Tak nám to zase začalo...

Ptáte se co? No přece - nový školní rok. Tedy alespoň těm, kteří vypravují do školy prvňáčky, vybavují potřebným jejich starší sourozence, případně čelí náporu požadavků svých gymnazistů, průmyslováků či učňů různých, veskrze potřebných oborů.   Vysokoškoláci řeší zatím problém, který obor si vybrat, když se jim náhodou podařilo udělat „přijímačky“ hned na tři různé univerzity, případně, jak jsem vypozoroval dnes v našem městě, již v předstihu si zajišťují tu kolej, onde privát, na příští semestry a roky.

V každém případě nejvíce starostí mají maminky. Vypravit malého človíčka, puberťáka či dokonce skoro dospěláka do žákovského, studentského, učňovského ba i vysokoškolského prostředí, dá pořádně zabrat - víte o tom své, že áno, milé přítelkyně.
Tak něco vzpomínání -  HUP a jsem v roce 1950...
   
Před rokem proběhla Lánská akce. Tehdejší prezident pozval do zámku v Lánech první hornické učně, kteří mu slíbili, že napřesrok budou jejich řady, posílené o učně hutnické,  mnohem početnější a rozvoj těžkého průmyslu tedy zajištěn. Sliby se mají plnit. Takže i v naší čtvrté třídě krasenské měšťanky proběhlo několik náborových akcí - odkazuji na literární zpracování v Besídce zvláštní školy pánů Šimka a Grossmanna.    
Již dříve jsem  vzpomenul, nebyl jsem, co se týká školního prospěchu v té době, žádný zázrak, na to, že je dobré se učit, jsem přišel až později. Výběr byl jednoduchý, hornictví nebo hutnictví, v tom druhém pak obory tavič či valcíř. Hornictví jsem zavrhl okamžitě, v dole nejsou okna... Paradoxně, jak mnozí, mnohé víte, jsem posléze  pobýval v podzemí posledních sedmadvacet let před odchodem do důchodu. 
 
U toho hutnictví jsem se polekal pohledu na náborový film, kde se halou hbitě pohybovali  chlapíci, přehazující velkými kleštěmi ohnivé ocelové hady od jedné válcovací stolice do druhé. Naopak, poklidný provoz ocelárny mi připadal pohodový, takže řešení bylo nasnadě - budu tavit ocel. Mohu ale potvrdit, že kluci, budoucí valcíři, se ani náhodou nepodobali nadporučíku Mazurkovi v podání Josefa Dvořáka, který, jak známo z Černých baronů, byl také dříve valcíř.   
Rodiče vzali mé rozhodnutí na vědomí, co taky měli dělat. Prvního září dopoledne jsem měl nástup do Vítkovic, shromáždění bylo kupodivu svoláno do velkého sálu tehdejšího závodního hotelu, po prezentaci svačina a po svačině šokující informace. Ještě dnes se  několikastovkové stádečko vyjukaných učňů rozdělí do menších skupin a pod vedením svých budoucích vychovatelů a učitelů se rozjede po vlastech českých, moravských a slovenských do rekreačních oblastí, páčto učiliště hutnické v Hrabůvce, co?
Odpovím sám: učiliště dostavěno NENÍ! Vloudila se chybička. A tak moji starostliví rodičové se museli podivit, když třetí den po mém odjezdu z domova obdrželi pohlednici ne z Ostravy, nýbrž s obrázkem chatové osady Věšín - kousek od Rožmitálu pod Třemšínem. S potěšením jsem, stejně jako ostatní spolurekreanti přivítal, že nejméně na měsíc se nám vlastně prodloužily prázdniny, byť poněkud omezené čtyřhodinovým dopoledním vyučováním. K tomu tam byl právě ten vychovatelsko - učitelský doprovod. 
   
Tak, takhle jsem startoval do života... A jak to bylo dál? O tom snad někdy příště - učení rozhodně nebylo mučením a někdy tam byl i srandy /pardon/ kopec. A vašim školákům a studentům taky přeji všechno dobré, ba nejlepší a maminkám klid, pohodu a pevné nervy.