepnula, druhá stále byla připevněna na lyžařské obuvi a absolvovala se mnou akrobatické kousky. Myslela jsem si, že si polámu žebra, odnesla to ale má noha. Když jsem se konečně zastavila a pokoušela se zjistit, zda něco v mém těle neutrpělo újmu, nedokázala jsem se postavit. Pravou nohu jsem měla nejspíš zlomenou. Kluk sjel bravurně ke mně.

„Stalo se ti něco?“ zeptal se mě. Já jen hekla bolestí a ukázala na nohu.

„Sem asi sanita nevyjede,“ zhodnotil situaci.

Navrhovala jsem sice, že pokud mi pomůže nějak se usadit na lyže, dalo by se kopec sjet vsedě. Naštěstí můj návrh zavrhl. Místo toho si odepnul lyže a přehodil si mě přes rameno jako pytel brambor.

„Sejdu to dolů,“ rozhodl.

„Ne!“ protestovala jsem. Nebylo mi to ale nic platné. Své i mé lyže nechal na svahu, kde nikdo mimo nás nebyl. A nechodil sem nikdo celý týden. Vůbec jsem nechápala, kde se tam ten den kluk vzal. Možná bych bez jeho přítomnosti vůbec nespadla. Spadla-li bych ale, bylo by to hodně zlé. Tehdy ještě mobily neexistovaly. Tomáš mě skutečně snesl až dolů na silnici a zazvonil u první chalupy. Lidé, kteří zde bydleli, neměli telefon. Usadili mě do pohodlné sedačky a nabídli mi čaj, zatímco pán domu utíkal k sousedovi zavolat záchranku. Tomáš se vydal zpět do kopce pro naše lyže. Když se konečně zadýchaný vrátil zpět do chalupy, byla tu už i záchranka. Stěží jsem mu stihla poděkovat.

„Dáš mi svou adresu?“ zeptal se mě. Byl to pohledný kluk snad o rok, o dva starší, než jsem já. A tak jsem neváhala a adresu mu nadiktovala. Také jsem informovala o tom, že v penzionu je má kamarádka, která mě určitě bude hledat.

Myslela jsem, že Tomáše už neuvidím. Překvapil mě hned následující den, kdy mě navštívil v nemocnici. Nohu jsem totiž měla zlomenou natřikrát a zlomenina vyžadovala operaci. Nechápala jsem, jak se Tomáš probojoval až za mnou na pooperační pokoj, když mí rodiče mě směli vidět jen na chviličku. Tehdy se v nemocnici potkali.

„To je ten kluk, který mě zachránil,“ řekla jsem tehdy mámě a tátovi. Rodiče byli šťastní, že Tomáše poznali, děkovali mu a už tehdy se jim ten pohledný kluk zalíbil. Tomáš se líbil i mně a asi i já jemu.

Po návratu z hor jsme se stali nejdříve kamarády, poté i partnery, ale nikdo z našeho okolí asi nevěřil, že spolu zůstaneme. Je to už víc, než dvacet let, a jsme spolu stále.

Svou lásku jsem prostě našla na horách. Odnesla si mě na rameni jako pytel brambor, a tím mě zachránila. Byla to jediná zlomenina v mém životě, které jsem nikdy nelitovala.

čtenářka
ChytráŽena.cz

článek byl publikován také v tisku

Tento článek také můžete