Trochu strašidelná pevnost Josefov

Josefov naleznete ve východních Čechách, původně se město jmenovalo Ples. Na Josefov bylo přejmenováno na počest jeho zakladatele Josefa II. v roce 1793. Od roku 1948 je součástí města Jaroměř a v roce 1971 bylo prohlášeno městskou památkovou rezervací.

Základní kámen pevnostního města byl položen 3. října 1780 a za sedm let byl tento komplex slavnostně předán vojsku jako bojeschopný. Nikdy ale ke svému původnímu účelu použit nebyl. Pevnost sloužila spíše jako sklad munice, zbrojnice, špitál a později jako zajatecký tábor. Během druhé světové války zde bylo cvičiště protektorátního vládního vojska. Taktéž okupace sovětskými vojsky po roce 1968 se hluboce zapsala do historie pevnosti. Trvale odtud odešli v devadesátých letech dvacátého století. Od té doby se několik organizací snaží o opravu a navrácení pevnosti původního vzhledu.

Přenesme se tedy do doby císaře Josefa II. a vydejme se do tajuplných podzemních prostor. Sympatická průvodkyně v dobovém oblečení nás nejdříve zavedla do bastionu, kde jsme se seznámili s životem místních vojáků. Jejich „pokojíčky“ ve výklencích byly tak malé, a to se tam museli vejít dva až tři. Viděli jsme zde spoustu věcí, které tu po nich zůstaly.                                

No a potom už jsme sestoupili po schodech do neosvětleného podzemí. Každý z nás dostal lampičku se svíčkou a pomalu jsme procházeli kamennými chodbami. Prohlídka je dlouhá zhruba kilometr, chodeb tu je ale přes 45 kilometrů. Hlavní chodby jsou vysoké a poměrně široké, místy se ale musíte sehnout. To byl prý záměr stavitele.

Chodby jsou různě propojeny a nikdo prý neznal celý objekt. Každý voják věděl, kudy se dostane na své stanoviště, ale nic víc. Orientovali se podle čísel na zdech. A protože tu byla tma, tak čísla jsou vystouplá, aby je nahmatali. Zajímavé ale je, že nejdou po sobě. Vojáci tedy dostali číselnou kombinaci a podle ní se řídili.           

I my jsme část prohlídky absolvovali sami, bez průvodkyně. Ta nám pouze řekla, u kterého čísla na nás bude čekat a zmizela. Předtím nás ale upozornila, že tu v chodbách bloudí jeden muž, který ukradl plány pevnosti. Je tedy možné, že ho potkáme. Nepotkali jsme ho. Zato skupinku asi pěti studentů, kteří hledali svoji paní učitelku a průvodce. Nejdříve jsme si říkali, že to k prohlídce patří a je to tak připraveno pro zpestření. Potom jsme ale uviděli průvodce s paní učitelkou a dalšími studenty. Pochopili jsme tedy, že to není žádný vtip, ale skutečnost. Nasměrovali jsme je tedy a pokračovali za naší paní průvodkyní. Ta skutečně na smluveném místě byla a celá naše skupina k ní v pořádku dorazila. Ke konci cesty podzemím jsme měli sfouknout svíčku v lampičce a jít kousek potmě (tedy, kdo se na to necítil, tak nemusel). Bylo to dost nepříjemné. Pořád jsem se bála, že do někoho narazím nebo zakopnu. Neměli to tehdy vojáci vůbec lehké. Ti ale oproti nám již znali svůj úsek cesty tak dobře, že obavy z toho, že zakopnou, určitě neměli. Když jsem odevzdala lampičku a vyšla na denní světlo, tak jsem si vydechla.

Potom jsme se ještě prošli po areálu pevnosti a viděli, jak je rozsáhlá. Kdysi to prý byl nejrozsáhlejší podzemní komplex v Evropě a také asi nejdražší. Habsburkové zaplatili za stavbu 10,5 milionu zlatých. Josef II. prý při návštěvě Josefova klepal na zeď, jestli není ze zlata, když byla tak drahá. Cihly byly pálené pomocí kamenného uhlí a jsou větší, než dnešní klasická cihla.

Prohlídka Josefovské pevnosti byla zajímavá, i když jsem zde měla trochu zvláštní stísněný pocit. Menším dětem bych asi návštěvu nedoporučovala, ale dospělým určitě ano. Dozvíte se zde mnoho zajímavostí.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10