Thajské reminiscence

Moc ráda poslouchám vyprávění dětí o jejich cestovatelských zážitcích, destinacích apod. Vždy jsem je obdivovala, ale nějak jsem se nehlásila k tomu, že bych si chtěla variabilní dovolenou vyzkoušet na vlastní kůži.

Několik měsíců mě mladší syn pokoušel s návrhy, vydat se spolu do Thajska. Hned v zárodku jsem odplašila, co i jen myšlenku na vzdálenou zemi, horko, vlhkost, 50-80 procent, podivné jídlo a neznámé obyvatele. Ale, jak klasik praví „nikdy neříkej nikdy“, začátkem roku syn zakoupil letenky a postupem času dával dohromady itinerář putování Thajskem od severu na jih a zpět. Dovolená „snů“ mě z počátku neděsila, vše bylo tak vzdálené, ale začátek prosince již klepal na dveře a já pomalu a jistě věděla, že se z dovči v tandemu s 35letým cestovatelem nevyhnu. Vyřizovala jsem formality, pojištění, vzala si jen pidi mini kufřík, abych se s ním nemusela táhnout po pentagramu - Bangkok, Koh Kradan, Koh Mook, Koh Lanta a zase Bangkok.

V Thajském království „vládne“ tropické podnebí, hlavní město má víc než 8 milionů obyvatel. Letěli jsme přes Katar a tam přestoupili na jiné letadlo a přistáli v Bangkoku. První, co mě napadlo, bylo, že se v tom lidském hemžení a horku nesmím ztratit. Bez znalosti jazyků a s nulovou orientací v terénu bych byla odsouzena k „zániku“. V Bangkoku bylo v tu dobu sice horko, ale pod mrakem a také dost pršelo. Výhoda byla ta, že po chrámech – je jich ve městě víc než 500, v tomto počasí moc turistů neprahlo a nevýhodou zase, že jsem v obnošených žabkách dostala hned několik smyků, pád na dlažbu by mohl mít fatální následky. Takže jsem se pohybovala trochu jako robot. Nadchnul měl celozlatý Budha, v chrámu Wat Traimit, je z 18karátového zlata, váží 5,5 t a je 3 m vysoký.

I další chrámy stojí za zhlédnutí. Vstupné kolem 100 bahtů. Což je asi 70 Kč. Do chrámu se může jen na boso a sedět tak, aby bosé nohy nebyly vystrčeny k Budhovi. Obrovským zážitkem byla plavba po řece Chao Pray, která nevábně páchne, ale doprava lodí po ní ušetří hodně času. Ani nevím, jak jsem se v tom dešti vyhoupla po lanech na loď a zpět. Jímala mě hrůza, že uklouznu do té břečky. Syn mě však uklidňoval: „Vždyť plavat umíš, ne?“ Na přesuny jsme využívali taxi pomocí internetové aplikace, tuk tuky, nadzemku City line, jízdné 15- 4O bahtů.

Z Bangkoku jsme jeli nočním vlakem do Trangu-cca 15 hodin. Vlak celokoženkový, naštěstí syn objednal kupéčko pro dva. Žádný velký luxus, ale hlavně, že jsme dojeli do cíle, vlak vyluzoval šílené zvuky, všelijak se třepal a já občas pochybovala, že ve zdraví dojedeme k cíli. Z Trangu jsme jeli asi 1 hodinu autem a pak asi 40 minut lodí na ostrov Kradan. Jde o nejkrásnější ostrov v Thajsku, je jen málo dotčen civilizací a turismem. Ale to jsem ještě netušila, že spát budeme v „chatrči“, sice s klimou, ale koupelnou, která měla otevřenou střechu. A tak jsem pokaždé pozorovala všechny rohy, zda tam nevlezl varan, žába, gekon, štír nebo pavouk. Thajská strava mi hned učarovala, ostré, pálivé, hodně zeleniny. Syn si dával „very spicy“ a já tak středně. Na ostrově byla ještě jedna pláž, ve skalnatém zálivu, někdy jsme tam byli jen my dva. Všude se pohybují psi, samotní i ve skupinkách, jsou neškodní a já jim říkala „vítací“, vždy přišli pozdravit, pobyli a zase odběhli. Traduje se, že právě oni udržují zvířata z džungle v uctivé vzdálenosti od lidí.

Thajci jsou milí, úslužní, poděkují, pokloní se… Z Kradanu vedla naše cesta na ostrov Mook, naštěstí velmi blízký, cca 10 minut lodí. Ubytování v nádherné kvetoucí zahradě. Po verandě večer drandili po stropě bílí gekoni, syn se setkal s hadem, u pláže varan prohledával zbytky kokosů. Většinu pobytu jsem chodila bosa, uličky i pláže byly čisté. Trochu jsem měla obavy z ledových kostek, zeleniny, ovoce, ne všechna bistra byla sterilně čistá. Thajci jsou pracovitý národ, prodávají, dělají masáže, provozují taxi, neviděla jsem je zahálet. Důchod v této zemi mají jen státní zaměstnanci, zbytek se musí o sebe postarat. A tak většinou podnikají celé rodiny. Na ostrově je pěkná pláž Charley, ale dost daleko, tudíž jsme dojížděli takovým vozíkem přidělaným ke skútru. Za 100 bahtů pro oba jedna cesta cca 8 minut. Džunglí, po úzké cestě. V podvečer jsem si někdy připadala jako Evropanka unášena narkomafií…

Fenka domácích se s námi spřátelila natolik, že nás byla vyprovodit až na molo, kde jsme čekali na loď na ostrov Lanta. Tam nás čekala jedna z nejrizikovějších etap přesunů. Konečně připlula... Mezi ní a molem pořádná mezera, kde šplouchala voda, 3 thajští střízlíci se mě chopili a mrskli se mnou mezi batožiny. Připadala jsem si jako vysloužilý lodní kufr. Loď už byla plná, děti i dospělí, jen tak tak jsme nalezli místa. Hned, jak loď nabrala rychlost, jsem po paměti zalovila v tašce a vyjmula 3 preparáty, jeden na hlavu, další na žaludek a třetí na střeva. Ó, jak dobře jsem učinila.

Po pár minutách šílené plavby, skocích nahoru a dolů a kymácení, mi v hlavě strašilo, kolik asi materiálu zůstalo v mém žaludku z thajských nudlí od oběda. Vědomí, že se poblinkám, smějící se batolata mě dohánělo k šílenství. Korunu tomu dala švédská mamina, která přistoupila se 2 dětmi na dalším ostrově a hned všechny nasoukala do plovacích vest. V tu chvíli jsem zkontrolovala tu svou pod lavicí, jednu nohu jsem pak držela na ní, aby mi ji někdo neuzmul, kdybychom se potápěli, a druhou se zapřela o sedačku přede mnou. To už jsem viděla, že i syn ztrácí barvu. Na jedné ze zastávek omylem vyhodili na břeh i můj kufr. Ještě, že byl syn ostražitý! To bych si asi dovolovala nejen bosa, ale i nahatá! Pak se stalo něco, co nám vrátilo krev do žil a uklidnilo útroby. Na dalším ostrově byl naložen na člun i živý kohout na vodítku, evidentně nějaký šampion na kohoutí zápasy. Dali jej do palubní komůrky a my věděli, že když se ten kohout veze na Lantu, dojedeme tam zcela určitě všichni. Taky, že jo. Ubytování na ní nám spravilo chuť, francouzské okno přímo do krásného bazénu. Nalili jsme si drink a šups do vody.

I na tomto ostrově jsme vyzkoušeli mnohá jídla i thajské pivo Chang. Thajci nepijí, neviděla jsem jediného opilce nebo bezdomovce, policistu za 3 týdny jen jednoho. Crown Lanta už je rezort se vším komfortem. Zažili jsme překrásný západ slunce i výživnou jízdu bryčkou. Ten malebný chaos v Thajsku zkrátka funguje. Přesun z Lanty byl opět „hustý“, přijelo pro nás otevřené auto, sotva jsme se s bágly vešli, když na další zastávce přistoupil další turista. Ten po rozjezdu vozítka za námi „vlál“ jako červený praporec za kamionem s dlouhým nákladem. Vydržel to půl hodiny, pak musel na kufry. Několikrát jsme byli přesunuti do dalšího vozidla, opatřeni etiketkami různých barev na kufrech i oblečení a „odesláni“ jako spěšnina dál. Někteří řidiči ani nevěděli kam jedou, kam kdo patří, ale nakonec nás všechny načas dovezli do cíle. Opět jízda vlakem a přivítal nás rozpálený Bangkok. Stihli jsme nákupy suvenýrů, další chrámy jsme vypustili. Ubytko bylo neskutečné, nádherné apartmá v 59. patře v hotelu, zašli jsme i na drink do 64.patra, kde je vyhlášená restaurace s barem. Všude sklo, no něco pro mé fobie jako „vyšité“. Ale dala jsem to, vždyť kdy tam asi tak zase poletím, že jo! V té chvíli, mezi oblaky, jsem nějak tak cítila, že je manžel opět s námi, tady by se mu určitě moc líbilo, byl nadšeným cestovatelem.

Zprávy z domova chodily pravidelně, měli tam sníh a my zalézali před horkem do klimatizovaných barů a obchůdků.

Naše putování se pomalu chýlilo ke konci. Na letiště, které je asi 22 km vzdáleno z centra, jsme jeli taxíkem a odvoz vyšel na cca 350 Kč. Jinak v Thajsku není pro našince moc levně, jídla se pohybují kolem 150 až 250 Kč, pivo 60-130 Kč, alkohol je poměrně drahý. Ubytování lze sehnat v nejrůznějších cenových relacích. Téměř vše syn zajišťoval přes internet a dopředu. Pokud se už vydáte na cestu po vlastní ose, musí být alespoň jeden z vás jazykově vybaven a musí se orientovat na internetu. Mladí Thajci umí částečně anglicky, ale i s ostatními se vždy nějak domluvíte. Jsou vděčni za to, že si u nich nakoupíte nebo usednete k jídlu. Musím se přiznat, že jsem si moc nevěřila, znám se a znají mě i mé děti. Syn mi vždy dal na výběr: „Chceš tam jít to podniknout, nebo to necháme být…“ Objevila jsem dokonce některé své pořádně ukryté, či zakrslé dovednosti či vlastnosti. Umím jít za vytčeným cílem, mnoho omezení svou vůlí překonám a v rámci možnosti a adekvátně svému věku a konstituce, jsem podala dle syna „dobrý výkon“.

Pro nás oba to bylo nevšední a neopakovatelné dobrodružství, které sblížilo mámu a syna v nejrůznějších i mezních situacích. Navíc jsme se dokázali z mnohého poučit i se sami sobě zasmát. Budou mi chybět „vítací“ čtyřnožci, vysoké nebe, bílé pláže i průhledná modrozelená mořská voda. I vlídní a laskaví Thajci a také černovlasé holčičky s tmavýma očima, které mi tak moc připomínaly vnučku Sárinku.

Věřím, že to nebylo poslední putování, že zase přijde nápad, oťukávání, moje breptání a odmítání a nakonec v tom zase budu „lítat“. A ráda!!!

Bertice - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete