Upovídaná andulka a jiné příběhy

Upovídaná andulka

Když mi bylo dvanáct nebo třináct, zrovna to přesně nevím, tak jsme doma měli čtyři andulky. Já je chtěla naučit mluvit, ale máma mi řekla, že to bude těžké, protože andulky se nedokážou naučit mluvit. Já to chtěla ale zkusit, prostě jsem to chtěla dokázat, ale nešlo mi to.

Další moje sestra Simona s mým  bratrem Petrem však potajmu učili tenhle druh papoušků mluvit a mně pochopitelně nic neřekli. Učili ji i sprostá slova, což se jim jednou vymstilo. Jednou byla u nás žena, která píše odpočet elektřiny za celý rok a máma se s ní bavila o té elektrice, když z ničeho nic zaznělo, ty stará krávo. No, to byla ostuda jako hrom. Jak se ta osoba tvářila, to bylo opravdu zlé a připadaly jsme si opravdu hodně blbě.

Uprchlá fretka

I tento příběh znám z vyprávění. Sousedé měli fretku. Ta jim často utíkala. Jednou se stalo, že zdrhla přímo na náš dvůr. Tak se sousedka vypravila k nám s tím, že by si ji u nás chtěla chytit. Máma ji pustila dovnitř, nic jiného jí taky nezbývalo.

Fretka byla na dvoře. Sousedka si pro ni šla s tím, že k ní půjde, když je její panička, ale kdepak. Fretce se od nás vůbec nechtělo. Horší taky bylo, že neměla žádné jméno, čili se na ni nedalo ani zavolat. Máma se sousedkou ji honily po celém dvoře a zahradě. Někomu by to možná mohlo přijít jako strašná legrace, ale taky by to druhého přestalo za chvíli bavit. Nakonec ji chytily až za půl hodiny. Už nikdy k nám pak nepřišla. (Skutečný příběh.)

Pes skokan

Měli jsme doma vousatou kolii. Nebyla teda čistokrevná, byl to pes, ale moc hodný a milý. Jmenoval se Rocky. Když byl mladší, tak prováděl samé hlouposti. Například chodil k sousedům, a to prosím po střeše. Neuvěřitelná věc, kterou kdyby mi tenkrát někdo řekl, tak mu řeknu, že se zbláznil. Ale sama na vlastní oči jsem to viděla. To ovšem nebyl jeho hlavní kousek. Ten přišel o pár let předtím. Naše zahrada je oplocená, nebo spíše byla oplocená asi tak dvěma metry plotu.

Dost vysoký plot podle mě. Jenže ne pro našeho psa. Začala nám přes něj skákat a utíkat. Jednou dokonce utekla a nevracela se tři dny. To jsme už říkali, že se jí něco stalo, že to není možné, aby se tak dlouho nevracela. Jenže asi za dva dny normálně sedíme na zahradě a najednou docela zřetelně vidíme, jak přes plot od ulice skáče zpátky náš pejsek. Chvíli jsme byli naprosto zkoprnělí, ale pak jsme se dali do křiku, že je Rokáč, jak jsme mu familierně říkali, zpátky. Po téhle události jsme zvýšili plot na tři metry, a to už bylo nad jeho síly a byl klid. (Skutečný příběh.)

Tady vidíte, že naše, ale v podstatě všechna zvířata, blbnou a provádějí obvykle úsměvné historky, které může člověk hodit na papír a pobavit s nimi i ostatní.