Traktůrek

Vyrůstala jsem na vesnici, vždy jsem spíše inklinovala k jednoduchým dřevěným stavením, kde byla příroda „na dosah“. Již jako malé dítko jsem tátu přemluvila a on mi postavil na dvorku ze dřeva domeček, dokonce na něm byla okénka a také barevný závěs místo dveří. Sem jsme se uchylovaly s kamarádkami se svými panenkami a také cestovními zavazadly. Do domečku se jezdilo, jak jinak, hlavně na „dovolenou“. Myslím si, že v nápadu, aby táta postavil pro nás holky obydlí na zahradě, měla prsty maminka, protože hned po „jeho kolaudaci“ měla od nás klid skoro celý den. Někdy jsme si i oběd natahaly do domečku a „debužírovaly“ se svými panenkami a plyšáky. Dodnes s láskou hledím na místo, kde stál tento domeček, uběhlo totiž šedesát let a na tomto pozemku je teď ovocný sad našeho bývalého souseda.

I když jsem se po provdání přestěhovala do města, vždy mě to táhlo na vesnici a snažila jsem se, aby alespoň dovolená byla v „režii“ jednoduchého pobytu v přírodě. Mnozí známí a kolegové vyráželi na luxusní dovolené k moři a my s manželem a dětmi se snažili získat poukaz na pobyt na jednu z podnikových chatiček. Byly 3 a my na ně jezdili přes 20 let. Za tu dobu prošly rekonstrukcí a pobyt v některé z nich splňoval všechna má očekávání a sny. V přízemí krb, odpočinková zóna, kuchyňka, balkón, nahoře místo pro 4 spáče. Beskydy skýtají hodně možností k výšlapům, procházkám, houbaři zde naleznou svůj „ráj“, děti měly pískoviště, houpačky, kuželky apod. Nechybělo venkovní ohniště, kde jsme často opékali párky nebo vařili můj vyhlášený gulášek. I když chatičky patřily firmě, pokládali jsme je za svůj prázdninový „domov“.

Naše 3 děti také milovaly posezení u ohýnku, vůni praskajícího dřeva a neopakovatelnou chuť „připálených špekáčků“. No a guláš, to byla delikatesa, na kterou přijeli i další příbuzní. Do pozdních hodin jsme si povídali, zpívali nebo jen tak hleděli do ohně a vzpomínali. Pokud bylo špatné počasí, párky nebo špekáčky se daly opéct i v krbu.

Tenkrát měl mladší syn asi 3 roky. Bylo to dítko velmi hbité a stačil okamžik a už byl někde na „cestách“ za dobrodružstvím. Děti si hrály u chatky na plácku s pískovištěm a houpačkami. Občas jsem vykoukla z okna kuchyně, kde jsem vařila oběd. Starší děti měly za úkol brášku pohlídat. Najednou se ozval velký křik. Klučina zmizel, jakoby se vypařil. Vyběhla jsem z chaty, manžel byl v lese posbírat nějaké suché větve na večerní táborák. Na můj křik doběhl i on a rozběhli jsme pátrací akci. Voda poblíž nebyla, jen malá studánka. Na volání se klučina neozýval. 

Prohledali jsme blízké okolí, ale nikde nebyl. Pak nás napadlo, jestli není u místního obchůdku, kam jsme chodívali nakupovat. Prodavačka si vzpomněla, že tam byl malý chlapeček a za 20 Kč si kupoval sladkosti. Když se jej ptala na maminku, ukázal ven. Paní se víc nestarala. Po chvíli jsme slyšeli zvuk traktoru. Hned mě napadlo, jestli není na cestě, moc aut tam sice nejezdilo, ale zemědělské stroje ano. Běželi jsme jako o život. Traktor zastavil u obchůdku a řidič sesadil ze stroje našeho kluka. Ten byl vysmátý, v ruce balík bonbónů, v druhé malý traktůrek. Řidič nám řekl, že si byl v obchodě pro svačinu a před ním uviděl chlapečka.

„Kdepak máš maminku?“ zeptal se jej. „Tam,“ ukázal kluk a vydrápal se nahoru do traktoru. Traktoristu napadlo, že to bude asi chlapec z nedaleké školky v přírodě. Tam jej vzal a odvezl ke škole. Kluka však nikdo neznal. Nenapadlo jej tedy nic jiného, než malého odvézt tam, kde jej „nabral“ a čekat, kdo se po něm bude shánět. Přikoupil mu ještě další dobrůtky a traktůrek na hraní. Mobily ještě tenkrát nebyly a tak chtěl, pokud by se nikdo neohlásil, zavolat z obchodu „Veřejnou bezpečnost“. Ještě jej napadlo zajet na blízký MNV a nechat amplionem vyhlásit „nález dítěte“. Byl to dobrý nápad. Jak jsme běželi za zvukem traktoru, zaslechli jsme i tento oznam z místního rozhlasu. Naštěstí jsme se všichni brzo setkali. Synek se stal místní celebritou a jeho putování na traktoru po vesnici se stalo velmi populární. Při každém nákupu pak dostal od prodavačky nějakou „mlsotu“ jako bonus. Od té doby jsme hlídali důsledněji, ne všechna dobrodružství by musela dopadnout takto šťastně. Večer u ohně syn usnul s traktůrkem v náručí. 

Než jsme s mužem odešli do důchodu, zjistili jsme, že se podnikové chatičky prodávají. Dodnes jsme nepochopili proč, stejně tak ani další spokojení rekreanti. Evidentně zafungoval nějaký „vyšší záměr“, protože chatky byly určitě využívány a byly velmi oblíbené. Děti jsou už dávno dospělé, ale při návštěvě Horní Lomné na nás vždy dýchne nostalgie a krásné vzpomínky. Ve všech dětech jsme pěstovali lásku k přírodě, lesnímu zvířectvu a všichni dodnes milujeme pobyty v přírodě. 

A kam jedu letos na dovču? No, jasně, že do Beskyd. Budu Sárince ukazovat místa, kde se před mnoha léty ztratil její strýc a budeme si u ohně prozpěvovat trampské písně a lidovky. Chata to sice bude jiná, já už také nejsem ta mladá a hbitá „srnečka“, ale v srdci pořád doutná plamínek neopakovatelných vzpomínek a touhy návratů k „pramenům“. Vnučka je „můj člověk“, jsme naladěné na stejnou notu a vím, že si pobyt v lůně přírody opět užijeme…