Účes na školní ples

            Bylo mi osmnáct, chodila jsem na střední a čekala mě maturita. V osmnácti člověku moc záleží na tom, jak vypadá, jak ho vnímají ostatní. Já chodila do dívčí třídy, takže si jistě umíte představit, že dívek, které chtěly být krásné, bylo kolem mě plno.

Začalo druhé pololetí, tedy posledních pár měsíců mých středoškolských studií, a nás čekal školní ples. Událost výjimečná, odehrávající se jednou za život. Událost, při níž chce každá dívka být okouzlující. I já jsem chtěla být neodolatelná, domluvila jsem si proto na odpoledne před plesem kadeřnici. Byla to jedna mladá paní u nás ve vesnici, většina místních se chodila nechávat stříhat právě k ní.

            Nadešel tedy dlouho očekávaný den D a já se nemohla dočkat večera. S nadějí, že mi kadeřnice vykouzlí na hlavě něco, čím ze mě udělá tu nejkrásnější osobu na plese, jsem ji šla navštívit. No, vzhledem k tomu, že jsem v té době měla relativně krátké vlasy, moc toho na mé hlavě vymýšlet nemohla. Přesto se snažila seč mohla, strávila jsem u ní asi dvě hodiny. Schválně jsem se nedívala do zrcadla, ať jsem pak výsledkem překvapená... "Tak, hotovo, můžeš se podívat." A je to tady, byla jsem napjatá, zvědavá. Otevřela jsem oči a... a chtělo se mi brečet. Proboha, co to na té hlavě mám? Vždyť vypadám jako bych byla vystřihnutá z nějakého časopisu z 50. let! Vůbec se mi výtvor na mé hlavě nelíbil. Snažila jsem se však na sobě nedat nic znát (dodnes nevím, jestli úspěšně), zaplatila jsem a v pochmurné náladě šla domů. Takhle přece nemůžu jít! Doma před zrcadlem jsem dlouho zvažovala, zda si vlasy prostě neumýt a "normálně" se neučesat. Pak mi ale bylo líto peněz, které účes stál, takže jsem svůj nápad zavrhla. Říkala jsem si, že to alespoň zkusím zachránit obličejem a (na mě) nezvykle dlouho jsem se krášlila před zrcadlem.

            "Tak ahoj a dobře se bav!" volali na mě rodiče, když mě vysadili z auta před kulturním domem, ve kterém se ples konal. Hluboký povzdech z účesu... a poté hluboký nádech, který mi měl dodat odvahy... a vstupuji do předsálí. Shodou okolností už je tady hlouček spolužaček, které mě vítají a velice chválí můj vzhled.. "Jo, jo, to vám tak věřím, říkáte mi to jen proto, abyste mě potěšily," říkám si v duchu a na oplátku zase chválím jejich vzhled. Později však zjišťuji, že svá slova asi neříkaly jen ze zdvořilosti. S příchodem každé další spolužačky nastává stejná situace, připojí se ke skupince, pohledem všechny přeletí a konstatují: "Jé, Maruš, tobě to dneska strašně sluší, jsi kočka. Ty vlasy máš úžasné." Sice mě nejdříve napadá otázka, zda se na mě domluvily, ale nakonec uvěřím tomu, že to myslí upřímně. Takže účes se líbí! A já z toho měla takový strach.

            I když jsem si po návštěvě kadeřnice myslela, že to bude jeden z nejhorších večerů mého života, opak byl pravdou. Bavila jsem se, tancovala a splnil se mi můj sen: byla jsem krásná. A o tom, že spolužačky svou chválu neříkaly jen tak, svědčí i fakt, že rok po plese mi jedna z nich říkala: "Představ si, s přítelem jsme se dívali na fotky z plesu, on se zadíval na tebe a řekl, nikdy jsem si na žádných tvých třídních fotkách nevšiml, že máte tak krásnou spolužačku..."

Habaďúra – čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10