Trable s tchyní

Když jsem se vdávala, má budoucí tchyně byla právě v psychiatrické léčebně. Je to smutné, ale po porodu třetího dítěte, mladšího bratra mého muže, se u ní projevila psychická nemoc, která nevymizela ani po letech. Já s manželem jsme se přestěhovali k tchánovi do velikého domu, kde žil po rozvodu sám. Tchán nám přenechal byt v patře a my mu za to pomáhali se zahradou, zvířaty a péčí o dům. Manželův bratr, můj švagr, žil už několik let v zahraničí, a starší sestra v domě ve stejné obci, jako my.

Když se tchyni trochu ulevilo a její potíže už nevyžadovaly ústavní péči, přestěhovala se do domu mé švagrové a jejího muže. Ač to bylo na druhém konci obce, o tchyni jsme stále věděli. Když si zapomněla vzít léky, běhala po obci v natáčkách a dělala ostudu. Často ji chytili v samoobsluze, jak tam krade. Nebylo to proto, že by snad trpěla nedostatkem, ani tím, že by chtěla krást se záměrem se obohatit, byl to vliv její nemoci. Kradla třeba dětské plenky, které již v obchodě rozcupovala na kousíčky a v jejích cuccích tancovala. Jindy sebrala dětskou panenku, kterou odmítala vydat i ostraze obchodu. Když pro ni přijela policie, hlasitě se rozplakala a panenku si cpala pod šaty. Byl to vlastně chudák, ta naše tchyně. Ale mé švagrové, jejímu muži a vlastně i mně a mému muži způsobovala nemalé problémy.

Když nám děti trochu odrostly a já se rozhodla jít po mateřské opět do práce, zažádala jsem o místo prodavačky právě v naší obci. Ač jsem měla s touto profesí nemalé zkušenosti, nevzali mě. Bylo nabíledni jasné, že za odmítnutí může právě má tchyně, potažmo její chování. A tak jsem musela nastoupit do supermarketu v sousedním městě, kde mě nikdo neznal. Děti jsem vozila každé ráno do městské mateřské školy, abych je po směně zase táhla autobusem zpět domů. Nikdo se ale na mě v práci nedíval přes prsty, protože mou tchyni neznali.

Problémy s tchyní se stupňovaly.

„Budu muset dát výpověď v práci, nebo maminku dát nadobro do blázince,“ posteskla si jednou švagrová, když byla u nás na návštěvě.

„A Petr by utáhl živit vás všechny sám?“ zajímalo mě.

Její manžel Petr měl sice dobře placené zaměstnání, měli ale, stejně jako my, dvě děti, a ty potřebovaly své. Tchyně měla svůj důchod, a tím přispívala na domácnost, ale péče o ni také vyžadovala své.

„Měla bych nárok na příspěvek na péči, už jsem se informovala.“ Tím shrnula švagrová Jana situaci. „Ale mě učení baví. Přijdu tak na jiné myšlenky a nejsem pořád s tou bláznivou bábou.“ Jana učila na prvním stupni základní školy v naší obci. Ale poslední extempore naší tchyně, kdy běhala po návsi úplně nahá, protože se jí podařilo při koupání vysmeknout se švagrové a utéci z domu, vrhlo na paní učitelku špatné světlo.

„Stejně by mě brzy ředitelka vyhodila. No uznej, učím prvňáčky, druháčky, a naše bábi běhá v pomalu osmdesáti letech po návsi tak, jak ji pán bůh stvořil.“

Ano, o příhodě se dlouho mluvilo v celé obci. Já sama jsem byla terčem posměšků, protože to byla i má tchyně. Mému muži se smáli v práci, že měl maminku přemluvit k podobné akci mnohem dřív, kdy by si jistě každý dal říct.

Švagrová nakonec situaci vyřešila zcela jinak, a pro její rodinu velmi pozitivně. Když se tchán zamiloval a rozhodl se odejít za svou láskou do Brna s tím, že nám celý dům přenechal, švagrová s manželem odešla pro změnu za prací do Prahy. Prodali dům a koupili si byt na pražském sídlišti. Jen tchyně přebývala. V Praze by její existence nedopadla dobře. Už tak tropila víc a víc problémů na malé obci, natož v hlavním městě. Ruch velkoměsta by jejímu psychickému stavu neprospíval a proti jejímu stěhování do města se vyjádřil také její psychiatr. Kam s tchyní?

Museli jsme se jí ujmout s manželem my. Tchyně se nastěhovala do bytu po tchánovi a nám nastalo skutečné peklo.

Protože jsme oba pracovali a děti chodily do školy, musela být tchyně doma celé dopoledne sama. První se o babičku mohly postarat právě naše děti, které se vracely do baráku jako první.

„Mami, já tu babičku už nechci!“ žalovala jednou dcera a jako důkaz mi předkládala paletu s líčením, která byla celá zničená.

„Co jsi s tím udělala?“ Paletu dostala dcera pod stromeček a bylo teprve pár dní po Vánocích.

„Já? To se zeptej babičky. A vidíš, rovnou ji můžeš umýt.“

Když jsem přišla do pokoje naší tchyně, nevěřila jsem svým očím. Byla zmalovaná až za ušima, z podivné čmáranice svítila jen malá stařecká očka. Zmalovanou měla i noční košili, a co víc, zmalovaný byl naprosto celý pokoj. Následující den se muselo vymalovat.

Jindy nás po návratu domů přivítala potopa. Voda tekla po schodech domu, v přízemí ze stropů a voda byla napuštěná v celém památném pianu, které jsem zdědila po své tetě. Piano jsme už nezachránili.

 Výpověď v práci jsem nakonec musela dát já. Děti byly už samostatné, a mně přibyla další péče. Péče o někoho, kdo navždy zůstane malým dítětem.

„Nepřestěhujeme se do Prahy?“ ptala jsem se často mého muže. „Jako to udělala Jana.“

Muž se na mě podíval. „Každý nemůže utéct, pochop to. Je to moje máma, i když bláznivá.“

Musela jsem mu dát za pravdu. Manžel mi často vyprávěl, že když byl maličký, jeho máma byla milá, hodná a starala se o něj i o jeho sestru vzorně. To až se narodil mladší bráška, vše se změnilo. Ani tchán to nevydržel a krátce nato se rozvedl. Jana také zvládla jen několik let. U nás tchyně zatím žila jen dva roky, ale dům se v mnohém proměnil. Na schodiště jsme namontovali opět plůtek, aby nemohla spadnout, koupelnu i vchodové dveře jsme museli stále zamykat. Ani toaletu jsme už nemohli pohodlně používat po tom, co tchyně vyrolovala celý toaletní papír po domě a do mikáda nasypala několik pytlíků mouky. Trubičky, které vedly vodu na splachování, se tím dokonale zabetonovaly, a manžel měl několika hodinovou práci s jejich opětovným zprůchodněním.

Tchyně byla doslova na zabití, ač jsem mírumilovný člověk.

Tehdy jsem navštívila jejího psychiatra a zažádala o trvalou ústavní péči.

„Budeme ji navštěvovat, nebojte. Budeme se snažit vzít si ji třeba na víkend, ale nemůžeme ji mít už doma nastálo,“ líčila jsem lékaři z oboru psychiatrie a cukalo mi oko v pravidelných nervových záškubech, kterým se říká tik. Snažila jsem se, aby si toho lékař nevšiml, ale byla jsem si jistá, že mou neurózu i doktor prokoukl.

„Chápu, péče o takového člověka je těžká, zanechává stopy i na vás, že?“ Lékař se usmíval a já v duchu přemýšlela, do které škatulky svých případů mě právě řadí. Ano, cítila jsem se jako magor, a to právě kvůli vlastní tchyni.

Do přijetí tchyně do psychiatrické léčebny zbývaly už jen dva dny. Všechny věci měla zabalené a v rámci jejích schopností chápat byla i ona smířena se svým osudem.

V noci dostala tchyně zápal plic a musela do nemocnice. Odtud se už nevrátila. Zemřela v klidu a nic už ji netrápilo. Manželovi odešla maminka, ale pro nás všechny, a myslím, že i pro ni, to bylo svým způsobem vysvobození.