Možná jste už někdy laškovali s myšlenkou pozvat si na svou či kamarádovu oslavu pravou orientální tanečnici. Můj kamarád dostal před několika lety stejný nápad. Měla to být poslední velká podzimní grilovačka, spojená s maškarním bálem – nebo něčím na ten způsob.

Protože mně i mému okolí bylo okamžitě jasné, v jakém kostýmu přijdu, nenechalo na sebe jeho přání dlouho čekat. „Ale musí to být fakt něco!“ varoval mě. „Přijde tam moje babička a ta je dost na klasiku. Naši tam nebudou, no a kámoši, však víš…“

No, ano. Vím. Tohle bude asi docela oříšek. Se smíšeným publikem jsem ještě tenkrát moc zkušeností neměla. Nějaký ten večírek mých vrstevníků a jedno vystoupení na dnu seniorů by se našly. Ale všechno dohromady? Sedla jsem si doma k počítači a začala si přehrávat skladby, které přicházely v úvahu. Seděla jsem přímo naproti oknu, takže jsem měla výhled na vysoký starý ořešák, ze kterého zvolna padal k zemi jeden list za druhým. To je legrace. Pomyslela jsem si. Vždyť ty listy vypadají, jako by tančily do rytmu. A v tu chvíli se mě mé múze asi zželelo a dosedla na mě plnou vahou. Listí? Podzim? Rytmus? Už to mám!

Tak babička je na klasiku? Tak to bude určitě vhodná chvíle pro Vivaldiho Čtvero ročních období. To příhodné se přímo nabízelo. Prohrábla jsem svou skříň s kostýmy a měla jsem jasno: bude to ten žlutočervený s kolovou polocikánskou sukní. Barvy podzimu, ne? A aby to nebylo tak jednotvárné, pustím si tam po Vivaldim ještě nějakou skladbu od mého arabského oblíbence Emada Sayyaha. To bude paráda! Mimochodem orientální tanec a klasická hudba jdou dohromady docela dobře. Expertem jsou v tomto oboru ruské tanečnice a právě z jejich videí jsem následujících několik dní čerpala inspiraci.

Ale moje múza ještě neřekla poslední slovo. To ráno dne D mě ještě vyhnala do lesa s košíkem na šípky a jeřabiny. Za jejího hojného přispění jsem pak z obojího vyrobila soupravu šperků. Od čelenky počínaje, přes náušnice procházeje a u nákotníků konče. Sice to trošičku odnesly moje prsty, ale odpoledne nebylo po otravně štípajících píchancích ani památky. A pak už to šlo samo. Oblékla jsem si kostým, připravila hudbu…

Když zazněly první tóny legendárního klasika, oči všech se nevěřícně otočily mým směrem. A postarší paní i několika jejím kamarádkám se v očích zračil doslova šok. Vplula jsem mezi diváky s lehkým půlkruhovým závojem v barvě pomeranče. Chvíli jsem ho nechala tančit ve vzduchu a pak ho elegantně odhodila. Některým pánům to ovšem nedošlo a kvapně mi ho podávali v domnění, že mi upadl. Inu, zaimprovizovala jsem a se závojem si ještě chvíli pohrála. Pak jsem ho z čistě preventivních důvodů omotala okolo krku jednomu kamarádovi. Však si ho tam po tanci vyzvednu.

Vivaldiho tóny zvolna doznívaly a mě teď čekala trochu energičtější skladba s dlouhým bubínkovým sólem. Musím říct, že tančit shimmy hrudníku s roztodivně poskakujícími šípky v náhrdelníku je docela legrace. Ještěže se nepřetrhl. Ještě několik úderů boky a závěr patřil mé kolové sukni, kterou jsem trochu provětrala ve španělském stylu. Mírná úklona a… POTLESK! Nádherný dlouhý potlesk. Zněl odevšad. Dokonce i od sousedů, které plotu původně přivedlo podezření, že si nějaký blázen pozval na zahradu symfonický orchestr a po poznání pravé příčiny se jim zpátky domů očividně moc nechtělo. Kamarád, který to vlastně všechno spískal, mi možná až moc hlasitě srdečně děkoval a pánové, které jsem viděla ten den poprvé, si ode mě překotně brali vizitky.

Zkrátka a dobře, tenhle malý experiment se mi povedl na celé čáře! Jen mě mrzí, že žádný z návštěvníků neměl po ruce videokameru a že ty dvě fotky, které se mi podařilo získat, jsou opravdu v katastrofickém stavu. Bohužel…

Notburga

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10