Tátovo kolo

Nemohu se zbavit nepředstavitelného strachu o syna. Asi bych se měla radovat, že nemám kluka, který sedí za pecí, nebo vysedává dlouhé hodiny u počítače, ale budoucího muže, který se nebojí výzev. Přesto špatně spím a mám strach, aby jednou nenastal podobný den, jako jsem už jednou prožila…

Spoustu let jsem žila šťastně se svým manželem v domku na vesnici.

Vdávala jsem se mladá a z lásky. Do svého muže Pavla jsem se zamilovala na první pohled. Chodili jsme spolu tři roky, poslední rok jsme spolu již bydleli v malém bytě na sídlišti. Když za mnou přišel s prstýnkem a díval se mi zpříma do očí, přišla jeho otázka: „Vezmeš si mě?“

Vlastně jsem na ni už čekala. Plánovali jsme děti a ani jeden z nás si neuměl představit, že bychom zůstali jeden bez druhého.

Svatbu jsme naplánovali na podzim. Ihned po ní nám nabídl Pavlův otec, abychom se k němu přestěhovali. Před rokem ovdověl a zůstal ve velkém domě na vesnici sám. Jeho nabídku jsme rádi přijali. Určitě bude pro děti zdravější, když budou vyrůstat na vesnici, a ne ve městě. I Pavel měl k rodné vsi srdeční vazby a já malou moravskou vesničku měla taky ráda. Tchán nám uvolnil celé horní patro velkého domu. Měli jsme své soukromí a čtyři velké pokoje plus kuchyň k dispozici.

Okamžitě jsme začali zahradničit na velké zahradě u domu. K místní přehradě jsme to měli kousek. Pavel si našel práci ve městě a já brigádu na statku kousek od baráku. Jen miminko stále nepřicházelo.

Podstoupila jsem různá vyšetření, zda jsem v pořádku. Už jsem nedoufala, že budeme mít rodinu. Já i můj muž jsme byli zdraví.

Po čtyřech letech se mi narodil synoveček. Se slzami v očích jsem svírala krásné miminko v náručí.

„Budu teta! Dobrá teta,“ překypovala jsem štěstím.

A jak jsem zapomněla na svou snahu otěhotnět, do roka se nám narodil krásný chlapeček Tomášek. Konečně jsme byli úplná rodina. Rok se s rokem sešel, Tomášek seděl už ve sportovním kočárku, a nám se narodila dcera Verunka. Já byla na mateřské a manžel přišel o práci. Fabrika, ve které pracoval, skončila svou činnost, a Pavel si hledal nové zaměstnání. Našel dobře placené místo, ale dál od domova. Dojížděl do východních Čech. Byl ubytován na ubytovně, kterou vlastnila firma, u které nově nastoupil, a na víkendy jezdíval domů. Těšívala jsem se jako malá holka, kdy se opět vrátí a společně s dětmi prožijeme nádherný víkend. V neděli večer jsem ho obdarovala pusou, a musel opět jet. Vydělal ale spoustu peněz a nám se dařilo dobře. K velkému domu jsme brzy pořídili velký bazén a dovolené jsme trávili i s dětmi v zajímavých destinacích v cizině.

Děti rostly jako z vody a nastoupily do školy. O svého tátu ošizeny nebyly. Pavel byl dobrý táta a věnoval se jim o víkendech každičkou minutu. Nemohla jsem si stěžovat. Opět jsem nastoupila na statek a přispívala jsem i já do rodinného rozpočtu.

Jednou si manžel koupil nové kolo. „Na co ho budeš mít, když jsi přes týden v práci v Čechách?“ ptala jsem se ho.

„Budu na něm jezdit na víkendy domů. Víš přece, že mám sem na vesnici špatné spojení. Musím dvěma vlaky, autobusem a ještě pěšky.“

To byla pravda. Přestože vzdušnou čarou to měl Pavel domů asi sto kilometrů, cestoval obvykle celý den.

„Ujedeš to?“ ptala jsem se. Můj muž byl sportovec. Když jsme se poznali, jezdívali jsme každou chvilku na hory na túry. Byl také dobrý plavec.

„Samozřejmě. Budu trénovat a můžu se domů vydat někdy i přes týden po práci. Přespím, a pokud budu mít druhý den odpolední, ráno se vydám zpět. Chybíte mi.“ Objal mě a já cítila, že má láska k němu, napříč dvaceti letem, co jsme už byli manželé, nepolevovala.  

Od chvíle, co si Pavel koupil nové kolo, jsme se vídali skutečně častěji. Trávili jsme spolu víkendy a jezdíval pravidelně jednou v týdnu, aby se potěšil s dětmi. Měli jsme také pár chvilek sami pro sebe. Dcera Verunka k cyklistice netíhla, ale syn Tomáš, kterému už bylo čtrnáct let, jezdíval často tátu doprovodit.

„Dej na něj pozor, ať se mu nic nestane,“ napomínala jsem manžela.

„A ty, Tome, když se vracíš, vem to přes vesnice, nejezdi po rušné silnici,“ připomínala jsem synovi.

Přes vesnice to měl dál, ale bylo to bezpečnější. Manžel jezdíval, aby ušetřil čas, právě po silnici. Doufala jsem, že Tomáš se ale vrací vesnickými cestičkami, které nejsou tak rušné.

„Mami, ujel jsem s tátou skoro třicet kilometrů a třicet zpět!“ chlubíval se syn Tomáš a oči mu zářily štěstím. Rostl z něj chlapák-sportovec.

Loni na podzim jsme opět čekali manžela, až přijede na víkend. Upekla jsem dobrý koláč a musela na statek do práce. Blížilo se výročí dvaceti let od svatby. Nic velkého jsme nechystali, pro nás byl svátek každý den. Milovali jsme se jako na začátku. A přesto jsem byla netrpělivá. Chtěla jsem mít manžela už doma.

„Tomáši, nejezdi tátovi naproti, počkej, až přijede. Můžeš ho pak v neděli doprovodit. Venku je mlha, ať se ti nic nestane. A pozdravujte tátu, až přijede. Až skončím, budu spěchat domů,“ loučila jsem se s dětmi a těšila jsem se na manžela.

Neměla jsem v práci stání. Tak jsem se těšila na svého muže. Když mi kolem páté odpolední volal, že je už téměř doma, cítila jsem úlevu.

„Hlavně jeď opatrně, je tam mlha,“ napomenula jsem i jeho.

„Neboj, lásko. Budu na tebe čekat v pelíšku. Přivezl jsem ti překvapení.“

To byl celý můj muž. Vždy myslel na mě i na děti. Pokaždé, když přijel, měl pro nás drobné dárky. Milovala jsem ho i po dvaceti letech manželství.

Směna mi pomalu končila a já se už těšila domů. Ke statku náhle přijelo policejní auto. Vše ostatní si pamatuji jen z vyprávění. Omdlela jsem a probrala jsem se až doma. Můj manžel se domů už nevrátí! Necelých sedm kilometrů od domova ho smetlo nákladní auto ze silnice, jel samozřejmě opět po hlavní, a svůj boj o život prohrál cestou do nemocnice. Náhle jsem přišla o milovaného manžela a mé děti, kterým tehdy bylo patnáct a čtrnáct let, o nenahraditelného tátu.

Den před pohřbem přivezla policie jeho kolo a balíček. Zatímco Pavla stála cesta život, kolo nejevilo téměř žádné známky poškození. S třesoucíma se rukama jsem kolo odvezla do dřevníku. Zapomněla jsem na něj. Nenáviděla jsem to kolo, které mi vzalo manžela. Balíček skrýval ručně malovaný obrázek. Na něm jsme byli všichni čtyři, já, můj zesnulý manžel, Tomášek coby roční miminko a Verunka, když jsme si ji přinesli z porodnice. Na zadní straně jsem četla Pavlův rukopis: „NAVŽDY SPOLU, LÁSKO.“ Tiskla jsem k sobě obrázek, poslední pozdrav mého muže. To byl jeho dárek k našemu výročí.

Celou zimu stálo Pavlovo kolo v dřevníku na zahradě a my se pomalu smiřovali s tím, že život jde dál. Snažila jsem se dětem nahradit tátu. Vzala jsem si v práci přesčasové hodiny, protože jsme dosud neměli vyrozumění o vdovském a sirotčích důchodech a náš finanční rozpočet se značně snížil.

Velkou oporu jsem měla v tchánovi. Brával děti na výlety a zvláště Tomáše zapojoval do mužských prací. Kdykoli jsem se vracela z práce, nacházela jsem Tomáše ušmudlaného od oleje a těšilo mě, že spolu s dědou něco kutí. Tchán měl v garáži domu malou dílničku. Jistě v ní zaučoval Toma.

Na jaře se jednu sobotu objevil Tomáš přede mnou, když jsem se procházela po zahradě. Na hlavě měl cyklistickou přilbu a vedl si tátovo kolo.

„Budu jezdit jako táta,“ prohlásil.

Celá jsem se roztřásla. „Nebudeš! Zakazuji ti to!“ křičela jsem a plakala přitom. „Na tom kole se zabil tvůj táta, je rozbité.“

„Není. Celou zimu jsme ho s dědou spravovali,“ zamračil se na mě můj syn.

Už jsem chápala, od čeho byl Tomáš tak často špinavý. Tajně spravoval s dědou v dřevníku Pavlovo kolo. Objala jsem syna a už klidnějším hlasem jsem mu domlouvala: „Tomášku, to kolo připravilo o život tatínka. Moc jsem ho milovala. Nenechám si vzít i tebe.“

Z domu vyšel tchán. „Pavel byl dobrý cyklista. Ten náklaďák, co ho smetl, jel nepřiměřenou rychlostí. Chybí nám všem, ale stává se to. Tomáš dá na sebe pozor. Slíbil mi, že bude jezdit po cyklostezkách a velkým cestám se vyhne. Chceš z něj mít budižkničemu a pecivála?“ promluvil ke mně.

Položila jsem na zem košík, který jsem držela. Stála jsem v gumákách v záhonu a vykřikla jsem k tchánovi: „Chci ho mít hlavně živého! Přišla jsem o manžela. Nechci, aby mi zemřel i můj jediný syn. Pořád lepší pecivál, než abych vypravovala další pohřeb.“

„Co si počneme s Veronikou, když se ti něco stane, Tomášku?“ plakala jsem a zoufale se dívala na syna. Ten byl ale už rozhodnut. Na rukách měl nové cyklistické rukavice, dárek od dědečka.

„Maminko moje zlatá, budu opatrný. Nebudu jezdit jako táta po té hlavní silnici. Dovol mi ale, abych jezdil. Musím sportovat. Když budu plavat, můžu se utopit. Když budu lézt po horách, můžu se taky zabít. Vím, co se může stát, o to větší pozor si dám. Nebudu jezdit sám, mám kamaráda, který taky jezdí. Dovol mi to, prosím. Jsem už velký,“ spustil svůj monolog.

Tomáš je skutečně velký. Ve svých patnácti letech je vyšší než já. Má tátovu postavu, široká ramena. Je z něj už chlap.

„Nebo mám jezdit tajně?“ zeptal se potom.

Od této chvíle mám o svého syna nepředstavitelný strach. Přes týden jezdí na kole do školy a o víkendech vyráží na dlouhé, i 200 kilometrů vzdálené výlety na kole. Dodržuje slib a jezdí po cyklostezkách. Vede si o svých cestách deník. Vypravil se na kole na nejvyšší horu Moravy Praděd, navštívil na kole Slovensko, Slovácko, Hanou a jižní Moravu. Na sociální síť umisťuje jak zážitky z cest, tak krásné fotografie. Má spoustu obdivovatelů. Krajinky na jeho snímcích se mi líbí. Poznává krásy naší země. Je z něj sportovec. Netoulá se, nefetuje, nepije, nekouří. Je to slušný kluk a ve škole má dobrý prospěch. Přesto se pokaždé, když ráno vstanu a najdu jeho postel prázdnou a na nočním stolku vzkaz, že jel opět na výlet, otřesu strachem. Volává mi, stejně, jako volával jeho táta: „Mami, už jsem skoro doma.“ A já doufám, že své slovo dodrží a já ho brzy obejmu.