Jak už to tak bývá, každá žena chce mít krásný účes a tak chodí ke kadeřnici. I já jsem chtěla mít krásný účes a tak jsem se osudného dne ke kadeřnici vydala s tím, že na Vánoce budu krásná. Alespoň jsem si to myslela, bohužel to dopadlo úplně jinak.

Nastal den, kdy jsem měla u kadeřnice domluvený termín, tak jsem ráno vstala, dala jsem si svoji oblíbenou kávičku, nachystala se, oblékla a vydala se na cestu. Sedla jsem na šalinku neboli na tramvaj - pro ty, co neví, co je to šalinka - a jela jsem směr k Dětské nemocnici v Černých Polích. Tam měla kadeřnice svůj salonek, měla jej doma, bylo tam vždycky příjemně a pohodlně. Zazvonila jsem a čekala. Ozval se bzučák u dveří a já vešla dovnitř.

Mile mě přivítala, ostatně jako vždy, nabídla mně kávu, kterou jsem s díky odmítla, a protože tam měla ještě jinou zákaznici, tak jsem se posadila do křesla. Pročítala jsem si časopisy a čekala, až příjdu na řadu. Onen okamžik nastal, já se posadila k umyvadlu, paní kadeřnice mně umyla vlasy a já si šla sednout do křesla před zrcadlo.

Ptala se mě, jak mě má ostříhat a já jsem jí - jako pokaždé - odpověděla, že jako obvykle zkrátit maximálně o dva až tři centimetry. Asi už tušíte, jak to dopadlo. Kadeřnice stříhala a stříhala a já, protože moc ráda chodím se nechat stříhat, tak občas i zavřu oči, když jsem je otevřela, dostala jsem šok. Milá paní kadeřnice mně konečky jen nezkrátila, nevím, na co v tu chvíli myslela, ale ostříhala mě nakrátko. Když jsem k ní přišla, tak jsem měla vlasy pod ramena a po její návštěvě jsem měla na hlavě mikádo. V tu chvíli jsem myslela, že ji zabiju, a to doslova…

Co víc mám psát, přečkala jsem ještě fénování, které mimochodem mám také moc ráda, nejradši bych se nechala fénovat pořád a s brekem jsem odcházela domů. Opravdu, slova lítala na všechny strany a já proplakala několik dní, než jsem se smířila s tím, že budu muset počkat, než mně vlasy dorostou.

I přesto, že v názvu příběhu mám – už nikdy – ke kadeřnici jsem přeci jen chodila dál, ostříhat vlasy a upravit je totiž stále potřeba. Našla jsem si ale jinou, jenže pořád to nebylo ono, říkala jsem si, že by to chtělo kadeřníka. Ale kde ho najít? Pátrala jsem, pátrala, až jednou moje kamarádka po mém naříkání mně dala kontakt na kadeřníka, ke kterému začala chodit i ona. Chodila k němu asi rok, byla a je s ním spokojená, tak jsem si říkala, že to zkusím taky.

Po první návštěvě jsem byla unešená, začala jsem k němu chodit pravidelně a chodím doteď. Jedno vím jistě, že už k žádné kadeřnici chodit nebudu, svého kadeřníka už nevyměním a má to i pozitivní zjištění. Kadeřník mně snad neotěhotní a nepůjde na mateřskou. Teda aspoň doufám.