Takový slušný člověk to byl

Takový slušný člověk to byl. Tolik jsme měli společného. A stačí moment slabosti, malé zaváhání, a jedné rodině slabost jednoho může nadobro zničit život. Může ji rozbít, pohřbít. Vidina něčeho, co se nikdy nenastane, zničí to, co právě je.

Mirka jsem si brala v sedmnácti. Místo maturitní zkoušky jsem přiváděla na svět našeho syna Petříka. Nedokončila jsem kvůli němu školu, ale nevadilo mi to. Ten malý drobeček mi za to stál.

Mirek byl mou první láskou. Milovala jsem ho z celého svého srdce, a proto jsem nelitovala, že náš první potomek přišel tak brzy. Byl z lásky, z milování, z obrovského citu, a to bylo nejdůležitější.

Měli jsme obrovské štěstí, že naše město disponovalo pár byty. Přihlásili jsme se do výběrového řízení, ve kterém jsme díky dítěti získali krásný byt 2+1.

„Přišli jste k tomu jak slepý k houslím. Važte si toho.“ To říkala má máma. A já ji poslechla a vážila si našeho království, v němž jsme společně vychovávali našeho prvorozeného prince.

Mirek už maturitu měl. Nastoupil do jedné firmy jako pomocný účetní. Vydělával tam ale tak málo, že by stěží přežíval, i kdyby byl sám. Šetřili jsme, jak mohli, a přesto jsme vždy na konci měsíce byli odkázaní na pomoc našich rodičů. Měla jsem sice mateřskou, péče o Petříka ale také něco stála. Malý byl často nemocný a léky, pleny a další potřeby pro dítě nebyly nejlevnější. Navíc jsme se teprve učili, jak hospodařit. Po vzoru své mámy jsem i já pravidelně sledovala slevové letáky v blízkých obchodech. Pečlivě jsem si zatrhávala, co se vyplatí, co musím koupit, a pak postupně zase rušila to, bez čeho se obejdeme. Jak to má máma dělala? Po smrti mého táty vychovávala nás čtyři děti a nic nám nechybělo. Ani jsem si nevšimla, že by si ona sama něco odpírala. Nejspíš to tak ale bylo. Nejspíš se šidila, abychom, my děti, měly všechno. Banány, pomeranče, broskve, melouny, mandarinky, to vše jsme měly jako ostatní děti. Ale kdy jsem naposledy viděla svou mámu jíst toto exotické ovoce? Viděla jsem ji vůbec, jak ho jí? Při těchto myšlenkách jsem i já přestala kousat do banánu. Nechám ho Petříkovi. Musíme šetřit.

Nedostatek peněz nám vyvažoval dostatek lásky. Bylo to jako na začátku. Milovali jsme se stále tak intenzivně. Chodívali jsme na procházku s naším malým princem, v zimě se koulovali a stavěli sněhuláka, tak jako ostatní. Jen s tím rozdílem, že my jsme u toho měli kočárek. Kočárek, v kterém odpočíval náš malý syn.

Jednou bude lépe. Určitě bude lépe. Jednou i já půjdu do práce a budeme mít dostatek peněz. Dostatek na to, abychom cestovali, lépe si zařídili byt a třeba i koupili auto. Při malém dítěti je auto zapotřebí.

Takto se překlenul první rok společného života. Náš malý princ slavil své první narozeniny. Dostal chodítko, na které jsem dlouho šetřila. Odpírala jsem si další a další banány, pomeranče a mandarinky, abych na něj měla. Od našich dostal spoustu hraček a první knížky. Od mých sourozenců pleny, svetříky a další oblečky, aby mu nic nechybělo. Udělala jsem jednoduchý jablečný dort, který může i tak malé škvrně. A můj manžel přišel se svým plánem.

„Můžu jít od nového roku do dolu. Měl bych mnohem víc peněz. Nemuseli bychom už šetřit. Byli bychom za vodou. To, co si teď nemůžeme dovolit, si hravě pořídíme. Budeme bohatí.“

Mirek se uculoval při svých slovech, ale mně do smíchu nebylo.

„Chceš jít na šachtu? Jako dolů?“ ptala jsem se nechápavě, jako bych jeho slovům nerozuměla. Jako by mi unikal význam těch slov, která tu na mě chrlí pln očekávání. Čekal radost, čekal nadšení. Ale já nebyla ráda. „Vždyť se ti tam může něco stát? Může tě to zavalit, zabít. Co bychom si pak s Petříkem počali? Kluk s maturitou, a půjde dělat horníka?“

„Dělá tam plno kluků, co má rodinu. Potřebují peníze, tak jdou. A dělají tam i s maturitou, dokonce i s vysokou školou. Však já neříkám, že to je napořád. Vydělám nějaké peníze, zařídíme se, něco si uložíme, a pak můžu jít zase do kanceláře. To jen pro začátek.“

A tak jsem váhavě souhlasila. Pustila jsem svého muže, aby vydělával pro nás oba, aby nás živil a dovolila jsem mu vydělat peníze, které jsme potřebovali. Nejen my, ale i naše dítě ty peníze potřebovalo.

Když šel na svou první směnu, strašně jsem se bála. Věděla jsem, že se na šachtu nedovolám a musím trpělivě čekat, až přijde domů. Celou noc jsem nespala. Pozorovala jsem, jak v noci klidně oddychuje, pozorovala profil jeho tváře a také jsem ho párkrát pohladila po rozcuchaných vlasech, tak, abych se mými dotyky neprobudil. Ráno vstal, oblékl se a já mu nachystala svačinu.

„Neboj se o mě, já se vám vrátím.“ Usmíval se a odcházel. Mávala jsem mu z okna, dokud nezmizel z dohledu. Svůj slib dodržel. Vrátil se nám domů. Unavený, ale spokojený. Tak to šlo měsíc po měsíci. A skutečně, nosil domů hodně peněz. Už jsem si mohla dovolit kupovat ovoce i pro nás dva, ne jen pro Petříka. Mohla jsem vyměnit tapety v celém bytě a konečně nahradit starý plastový koš za krásný, nerezový. Po dlouhé době jsem si mohla koupit novou halenku a Mirkovi kabát.

Jinak jsme žili stejně, jako předtím. S malým jsem chodívala ráda na dlouhé procházky.  

Jen Mirek občas nemohl jít s námi na procházku, protože byl unavený. A tak jsem byla častěji sama s dítětem. Můj muž ale vydělával, vzorně nás živil. Nic nám nescházelo.

Když měl Petřík tři roky, mohla jsem Mirkovi konečně oznámit sladké tajemství. Pod srdcem jsem nosila další dítě. Dozvěděla jsem se to úplně náhodou. Petřík nastoupil do školky a já chtěla do práce, aby Mirek mohl změnit zaměstnání a nebyl už tak unavený. Ze dvou malých platů bychom vyžili. A tak jsem si nejdřív oběhala všechny preventivní prohlídky u lékařů, ať mám povinnosti z krku a mohu s klidem nastoupit do zaměstnání. A u ženské lékařky mě zaskočila ta zpráva. Myslela jsem si, že mám zpoždění, a on zatím ve mně zrál nový život.

Mirek neskrýval své nadšení. „Myslím si, že odstup tří let je u dětí ideální. Kdybychom měli druhé dítě později, už by si tak nerozuměli. Byli by jako dva jedináčci. Takto to budou bráchové.“

„Nebo bratr a sestra!“ opravila jsem svého muže. Toužila jsem po holčičce.

A holčička se nám skutečně narodila. Malá Klárka byla kouzelná. A já měla najednou víc práce. Můj manžel byl buď v práci, nebo spal, nebo chodil s kamarády na pivo. To se prý musí, když člověk dělá na šachtě. Spláchnout prach z té díry, popovídat si s kamarády, zapít to, že v pořádku nejen sfárali, ale i vyfárali nahoru. Nemohla jsem mu v tom bránit. Dělal pro nás tak moc. Co bych si počala, být s dětmi úplně sama? Z čeho bychom asi žili?

A tak se Mirek víc a víc zdržoval mimo domov a já byla s dětmi sama. Chodívala jsem k mé mámě, nebo k Mirkovým rodičům na návštěvu, jindy jsem si sedla na kávu s kamarádkou. Kolem dětí bylo stále dost práce, nenudila jsem se. Jen můj muž mi začínal chybět. Vídala jsem ho až spícího v ložnici, a to jsem ho nesměla budit, protože ráno brzy vstával do práce.

„A kdy si koupíme to auto? Při dvou dětech by se hodilo.“ Takto jsem se zeptala jedno odpoledne.

Ale Mirek měl názor, že je ještě čas. Prý nemá čas někam jezdit a já nemám řidičák.

„Tak si ho udělám.“

„To není jen tak. Víš, jak dlouho trvá, než získáš jistotu v řízení, abys v autě vozila děti?“

A tak se můj řidičák i koupě našeho auta odložily.

 

Blížily se vánoční svátky a já přemýšlela, že dětem ten rok nakoupím krásné dárky. Proto jsem se rozhodla, že vyberu nějaké peníze také z našeho společného účtu. Měli jsme s Mirkem společný účet, na který jsme ukládali finanční prostředky, které nám zůstaly každý měsíc po zaplacení bytu, záloh na elektřinu, plyn a další, něco málo jsme odložili na školku a na jídlo, něco na nenadálé výdaje. Vše ostatní jsme uložili. Zpočátku jsem pravidelně sledovala, jak náš účet bohatne. Z malého bezvýznamného účtu se stával bohatý, penězi naditý účet. Později mě záliba v sledování společného konta opustila. Byly to jen peníze. A i kdybychom je nestačili za svůj život utratit my dva s Mirkem, měli jsme dva potomky, kterým jistě finance jednou přijdou k duhu.

Stála jsem jako opařená v bance u přepážky. Právě jsem se dozvěděla, že náš bohatý penězi nabitý účet je opět chudý. Zbývalo na něm jen pár stokorun. Někdo za poslední tři roky vybral víc než půl milionu. Půl milionu! Na co? A kdo? Tušila jsem, kdo to byl. Ne, já to věděla. K účtu měl právo vybírat jen můj muž a já. A já to nebyla.

„Můžeš mi říct, kde jsou ty peníze? Za co jsi je utratil?“ Křičela jsem na svého muže. Byli jsme manželi už pět let, a já poprvé takto křičela. Celá jsem se chvěla.

„Já je snad vydělal. Nemám právo si je taky utratit?“

„Za co? Chodíš za děvkami?“

„I kdybych chodil, tak je to jen má věc. Já tady jediný vydělávám.“

„Protože já se starám o naše děti. Jsou to i tvé děti. A starám se o ně jen já. Víš vůbec, kdy mají narozeniny? Víš, co rádi jedí? Kdy sis s nimi naposledy hrál? Kdy jsi s námi byl naposledy na procházce?“

Náš byt se otřásal naší první velkou hádkou. Ne, že bychom za těch pět let neřešili pár triviálních problémů. Měli jsme pár sporů především kvůli dětem, nic ale nebylo tak vážné.

„Kde jsou naše peníze?“

„Naše?“ Ušklíbl se a odcházel. Šel pryč a neuměl mi odpovědět, na co jsem se ptala.

 

Mirek se mi odcizoval víc a víc. Nikdy mi neřekl, kam dal peníze z účtu. V den výplaty mi už peníze nedával všechny, jen jejich část s tím, že zbytek uloží na účet. Nikdy je neuložil. Samozřejmě, že jsem si hned zjistila v bance, že na náš účet nepřibyla ani koruna. Odcházel po práci a vracel se v lepším případě pozdě v noci. V tom horším případě se vrátil až druhý den po práci, nebo se doma neobjevil i třeba tři dny.

„Kam chodíš? Máš ženskou? Musíme to řešit.“ Stála jsem proti němu, na rukách Klárku, za zády Petra.

„Nech toho, před dětmi,“ řekl a zmizel na další dva dny. Vánoce jsme přežili v relativním klidu. Udělala jsem kapra, dětem kuřecí masíčko, salát i brambory. Nakoupila skromné dárky, když peníze na účtu nebyly. Ale mezi svátky jsem zjistila, že mi zmizelo zlato od rodičů, které jsem měla v nočním stolku. Má maminka nás pozvala na slavnostní oběd a já se chtěla zkrášlit šperky, které jsem doma nenašla. Nebylo pochyb, že šperky vzal Mirek. Hned nato k nám začali chodit známí i cizí lidé, že jim můj muž dluží peníze.

„Jak můžeš dlužit peníze, když tolik vyděláváš? Za co utrácíš?“ Ať jsem na manžela řvala, nebo byla klidná, setkala jsem se vždy se stejnou reakcí. Sebral se a bez odpovědi odešel z bytu.

 

Uvažovala jsem, že si najmu někoho, kdo ho bude sledovat. Musím přece zjistit, kam mizí peníze i můj muž? Dřív, než jsem to mohla udělat, mě přišla informovat jedna známá. Její dcera pracovala v herně, kde můj muž každou noc krmil hrací automaty našimi penězi. Stal se závislý na automatech. Když jsme neměli peníze, byl pozorný a vzorný manžel. Chodil s námi na procházky, miloval nás. Proto se nám také narodila malá Klárka, z lásky. Peníze ho ale zkazily. Tvrdě je vydělával, a tak chtěl k dalším penězům přijít lehce. Uvěřil tomu, že právě on je předurčen k tomu, aby vyhrál. A čím víc peněz mizelo v útrobách automatů, tím víc očekával, že jeho chvíle brzy přijde a on vyhraje takovou sumu, z které budeme moci žít bez práce až do konce života.

 

„Už vím, kam mizí naše peníze. Ty hraješ.“ Zase jsem křičela. Třásla jsem se, chvěla po celém těle a nevnímala jsem, že hádku slyší naše děti.

„Já si ty peníze vydělal, tak můžu hrát.“ Ani nezapíral. Nesnažil se mě přemluvit, že s tím přestane.

Snažila jsem se přimět ho k rozumu.

„Mirku, Mirečku, máme přece dvě malé děti. Musíš s tím přestat. Budu stát při tobě, když se budeš léčit,“ opakovala jsem mu, když byl náhodou večer doma.

„Nech mě. Jsem normální. Ty mě chceš dostat do blázince? Až vyhraju, budeš ráda.“

Nebyla jsem ráda. Brzy ho vyhodili z práce, protože tam jednoduše přestal chodit. Naše rodina měla bídu. Ještě větší, než na začátku. Měla jsem ještě mateřskou na Klárku, ale našla jsem si bokem také brigádu. Chodila jsem na pár hodin denně vypomáhat k nám do večerky. Děti byly buď ve školce, nebo u mámy. Můj muž je nehlídal, nezdržoval se vůbec doma. Přišel párkrát do měsíce, aby si vzal něco z ledničky, vyměnil ponožky, košili a spodní prádlo, a zase zmizel. Smrděl a byl mi odporný.

Požádala jsem o rozvod. Těch pár peněz, které jsem si vydělala, jsem si schovávala u mámy, aby mi je nevzal. Protože i když doma nic nebylo, vzal třeba z lednice Klárce a Petříkovi jogurt, nebo jim odnesl z bytu kolo, které někde zpeněžil. Doma nemohlo už nic zůstávat. Na čas jsem se přestěhovala k mámě i s dětmi. Ani to ho neobměkčilo.

 

Rozvedli nás na tři stání. Děti byly svěřeny mně, jemu coby nezaměstnanému přiklepli minimální výživné. Ani to neplatil. Mně zůstal byt a společné dluhy. Ony to sice byly jeho dluhy, ale protože si je udělal po dobu manželství, spadly i na má bedra.

Často jsem vzpomínala na chvíle, kdy jsme začínali. Když byl na světě jen Petřík. Jak jsme chodívali společně na procházky, dělili se o to málo, co jsme měli, a měli se moc rádi. Nikdy jsem nelitovala toho, že jsem si kvůli brzkému narození našeho syna nedodělala maturitu. Nikdy jsem nelitovala toho, že jsem si Mirka vzala za muže. Jen jsem marně hledala ten zlom, kdy se z obětavého táty a manžela stal gambler.

Nakonec jsem na to přišla. V okamžiku, kdy se nám začínalo dařit, kdy Mirek změnil zaměstnání a místo pár ubohých tisícikorun měl hodně slušný výdělek, v tom okamžiku se to stalo. Peníze mu stouply do hlavy natolik, že podlehl hrám na automatech. Nevím, proč se jim vůbec říká výherní? Prohrál díky nim všechno. Prohrál mě i vlastní děti. Prohrál naši rodinu. A že jsme byli pěkná rodina! Milovali jsme se, byli jsme oboustranně pro toho druhého tím prvním.

Mirek dodnes hraje na automatech. Skončil na ulici a odmítá jakoukoli pomoc od svých blízkých. Jeho rodiče se trápí, já se trápím, možná, že i naše děti se trápí. Ale gamblerství neporazíme. To musí on sám. A musí chtít. Zatím ale nechce…