Už nejsem tramp samotář

Když mi zemřel manžel, byla jsem zoufalá. Naše manželství trvalo víc než dvacet let. Děti v té době odrůstaly a připravovaly se na samostatný život, já byla víc a víc sama, až se to stalo… Nejdřív se vdala dcera, poté i syn, a já zůstala ve velkém domě sama. Znala jsem jen cestu do práce a z práce a občas jsem si zašla na kávu ke kamarádce, nebo ona ke mně. Děti navštěvuji, bydlí ale dál a mají různé směny, ne vždy nám to vyjde, abychom mohli něco společně podniknout.

Než mi zemřel muž, chodili jsme pravidelně po horách. Než se vdala dcera, převzala štafetu ona. Vyrážela jsem s dcerou pravidelně do hor na náročné výšlapy. Přišly jsme tam na jiné myšlenky, vyčistily si hlavu a domů se vracely šťastné, spokojené a příjemně unavené. Teď, když byly děti z domu, jsem neměla s kým vyrazit. Mám sice dost kamarádek, žádná z nich ale nesportuje.

A tak jsem jednoho dne obula pohorky a vyrazila sama. Potřebovala jsem být zase aktivní.

Při jednom výšlapu, kde jsem si sáhla skutečně na dno sil, jsem potkala Mirka. Říkal si samotář a rád chodil do hor sám. Přiznával, že to může být nebezpečné, ale stejně jako já neznal nadšeného milovníka hor. A než se vzdát chození úplně, zvykl si. Já ještě zvyklá nebyla. Možná to bylo tím, že Mirek byl o generaci starší než já. Byl stejně jako já vdovcem, ale jeho žena zemřela před mnoha lety. Několik let pak žil s jinou paní, s kterou po rozchodu zpřetrhal veškeré vazby a už sám zůstal. A tak jsme začali chodit na hory spolu. Je sice v letech mého táty, má ale dobrou kondici a výstupy mu nedělají potíž. Naopak, často se musí přizpůsobit mým možnostem a čekat na mě. Chodíme spolu každou volnou chvíli. Nejsme partneři, já už partnera nechci, Mirek také ne, a dělí nás dost let. Povídáme si, svěřujeme se jeden druhému a po roce chození jsme začali spolu trávit také dovolené na horách. Mirek zná spoustu trampských chat, naseká dřevo, zatopí a já nám za odměnu navařím.

Naučil mě spoustu cestiček, které jsem neznala. A tak se výšlap na kterýkoli vrchol, který dávno znám, stal něčím novým, neznámým. Chodíme cestami lesní zvěře, jak říká Mirek. Díky němu jsem viděla divokou zvěř, kterou bych na značené turistické cestě nikdy nepotkala. Není mi smutno a Mirkovi věřím, jsem s ním v bezpečí.

Letos poprvé jsem neměla s kým oslavit své narozeniny. Dcera byla v cizině a syn sloužil dvanáctky. Měla jsem být sama. Ze samoty mě ale vysvobodil právě Mirek. Věděl, že mám svůj den, a naplánoval výlet i v zimě. Moc se mi nechtělo. Když mi ale prozradil, že na konci naší cesty má pro mě připravené překvapení, sbalila jsem obvyklé propriety a vyrazili jsme.

Měla to být zase nějaká volně přístupná trampská chata. A tak jsem v maskáčích a pohorkách vystoupala za ním do kopců, kde na nás čekala luxusní horská chata jeho kamaráda. Tu si půjčil pro nás dva a nachystal v ní luxusní pohoštění. Připadala jsem si jako šupák na zámku. Přespali jsme každý v jedné z místností a druhý den se vrátili domů. Nikdy jsme nepřekročili práh přátelství. Oba víme, že by to nebyl krok správným směrem.

Když se tak s Mirkem touláme lesem, potkáváme i jiné turisty. Mirek mi zasvěceně vypráví o přírodě a s oblibou říká ostatním, jak zasvěcuje svou „dceru“ do tajů přírody. A mně se líbí hrát si na jeho dceru. I když mi nikdy nenahradí mého zesnulého manžela, nejsem tak úplně sama. Jen doufám, že nám osud nadělí ještě spoustu let, po které budu moct s Mirkem vyrazit na výlety. Protože tento kamarád strčí do kapsy hravě všechny kamarádky a kamarády v mém věku i mladší.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10