Bramboráky - nejoblíbenější receptyBramboráky - nejoblíbenější recepty Nakládané zelí - nejoblíbenější receptyNakládané zelí - nejoblíbenější recepty Likér ořechovka - nejoblíbenější receptyLikér ořechovka - nejoblíbenější recepty Jak vyrobit budku z prkna?Jak vyrobit budku z prkna?
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Narozeninový poklad
Soutěžte o výhry za
více než 150 000 Kč
do konce zbývá:
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Středa 24.10. 2018
Dnes má svátek Nina
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 
Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

Taková obyčejná cesta vlakem

13. 05. 2018 | Vaše příběhy

Ráda bych se s vámi podělila o zážitek, který mi včera, 11. dubna 2018, uštědřily České dráhy.

Na středu jsem byla už delší dobu domluvená s kamarádkou. Dlouho jsme se neviděly. Rozhodla jsem se oněch necelých šedesát kilometrů překonat vlakem, protože můj syn mi v roce 2016 koupil na Vánoce poukaz k nákupu jízdních dokladů ČD v hodnotě 500 korun. Jedná se v podstatě o kartu, kterou používáte stejně, jako kartu platební, a to při nákupu jízdného na vlak. Kredit na kartě má platnost rok od prvního použití, poté při nevyčerpání propadá. Poprvé jsem kartu použila 1. května 2017 pro cestu na hory, od té doby mi na ní zůstávalo 300 korun, které jsem musela nutně projet do konce měsíce dubna. A právě proto jsem si domluvila návštěvu u kamarádky. Ta mě měla v Opavě vyzvednout, když jela pro svého syna do školy, a vzít mě k nim na vesnici, kde žije s rodinou.

Těšila jsem se na příjemně strávený den. Den před plánovanou cestou mi volali z pracovní agentury, protože hledám nové zaměstnání, abych se, také ve středu, dostavila na pohovor. Podařilo se mi s paní z agentury den pohovoru přehodit na čtvrtek, což jsem byla ráda.

Ve středu jsem na nádraží byla víc než půl hodiny před odjezdem mého vlaku, a dožadovala jsem se jízdenky, kterou bych kartou zaplatila. Paní u pokladny zkoušela kartu vložit do příslušného strojku a odbavit mě, ale karta byla opakovaně zamítnuta. Hned nato jí kolegyně přišla říct, že strojek na karty „opět“ nefunguje. Nebral ani běžné platební karty, ani ODIS pro integrovanou dopravu v kraji.

„Musíte si jízdenku zaplatit v hotovosti,“ říkala mi paní pokladní do hvizdu, který už dával znamení mému vlaku k odjezdu.

„Vždyť mi vlak ujíždí!“ vylekala jsem se.

„A co mám asi dělat, když to nejde?“ ptala se mě paní, jako bych já byla pracovnicí drah a prodávala jízdenky. Měla jsem sice u sebe hotovost tisíc korun v jedné bankovce, já ale potřebovala projet onu kartu, abych nepřišla o tři stovky, které jsem na ní měla. Na projetí mám hodně málo času, když karta mi na konci měsíce skončí!

„Asi je zase někde prokopnutý kabel,“ řekla paní u přepážky, jako bych já byla tím, kdo kabel prokopl.

„V Karviné to máme každou chvíli, tady nic nefunguje,“ vysvětlovala její druhá kolegyně.

„Chcete tu jízdenku?“ ptala se první.

„Chci, ale na ten vlak, co díky tomu kabelu už ujel,“ řekla jsem zoufale a odešla od přepážky.

Musela jsem zavolat kamarádce. Ta mi vysvětlila, že hodinu na další vlak počkat nemůže. Vzala si v práci dvě hodiny náhradní dovolené, abychom spolu strávily víc času a vyzvedla ze školy už svého postiženého syna, který tak dlouho čekat ve městě nedokáže. Navíc si bude muset náhradní volno nadělávat. Výlet jsme, k oboustrannému zklamání, zrušily. Co budu dělat? Vzpomněla jsem si na pohovor. Vytočila jsem číslo paní z agentury, vysvětlila jí situaci a domluvila se s ní, že na pohovor do Ostravy přece jenom přijedu ve středu.

„Musíte to ale stihnout do jedenácti hodin, pak už odjíždím z kanceláře,“ řekla mi paní a byla ráda, že pohovor se mnou zvládne společně s ostatními kandidáty.

Jistě to stihnu autobusem, projelo mi hlavou. Nemusela jsem sice brzy ráno vstávat, jít na nádraží pěšky přes celé město a mohla jsem nastoupit rovnou v naší čtvrti, kousek od mého domu. Důležité ale je, že to stihnu, protože o to místo hodně stojím. S tím jsem vyšla před nádraží, kde právě jako na objednávku přijížděl autobus do Ostravy.  S úlevou jsem nastoupila.

V peněžence jsem neměla žádnou hotovost, mimo oné tisícikoruny. Na vlak, který jsem měla platit z karty, jsem drobné přece nepotřebovala?

„Nemůžu vám vydat, musíte mi dát drobné,“ řekl řidič. Drobné, které jsem neměla.

Musela jsem vystoupit. Autobus odjel. Polil mě horký pot. Já snad ten pohovor nestihnu?

Když autobus odjel, řekla mi jedna stará paní: „A kolik potřebujete? Mohla bych vám něco dát.“

Já snad vypadám jako nějaký žebrák, co nemá peníze? Zmocnila se mě ještě větší beznaděj.

„Já peníze mám,“ řekla jsem a poděkovala. Následujících čtyřicet minut jsem strávila lítáním po nádraží a marnou snahou rozměnit peníze. V trafice neměli, v bufetu také ne a kasa na jízdenky na vlak zela v tu chvíli prázdnotou. Za okýnkem visela cedulka: „Přijdu hned.“ Visela tam pět minut, deset, dvanáct…pak už jsem na ono hned radši nečekala. Peníze jsem rozměnila až v nedalekém nákupním centru. Následoval poklus zpět a zjištění, že ani pohovor možná nestihnu.

Konečně přijel další autobus směr Ostrava, a já usedla.

Nebudu vás dlouho napínat. Zadýchaná, zpocená a bez nálady jsem vyběhla z tramvaje a doběhla ke dveřím agentury právě v okamžiku, kdy paní zprostředkovatelka zamykala dveře.

„Brýdenjájdunatenpohovor!“ vybafla jsem na ni jedním prapodivným slovem.

„Ten už dávno skončil,“ řekla mi paní na půl úst. „Jak se jmenujete?“

Představila jsem se a chtěla jí podat zpocenou ruku. Běžela jsem na autobus, pak na tramvaj, z ní přestupovala na jinou také v poklusu, abych opět běžela ke dveřím agentury. Nutně to na mně muselo zanechat své stopy. Paní se štítivě podívala, vytáhla ze složky, kterou měla celou dobu pod paží můj životopis, který mi znechuceně podala se slovy: „Tak já si vás škrtám.“

Nedala mi šanci, abych na pohovor přijela třeba následující den, nebo jen vysvětlila, proč jsem přijela se zpožděním. Svou spolehlivost jsem přece už ukázala.


A tak díky našim Českým drahám nemám lepší práci, nenavštívila jsem kamarádku, ale na kartě, která mi brzy propadne, mám stále třísetkorunový kredit, který nejspíš díky stále prokopnutému kabelu ztratí platnost. Pokud si ovšem nenavleču montérky a třeba se nepokusím nějak spravit prokopnutý kabel v Karviné…


pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Další fotografie ke článku Taková obyčejná cesta vlakem:

Taková obyčejná cesta vlakem
 



Komentáře
Obrázek uživatelky
profil
Přeji štěstíčko..Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
pěkný článek. Měla jsi smůlu smůlovatou ten den. Držím palce, aby se teď už konečně na Tebe usmálo štěstíSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
Ráda čtu tvé články. Doufám, že tenhle bude mít nějakou optimističtější dohru, jako třeba že se dráhy omluví a kartu ti prodlouží, že místo, o které jsi měla zájem, stále není obsazené a paní tě pozve k novému pohovoru. Jsem to ale naivka, co?Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
to snad ani není možné. Já ti stále držím palce, abys sehnala solidní práci, která bude odpovídat tvému vzdělání a budeš se v ní cítit dobře. Pořád věřím, že konečně budeš mít jednou pořádné štěstí, které si zasloužíš.SmajlíkSmajlík
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip

Dopřejte si krásná česká plastová okna.



NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY Zásady ochrany osobních údajů KONTAKT © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles

Stříbrňáky