V roce 2009 jsem se začala starat o svou starší sousedku. V té době jsem vykonávala práci z domu a měla jsem dostatek času na výpomoc staré paní. Má sousedka v tom roce ovdověla a neměla nikoho, kdo by jí pomohl vyřídit doklady spojené s pozůstalostním řízením, přepsáním smluv a podobně.

A proto jsem paní, která už tehdy trpěla ischemickou srdeční chorobou, zadýchávala se, měla problémy s chůzí a následkem ztráty manžela nebyla v dobrém psychickém stavu, vodila po úřadech, nakupovala jí a pomáhala jí s vařením i úklidem domácnosti. Samozřejmě, že jsem na ni neměla čas nepřetržitě celý den, ale uvědomovala jsem si, že paní nikoho jiného nemá a mou pomoc potřebuje. A proto jsem si na ni udělala čas každý den.

Právě tehdy jsem pocítila, jak to v našem státě funguje. Paní potřebovala vyřídit také sociální dávky, protože ona sama měla malý důchod a po manželovi také neměla moc. Za léky zaplatila většinu peněz, které jí po zaplacení bytu zůstaly. A proto jsme se vydaly na kontaktní místo vyřídit příspěvek na bydlení. Po paní chtěli úmrtní list jejího manžela. Ten jsme předaly.

„Je mi líto, ale úmrtní list není platný,“ řekla úřednice.

„Jak tomu máme rozumět?“ zeptala jsem se.

„Podívejte se.“ Paní mi strčila úmrtní list před obličej. Ukázala významně na data. Až nyní jsem si všimla, že muž, který se narodil roku 1929 má jako rok úmrtí uveden rok 1909. Někdo se spletl o sto let, a tím způsobil, že úmrtní list stvrzoval, že soused nejdřív zemřel, a poté dvacet let po svém úmrtí se teprve narodil. Ač jsme se paní snažily vysvětlit, že pan soused zemřel v roce 2009 a někdo na matrice se spletl o celé jedno století, ale je skutečně mrtev, nepochodily jsme. Musely jsme se s paní sousedkou vypravit na matriku. Tam sice chybu připustili, co jim také zbývalo, ovšem odmítli vystavit nový úmrtní list. Ač jsem klidné povahy, s paní matrikářkou jsem se nakonec pohádala. Svolila k tomu, že úmrtní list předělá, až když jsem začala vyhrožovat, že celou věc předám sdělovacím prostředkům. Pak to najednou šlo.

„Úmrtní list vám pošleme doporučeně do vlastních rukou,“ řekla úřednice.

„To nemusíte, já si ho převezmu tady, když tu teď jsem,“ usmála se sousedka.

Chyba lávky. Ono to prý nejde. Úřednice musí mít doklad, že list poslala.

„Paní vám převzetí listu podepíše,“ navrhla jsem.

Úřednice si ale trvala na svém. Musí list poslat.

„Dáte mi sto korun,“ řekla ještě mé sousedce.

„Za co?“ zeptala se sousedka.

„Za nové vyhotovení úmrtního listu.“

Byla jsem v šoku. Má stará sousedka má platit za chybu úřednice? Po opětovném vyhrožování médii úřednice od poplatku ustoupila.

Na úmrtní list se čekalo dva týdny. Když konečně pošťačka zvonila u mé sousedky, ta ji neslyšela. Poštovní doručovatelka vhodila oznámení do poštovní schránky. A protože zásilka byla určena do vlastních rukou a paní sousedce se zhoršily problémy s nohama, musely jsme zavolat taxíka. Ten paní sousedku dopravil těch pár metrů na poštu, kde si zásilku převzala. A tak sice neplatila za nový úmrtní list ani korunu, ale přesto platila, za dopravu.

Myslím, že jsem tenkrát paní sousedce hodně pomohla, protože podobných problémů jsme měly víc.  

A to se jednalo jen o úmrtí jednoho jediného člověka. Když paní sousedka o dva roky později zemřela, uvědomila jsem si, že od úmrtí milovaného manžela měla jen samé starosti kvůli úřednickému šimlu. Když jsme konečně vyběhaly všechny dávky, úlevy a příspěvky, nemoc paní sousedku skolila.

Tak si tak říkám, jestli ty úřady tady nejsou víc proto, aby stáří komplikovaly, místo aby starým lidem pomáhaly?

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10