Úsměvná příhoda z přepravní kanceláře

Cestování přináší nám mladším poznání, rozptýlení a zábavu. Cestování městskou hromadnou dopravou nám také šetří čas. Starší člověk se ale bez cestování, mám na mysli městskou hromadnou dopravu, nemá-li k ruce druhou osobu, často vůbec neobejde. Jak jinak si má zajistit nákupy, obchůzky lékařů a další nezbytnosti?

A právě proto většina měst zavádí, nebo zavedlo již v minulosti, dopravu zdarma. U nás ve městě to funguje tak, že senior si musí zakoupit tzv. ODISku, na kterou pak cestuje nejen v našem městě zdarma. Tento průkaz má také můj otec, jehož věk se kvapem blíží k osmdesátce. Jenže taťka jako starší člověk už často také zapomíná a je roztržitý. Tak se také stalo, že jednou svůj průkaz ztratil. Tehdy se informoval na přepážce ČSAD, zda průkaz byl nalezen. Bezvýsledně. A tak si, chtě nechtě, musel za poplatek zřídit průkaz nový, na který čekal celý měsíc. A opět mohl taťka jezdit zdarma. Můj otec mi často pomáhá s péčí o mého psa, zvláště když v práci pracuji přesčas, což je dost často. Ke mně to má pár zastávek místním autobusem, a tak městskou hromadnou dopravu využívá taťka poměrně dost.

Jednoho dne, měla jsem právě ranní směnu, taťka jel opět vyvenčit mého Bena. Počkal i s pejskem na autobusové zastávce na mě, rozloučil se, předal mi Bena, a jel zase domů. Jen chvilku po jeho odjezdu mi zoufale volal:

„Já ztratil ODISku, vypadla mi asi v autobuse. Nemůžeš prosím zkusit zjistit, zda ji někdo nenalezl?“

Samozřejmě, že jsem ihned volala na přepravní kancelář. Vysvětlila jsem paní, která mi přijala hovor, že můj otec před chviličkou v lince té a té ztratil průkaz, nadiktovala taťkovo jméno a doufala.

Paní nebylo moc rozumět, ale zaslechla jsem: „Jé, pan Dvořák? A neztratil se náhodou v parku?“

„Ne, můj taťka je doma, neztratil se, ale průkaz na autobus ztratil,“ odpověděla jsem.

Paní mi nadiktovala datum narození. Sedělo s narozením mého otce.

„Víte, on asi ztratil ODISku už někdy dříve, máme ji tady,“ vysvětlila paní.

Teď mi to došlo. Paní nemluvila o tom, že by se v parku ztratil můj otec, ale jeho cestovní průkaz. To zřejmě, když právě venčil Bena, napadlo mě. A tak jsem se s paní domluvila, že průkaz otci vyzvednu. Hned druhý den jsem jela do přepravní kanceláře, kde mi byl průkaz předán. Nechala jsem zde také kontakt na sebe pro jistotu, že by se našla i druhá, naposledy ztracená, ODISka. A našla se. Hned následující den jsem jela pro ten druhý, novější průkaz.

Taťka má nyní průkazky dvě.

„Teď je můžu střídat,“ pochvaloval si, když jsem mu předávala i druhou průkazku.

„Ano, až do chvíle, než zase jednu z nich, nebo obě, ztratíš,“ poznamenala jsem a doufala, že to chvíli potrvá.

Myslím, že mě a mého otce brzy budou na přepravní kanceláři dobře znát. A protože roztržitých seniorů je jistě hodně, přemýšlím, že na ČSAD musí mít šuplíky jaksepatří prostorné.

A proto: Cestování zdar a tomu městskému obzvlášť!

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete