Tábor smůly...

Je až s podivem, co může vyvolati dávno zasuté události na dnešní denní světlo. V tomto, mém posledním případě, to byl pohled na skupinku malých skautíků, vracejících se pravděpodobně z „puťáku“, pro méně znalé, z vícedenního výletu, spojeného s přespáváním pod stany, nebo dokonce „pod širákem“ - což není pochopitelně klobouk, anóbrž nebeská báň - nevíte, kde jsem sebral to slůvko „anóbrž“?  

Vracím se poměrně daleko, do roku šestačtyřicátého, který, jak bedlivé čtenářky a ojedinělí čtenáři mého povídání vědí, byl rokem přeměny venkovana v občana města, tehdy dokonce okresního. Vedle nového bydlení v ajznboňáckém činžáku, jsem se ocitl i v nové škole, tentokrát již měšťanské - pozdější devíti, jedenácti, či dokonce dvanáctiletky mne zasáhly jen okrajově. Novým byl pro mne i krasenský skautský oddíl, do kterého jsem vpadl ještě dřív, než do té školy, navíc v době přípravy na můj druhý tábor. O tom prvním - poválečném - jsem se rozepsal již dříve. Čtenáři a čtenářky foglarovek vědí, že táboření jeho hochů, ať od Bobří řeky, či odkudkoli bylo provázeno pojmenováváním toho, neb onoho tábora, podle událostí, které jej doprovázely nebo poznamenaly. Ten můj - viz nadpis - byl táborem mé osobní smůly, tím pádem vlastně nezapomenutelný.  

Začalo to již poměrně prostým požadavkem - zhotovit dvě strany budoucí podsady stanu - jehlanu - pokud nevíte, dejte si vysvětlit svými ratolestmi, vnoučaty, etc...  Na zakoupení palubovek či jiných přijatelných prken nebylo, nakonec jsem na stavbě sousedního činžáku vyškemral několik fošen, silných kolem 5 cm, zaflákaných od betonové omítky, kterou se zedníkům nechtělo oklepávat - proto ani přítomný polír neměl proti tomuto - vpravdě danajskému daru - námitky. Ta omítka držela vskutku dobře, značná část přetrvala i na zhotovených bočnicích a spolu s kamarádem, se kterým jsem se o stan dělil, jsme se při nakládání mé části podsady pěkně nadřeli. 
 
Na tábor se jelo v nákladních vagonech, připojených k osobním vlakům, cílem byla tehdy Českomoravská vysočina, dnes již jen Vysočina. Další překládání na traktorové vlečky nám dalo zabrat opětně, stejně jako skládání pod hrází rybníka, zvaného Rendlíček. Podsadu  jsme dali do kupy, pak jsme přišli na to, že nám chybí laťky, potřebné pod ten stanový dílec. Uzmuli jsme - nenápadně - potřebné,  ze složené hromady - uřízli, zabudovali a bác ho! Předmětné latě patřily vedoucímu tábora, který je velmi hbitě objevil. Neláteřil, leč s milým úsměvem nám doporučil, abychom zašli do přibližně osm kilometrů vzdáleného městečka, našli pilu, zakoupili nebo vyžebrali latě původní délky a ráčili mu je přinést, aby mohl dohotovit svůj velitelský stan. A  to, pokud  možno, ještě do večera.
  
Nevím, zda by se to dnes podařilo jedenáctiletým klukům, my jsme to zvládli, v rekordním čase, tam indiánským během /30 kroků, 30 běh/, zpátky se zátěží poněkud pomaleji. Bylo to zadarmo, pilaři se chechtali našemu pochmurnému vyprávění, „zase přijďte, až budete něco potřebovat“. Tak to byla poslední příjemná událost tohoto tábora.
    
Začalo pršet - co pršet, začalo lejt jako z konve a ne a ne přestat. Jako by si Matka příroda vybírala vodu z příštího, jak si někdo  pamatuje, nadměrně suchého roku 1947. Tábor - jak jsem vzpomenul, za hrází rybníka, kolem mech, borůvčí, tráva. Voda z hráze do tábořiště, z vyrytých žlábků kolem stanů neměla kam odtékat. Z palandy - hup do vody! A navíc?     Stanové dílce jsme si vybírali před odjezdem v klubovně. Ty naše byly pěkné, čisté, vyprané. Ale nebyly znovu naimpregnované, tedy vodu odpuzující. Dělá se to snad roztokem skalice modré či zelené, na tom ale ani dnes nesejde. 
  
 Zkrátka a dobře, když venku lilo, ve stanu mžilo... Lehký, vlhký, leč neustálý opar. Znamenalo to ve světlých chvilkách občasného sluníčka vše ze stanu vynést, ve snaze alespoň trochu usušit. Moc platné to nebylo, mé trofejní tele jsem dovezl z tábora nejen mokré, ale i plesnivé, holt na vyhození. Ale kdyby jen to. Déšť, vlhko, komáři. Pokud se o někom říká, že má „sladkou krev“, tak jsem to v tomto mokrém létě, které by se zdálo býti podivným i páně Vančurovu plavčíku Důrovi, byl v plné míře já, již zmíněný smolař.    
Takhle pokousané a oteklé dítě jste v životě neviděli, já ostatně také ne. Repelenty nebyly, francovka Alpa jen málo pomohla trvalé svědění zmírnit.   
 
Jen po letech se podobným trablům poněkud přiblížil pobyt na bulharském pobřeží v blízkosti rumunských hranic, v našem podnikovém kempu, ale tam jsme měli již ty repelenty a navíc dvakrát denně tam  práškovali z letadla, jako na Jožina z bažin...     

Po pravdě řečeno, přesto všechno to byl tábor plný zážitků, zděšená maminka po shlédnutí svého potomka také svůj šok překonala. Zabral jsem asi stranu v táborové kronice - kdoví, kde je jí konec. V nenávratno odešli pamětníci nejen událostí na tomto táboře, ale i prvních poválečných let mezříčského skautinku.     
Takže, byl to opravdu „tábor smůly“???