Vždy jsem měla střední, spíše štíhlejší, postavu. S jídlem jsem si nikdy nedělala velké starosti. Jedla jsem podle chuti a tehdy, když jsem měla hlad nebo čas. Asi jsem jedla méně, než víc, ale mně to stačilo.

Vdala jsem se a porodila dvě děti, dcery. Dětem jsem se věnovala a jezdívala jsem s nimi hodně na kole. Spolu s manželem jsme plánovali dovolené na horách a u vody, kde jsme pořádali túry dle zdatnosti dcer, plavali jsme a chodili na výlety.

Když mi bylo čtyřicet, dcery se osamostatnily. Ještě rok jsem pracovala jako vedoucí tabáku. Měla jsem tak pravidelný režim.  Do práce jsem jezdila na kole. Přesto jsem občas nedopla kalhoty a musela jsem je buď povolit, nebo si koupit větší. Stále jsem ale měla ucházející postavu a nelámala jsem si linií hlavu.

Když mi bylo 41 let, zrušili mi pracovní místo.

„Proč by sis neodpočinula? Vydělám dost, zůstaň na čas doma. Vychovala jsi holky, zasloužíš si odpočinek,“ řekl můj milovaný manžel, a já mu za to byla vděčná. Byla pravda, že jsem se cítila unavená.

Můj denní harmonogram se změnil. Spala jsem, jak dlouho jsem chtěla. Už jsem nemusela vstávat ještě za tmy a brzy ráno jet na kole přes celé město, v dešti, ve větru, do práce. Měla jsem dostatek času na úklid bytu, zbývající čas jsem věnovala kamarádkám, případně jsem si, nyní již jen pro kondici, zajezdila na kole, nebo jsem navštívila bazén. Občas mě navštívily dcerky a já byla spokojená.

Nastala zima, plesová sezóna, a já navrhla manželovi, jestli nezajdeme na ples. Jako mladí jsme chodívali na podobné společenské akce pravidelně. Podařilo se mi manžela přemluvit. A hned jsem si šla zkoušet šaty, které jsem si pro tuto příležitost nedávno koupila. Ale ouha, šaty jsem najednou nedopla. Všimla jsem si poslední dobou, že všechno oblečení je mi těsné. Obepínalo zvláště břicho. Ale jedla jsem stále málo. Naopak, co dcery odešly z domu, a manžel obědval přes týden v práci, vařila jsem pouze o víkendu a přes týden jsem jen občas do něčeho ďobla.

„Určitě jsem nemocná!“ napadlo mě.

Do plesu se mi nepodařila váha upravit. Musela jsem jít ve vypůjčených šatech.

Zaměřila jsem se na svůj zdravotní stav. Koupila jsem si v lékárně vitamíny a v posteli jsem trávila víc času. Lehala jsem si do ní i v poledne, abych si na hodinku zdřímla. Jak jsem podléhala stresu z nemoci, mé tělo vyžadovalo příjem sladkého, které by stres zahnalo. A tak jsem často místo oběda snědla celou tabulku čokolády, kterou jsem zapíjela sladkou kávou. A nechyběl ani zákusek. Vždyť jsem přece nemocná a neobědvala jsem!

Když jsem šla jednou k mladší dceři na návštěvu, cesta je dlouhá tak pět kilometrů, v polovině jsem zaváhala. Byla jsem zpocená, unavená. Mám pokračovat? Co když si škodím? A protože jel právě kolem mě autobus městské hromadné dopravy, využila jsem jeho služeb. Od té doby jsem autobusem jezdila pravidelně. A to jsem ještě nedávno chodila k dceři oklikou, někdy i poklusem! Ve svém přístupu jsem chybu neviděla. Nadále jsem milovala ovoce a zeleninu, a bazén jsem také navštěvovala. Ale byla jsem víc a víc unavená. Proto jsem se jednoho dne vypravila k paní doktorce.

„Co vás k nám přivádí?“ zeptala se, jako obvykle, má paní doktorka.

Vylíčila jsem jí únavu a přírůstek na váze, za který nemůžu.

Paní doktorka mi udělala různá vyšetření: na štítnou žlázu, jaterní testy a další. Vše jsem měla v pořádku.

„Snažte se chodit na procházky, sportovat. Nejezte těžká jídla. Ale jste zdravá. Je vám přes čtyřicet, to je rizikové období pro ženy,“ rozloučila se paní doktorka.

Kupovala jsem ve velkém ovoce. Nejvíc mi chutnaly banány, a tak jsem jich denně snědla kilo. A váha stále stoupala.

„Asi se víc cpeš,“ řekla mi jednou kamarádka Eva rázně.

Urazila mě! Já neobědvala, ale Eva vařila každý den oběd i s polévkou!

Když má váha stoupla na devadesát kilo při výšce 167 cm, bylo mi ze mě zle. Pak jsem zaslechla, jak o mně na bazéně hovoří dvě ženy: „Ta je tlustá.“ Od tohoto dne jsem na bazén nešla. Po návratu domů jsem celé dva dny nevzala vůbec nic do úst. „Je ale tlustá!“, znělo mi stále v uších.

Po dvou dnech jsem ale něco sníst musela. A jak jsem byla vyhladovělá, snědla jsem celou pizzu. Najednou mi bylo lépe. Asi jím málo! Říká se, že když se hladoví, člověk přibere při každém soustu.

Byla jsem občas tak unavená, že jsem v posteli trávila celý den. Dokonce jsem jednou využila syna od sousedů, kterého jsem poprosila, jestli by mi neskočil do obchodu pro chleba. Dala jsem mu drobné od cesty, kluk byl rád a já byla ráda taky. Mohla jsem totiž zůstat v pyžamu až do večera.

„Ty jsi nemocná?“ ptal se manžel, když se vrátil odpoledne z práce.

„No, není mi dobře,“ řekla jsem a zamířila opět do postele. S sebou jsem si vzala koblížek. To jsem si totiž už umínila, že budu jíst co tři hodiny, jak se má. Ale nevařila jsem. Vzala jsem si tu koblížek, tady kus sýra se šunkou, jindy nějakou oplatku nebo banán.

Pak jsem onemocněla angínou, která mě přivedla opět k paní doktorce.

„Přibrala jste!“ řekla paní doktorka.

„Ano, já vím, asi mi něco je.“

Paní doktorka mi předepsala antibiotika na angínu a opět mi vzala krev. Z ní pak zjistila, že mám zvýšený cholesterol i obsah tuku v krvi.

„Musíte jíst pravidelně lehká jídla. Žádné smažené, tučné,“ přikázala mi.

„Ale já jím ovoce.“

„Jaké?“

„Banány.“

„Tak ty vám zakazuji!“ přikázala mi paní doktorka.

Má váha jednoho dne překročila magických sto kilo. I plavky mi byly malé. Vše pro mě bylo těžké. Koupit si kousek oblečení byl nadlidský úkol. Byla jsem neforemná, tlustá, pořád jsem se potila. Teprve nyní jsem si uvědomila, že je chyba na mé straně. Nepracovala jsem už víc jak rok a sport jsem už úplně vypustila ze života. Ač jsem neobědvala, denně jsem jedla sladké čokolády, brambůrky, tyčinky a sýry. Z ovoce jsem znala jen banány. O víkendech, kdy jsem vařila, jsem připravovala jídlo už jen smažením.

A protože jsem měla zažito, že „jím málo“, uklidňovala jsem se touto lží, která už dlouho nebyla pravdou.

Jednoho dne jsem se na sebe pořádně naštvala. Vynadala jsem si před zrcadlem, jak jsem tlustá, ošklivá a obézní ženská. A od té doby jsem začala nejen mluvit, ale i konat.

Opět jsem se vydávala na pravidelné procházky, a to každý den. Za dcerami jsem opět chodila pěšky, a oklikou. Denně jsem plavala, jezdila na kole. Záměrně jsem si vybírala vzdálené cíle. A když jsem přijela tam, musela jsem se i vrátit, samozřejmě.

A co jídlo? To jsem neomezovala, nebo lépe řečeno, neměla jsem hlad, jen jsem trošku upravila jídelníček. Opět jsem vařila denně, ale lehká jídla. Místo smažení jsem dusila a vařila. Když jsem používala pánev, tak jen na směs zeleniny, kterou jsem připravovala vždy na sucho, nebo s kapkou olivového oleje. Ale klidně jsem si dala i chléb se salámem. Naučila jsem se jeden fígl, který snadno oblafl mé tělo: Když jsem jela třeba na výšlap, tak jsem si ten chléb udělala. Ale namazala jsem pouze jeden ze dvou krajíců nízkotučným margarínem. Žádné máslo! A salámu jsem dala tak polovinu, než kdysi: kolečko, mezera, kolečko. A hodně zeleniny.

Po pár dnech jsem chtěla rezignovat. Měla jsem opět chuť na chléb se silnou vrstvou sádla, na hamburger. Ale pak jsem si začala libovat v tom, co jsem připravovala. Už jsem neměla na sádlo chuť. A má váha postupně klesala. Dnes vážím při výšce 167 cm 65 kilo a cítím se výborně. Už se opět dotknu rukama země při předklonu, udělám svíčku a dám nohy za hlavu.

A opět jsem hledala novou práci. Našla jsem si post poštovní doručovatelky. Denně jsem v každém počasí roznášela poštu. Byla jsem stále v pohybu. Poznala jsem tak hodně lidí i nové kamarádky.

Dnes už jsem v důchodu, ale nikdo by mi můj věk netipoval. Už ne tak často, ale přesto vyrážím v létě na borůvky, na houby a s vnoučaty se vydávám i na výlety na kole. Jsem aktivní babča a svou „tlustou“ fotku dobře schovávám. Nikdo by už dnes nevěřil, že jsem to já. Já, sportovec!