Ten, kdo vymyslel domestikaci psa, byl génius

Nikdy nepřestanu být vděčná našim předkům, které napadlo domestikovat si psa.

I když jsem pevně přesvědčená o tom, že kdyby si před mnoha a mnoha lety domestikovali třeba krokodýly, jednoho bych určitě dnes doma měla.

Každý večer, když uléhám a můj Ben si nenechá ujít skok střemhlav do mé postele, aby svou náklonností dal najevo svou vděčnost za to, jak se o něj starám, každé ráno, když spolu jdeme na procházku a na nákup a pokaždé, když ho musím nechat doma a po návratu, byť je doma sám jen třeba hodinu, mě vítá, jako bych byla pryč rok, pokaždé jsem ráda, že ho mám. Mé chundelaté černé živé a vždy dobře naladěné stvoření jménem Ben…

A před Benem to byl Dastík… Na jméně vůbec nezáleží. Nechápu, jak ten, který se sám nazval „myslící“ dokáže psovi ublížit. To on si nevybíral svého pána, ale pán přišel, vzal si ho a odvedl do svého domova. Také nikdy nepochopím, jak někdo řekne o psovi „on je prostě zlý, já za to nemůžu“. Nesouhlasím! Vždy je to výsledek výchovy. Často mi někdo řekne, když se Ben rozhodne prozkoumat vzkazy svých psích kamarádů a vzdálí se ode mne (vždy chodí bez vodítka), že se ztratí, uteče mi, nebo se někde popere s jiným psem. Kdepak! Můj Ben se neztratí, neuteče a zásadně se nepere. To si jen člověk myslí, že pes je hlupák, který netrefí domů. Když to dokáže tříleté dítě, odejít na pískoviště a zase se vrátit, dokáže to i pes. Navíc můj pes dobře ví, kde jsou na něj hodní, krmí ho a kde se má celkově dobře.

Když čekává u obchodů během mých nákupů, vodítko nepotřebuje. Sedí a čeká. Ví, že se vrátím. Není nervózní jako jiní psi. Ví, že na mě se může spolehnout. Když mi jednou jedna paní vyprávěla, že Bena pozorovala, a on se ani nehnul, sledoval dveře, neštěkal a byl klidný, řekla jsem, že mám ZLATÉHO psa. Paní oponovala:

„Kdepak, to ten pejsek má zlaté pány. Jde vidět, že je klidný, není nervózní, vystresovaný a má se dobře.“

Něco na tom bude. Vždyť chov zvířete probíhá, nebo měl by probíhat, na základě jisté symbiózy. Člověk psa živí, stará se mu o zdraví, očkování, pelíšek a venčení, a pes, protože nic jiného nemůže, se mu odvděčuje věrností, ochranou a dává mu pocit, že ho má někdo rád. A u psa to je láska celoživotní.

Dnes jsem šla s Benem na procházku a potkala jsem paní s pudlem. Ben vždy přijde k psovi, a pokud je to pes, který neútočí, očichá se s ním, což je jeho psí pozdrav, a dle nálady si s pejskem pohraje. Pokud jde o psa, který útočí na druhé, obloukem se mu vyhne. A pokud je už napaden, uteče.

Ben přišel k pudlovi a já mu říkala, jako vždy: „Bene, máš kamaráda?“

Majitelka pudla mi sdělila, že její pudlík je už téměř nemohoucí, slabý, sotva chodí (což šlo i vidět) a celkově letargický. Dodala, že je už „hodně starý“. Ze zvyku jsem se zeptala na věk pudla.

„Už bude mít dvanáct let,“ řekla smutně paní.

„Ben má dvanáct a půl roku,“ usmála jsem se. Ano, Ben bude mít v květnu třináct let! Vidí, běhá a s chutí si vyjde se mnou na túru na horách, přičemž já jsem ten slabší „kamzík“ a on ten mnohem vytrvalejší. Plaveme spolu v našem Karvinském moři za městem a jsem ráda, že alespoň v plavání jsem stejně vytrvalá „ryba“ jako Ben. Jezdíme spolu na kole, chodíme na procházky a on s chutí pochoduje.

A tak jsem také ráda, že Benovi zatím přeje zdraví. Mnozí mí známí se divili už při volbě mého prvního psa, že si pořizuji křížence. Nerozlišuji psy podle plemena, rasy, nezakládám si na papírech. Jsem vděčná za svou živou a hravou „limitovanou edici“ jménem Ben. Už také proto, že vím, že kříženec je většinou mnohem zdravější, než přešlechtění pejsci.

A na závěr trochu poupravím jeden známý vtip:

Dnes jsem šla se svým Benem na odbor sociálních dávek. Paní úřednice mi řekla, že můj pes nemá na sociální dávky nárok.

„Jak to?“ divila jsem se. „Můj pes je černý, nikdy nepracoval, a když něco chce, vezme si to a je mu jedno, jestli mu to patří. Celé dny se povaluje, pospává, na všechny štěká. Myslím, že na dávky má nárok…“

Paní úřednice se zamyslela, a pak řekla, ať se přijdu zeptat za týden.

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

článek byl publikován také v tisku

Tento článek také můžete