Táta

Měl jsem dvacet pět let, když jsem se seznámil s Anetou. Byl jsem s kamarády na zábavě a ona tam byla s kamarádkami. Líbila se mi a tušil jsem, že je možná starší než já. Když mi ale prozradila, že nedávno oslavila třicáté třetí narozeniny, dech se mi zatajil. Aneta byla o osm let starší než já. Být to naopak, bylo by to asi normální. Jenže mně se líbila a měla naprosto stejné zájmy, jako já.

Neměli jsme na sebe moc času. Když jsme ho ale měli, chodili jsme spolu bruslit za město. Bruslila bravurně. Mluvila zajímavě. Vypadala nádherně. Smála se zvonivě, krásně voněla a já se do ní zblbl jako malý kluk ve školce do paní učitelky. Už zase jsem měl komu nosit kytky. Až potom jsem se dozvěděl, že má doma dvě malé děti. Aneta byla vdaná a s mužem měla první dceru. Její muž byl ale vážně nemocný a zemřel, když Anetka byla ještě maličká. Po jeho smrti si našla nového partnera, a s ním po čase otěhotněla. Když se ale její nový partner dozvěděl, že spolu budou mít dítě, opustil ji. Aneta si druhé dítě nenechala vzít, a tak k Anetce přibyla Marcelka. S dětmi Aneta žila u rodičů. Ti jí pomáhali s výchovou i finančně. Existence dvou dětí, Anetka měla pět let a Marcelka tři roky, mě zaskočila. Na holky jsem si ale brzy zvykl a ony si mě oblíbily. Kamarádi se mi smáli, že mám starou ženskou a vychovávám a budu živit její děti. Já zatím tak daleko v myšlenkách nezacházel. S Anetou jsem prostě chodil, a zbytek byl ve hvězdách.

Co jsem věděl o dětech, změnily se naše schůzky také v procházky do zoologických zahrad, návštěv dětských pohádkových představení, hracích koutků a podobně. Jako táta amatér jsem si připadal dobře. Bavilo mě dovádět s dětmi a večer se věnovat jejich mamince. Proč jsem vlastně nechtěl ještě své dítě? Můj dosavadní život, než jsem poznal Anetu s dětmi, se mi zdál nudný a stereotypní. Až s malými caparty dostal správné grády, začal mě bavit víc, než dosud.

Po sedmi měsících naší známosti mi Aneta oznámila, že je těhotná. Se mnou těhotná! Myslel jsem, že se zblázním štěstím. Sice jsme dítě neplánovali, ani jsme o tom nemluvili, ale stalo se, a já měl z toho velkou radost.

„Co budeme dělat?“ ptala se Aneta rozrušeně a bylo vidět, že ji skutečnost nepotěšila.

Rozhodli jsme se, že začneme tím, že spolu zkusíme společně bydlet.

„Uvědomuješ si, že nebudeš mít na starosti jen mě, ale taky mé holky?“ ptala se Aneta.

To jsem si uvědomoval, a těšil jsem se. Vydělával jsem slušně a s dětmi jsem si rozuměl. Zbývalo jen vyměnit můj malý byt za větší. To se mi brzy povedlo, o malometrážní byty je zájem. Aneta se ke mně nastěhovala a mně začal nový život. Byl jsem otec od rodiny.

Eliška se nám narodila v dubnu. Byla to nejnádhernější, nejmilejší a nejdokonalejší stvoření na světě. Ze samé radosti jsem si datum jejího narození a její jméno nechal vytetovat od kamaráda na zápěstí. To jsem ještě netušil, co přijde.

Čtrnáct dní jsem se radoval ze své vlastní dcery. Byl jsem ten nejšťastnější táta pod sluncem. Po čtrnácti dnech mi volala Aneta do práce, že naše dceruška náhle zemřela. Nemohl jsem tomu uvěřit. Ihned jsem utíkal z práce domů, kde byla spousta policistů a lékař. Byla to, bohužel, pravda. Naše malá Eliška podlehla syndromu náhlého úmrtí kojence.

Pohřeb byl tichý a velmi bolestivý. Museli jsme navíc vysvětlit Anetce a Marcelce, že svou sestřičku už neuvidí. Následovaly bolavé tři měsíce, kdy jsme se s Anetou jen tiše míjeli. Nedokázali jsme se jeden druhému podívat do očí, nedokázali jsme spolu spát, neměli jsme o čem mluvit. Aneta jako matka to možná snášela ještě hůř. Přestala doma uklízet, vařit a dokonce se i starat o holky. V práci mi vyšli maximálně vstříc a na prvních čtrnáct dní mi dali volno. Pak jsem už musel do práce. Po práci vyzvednout mladší ze školky a s ní pak jít pro Anetku do družiny. Cestou nakoupit, obstarat domácnost. Nevadilo mi starat se o domácnost, ale smrt naší holčičky zasáhla i mě. I já jsem truchlil. Křížek na mé ruce a pod ním datum jejího zesnutí mi navždy připomínal to, co se stalo.

„Tak tuto kérku dělám opravdu nerad,“ sdělil mi kamarád.

S Anetou jsme se nadobro odcizili. Vrátila se zpět k rodičům, a já zjistil s údivem, že mi víc chybí dvě malé holky, pro které jsem byl na čas náhradním tátou.

Dnes jsem zatím sám. Možná mi do života přijde někdo, kdo mi ještě dá smysl života. A možná ne. Začal jsem opět hrát fotbal, kterému jsem se kdysi věnoval, hodně času mi zabere zaměstnání, a ve volných chvílích vídám Anetiny holky. Jsem pro ně strejdou, který je má rád. Vždyť přece jsme alespoň na čas byli rodina a ony byly jako mé vlastní dcery.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10