U doktora

V nemocniční kartotéce je dost rušno, těch pár dnů volna udělalo své. Nával pacientů čekající na vyšetření mě strhnul proudem a aniž bych se snažila, skončila jsem ve frontě k druhému okénku. Je mi z vydýchaného vzduchu a hladu mdlo. Na vyšetření musím být nalačno a žaludek už se ozývá. Po nezbytných formalitách hledám na informační tabuli sono. Mám se vydat podle pokynu po zelené čáře na podlaze.

Procházím dlouhou chodbou, z uličky vlevo se připojuje žlutá čára. A už jsem u výtahu, tady přibyly červená a modrá. Pořád sleduju zelenou barvu a na dalším rozcestí ji zakrývají vozíky s prádlem a léky. Úspěšně zase spatřím „svou“ barvu a pokračuji dále. Po kilometrové túře, alespoň tak mi to připadalo, jsem stála u dveří sono. Nahlásila jsem se sestře a poslušně čekala na zavolání.
V čekárně bylo asi padesát lidí a při každém otevření dveří se všichni podívali na sestru doufajíc, že uslyší své jméno. Posadila jsem se do třetí řady sedaček uprostřed. Židličky nebo spíše lavice jsou tady umístěné za sebou jako v divadle a vzájemně propojené. To znamená, že když se jeden pacient opře, opřou se všichni do stejného záklonu. A naopak když člověk na první sedačce vstane, tak ten na opačném konci nadskočí do luftu. Každou chvíli se nějaký pacient nečekaně vznese a s šíleným výrazem dopadne zpět. Jelikož komfort sedaček znám, vybírám si místo uprostřed řady.

Dlouhé čekání nám personál zpříjemnil možností sledování televize. U stropu, aby na ni každý viděl je v televizi puštěný pořad o vaření, což pro lidi nalačno působí jako mučení. Televizní pořad naladila vrchní sestra, upravila zvuk na maximum a odešla s dálkovým ovladačem pryč. Raději se na obrazovku nedívám, protože zvuk úplně stačí, právě kuchař připravuje telecí medailonky s vinnou redukcí a pošírovanou karotkou na marinovaném zázvoru. Zdůrazní, jak je důležité plátky masa polít výpekem, aby bylo křehké a lesklé.
Spolu s pacienty jsem přestala sledovat dveře se sestrou a upřela oči na televizi. Ozval se Pavlovův reflex a do toho nám svorně začaly kručet žaludky. Rozhlížela jsem se okolo a hledala skrytou kameru, přece není možné, aby tohle bylo skutečné.
Moje pátrání přerušila paní na invalidním vozíku, kterou vezl zřízenec na vyšetření. Pacientka si ještě držela berle a nevěděla, jak by si je opřela a tak s nimi šermovala před sebou, až se mi vybavila scéna ze Švejka. Jistě si vzpomenete, jak paní Müllerová vezla Švejka po ulici a jaké to vzbudilo pozdvižení. Jak tak vzpomínám na film s R. Hrušínským, otevřely se dveře ordinace a sestra volá dalšího pacienta: „Paní Müllerová!“ Do sborového kručení žaludků se ozval můj smích. A to jsem se bála, že se tady nudou ukoušu.

Když jsem šla na řadu, všimla jsem si, že i v ordinaci panuje dobrá nálada. Lékař povídá: „Tak se o Vás budu starat já, paní doktorka, která zastupovala tu předchozí, co šla na mateřskou, sama otěhotněla, ale nebojte, u mě tohle nehrozí“. Nevím, jestli to způsobilo to dlouhé hladovění a pokles cukru v krvi, nebo doktor šprýmař, ale takhle jsem se v ordinaci ještě nezasmála. Po vyšetření jsem zvesela odcházela ven samozřejmě po zelené :-).
V nemocničním občerstvení jsem zamířila k pultíku a těšila se na svačinku. Vezmu si k srdci rady lékaře a dám si k jídlu něco dietního. Na nerezovém tácku se „usmívaly“ chlebíčky s vajíčkem polité majonézou, vedle v míse hermelínový salát a v ošatkách čerstvě vypečené křupavé housky sypané mákem. Nikde nic dietního, přesto se snažím a zeptám se prodavačky, co má na dietu, odpověď: „Jen to, co vidíte“. To zrovna dietní není a v regálu za prodavačkou vystavené čokoládové sušenky a bonbony to také nevytrhnou. Není tedy zbytí, musím se obětovat a dva chlebíčky s dalším reflexem Pavlova jsem snědla a aby toho nebylo málo, přidala jsem ještě laskonku s krémem, mňam.