Už se nepřimluvím

Příběh se stal před lety, to ještě neexistovala EET. Pracovala jsem v jednom malém krámku s galanterií. V krámku jsme měly, my tři prodavačky a paní vedoucí, jednu starou kasu, která byla společná. Naprosto jsme si důvěřovaly, a proto jsme se nebály, že by se z kasy mohly peníze ztratit. Inventura vždy vycházela dobře. Lépe řečeno, občas nějaká ta koruna chyběla, občas naopak přebývala. Každý se může občas splést při vydávání. A drobné, které nám za ochotné chování občas nechal navíc nějaký zákazník, jsme si většinou nebraly všechny. Proto jsme nikdy nedoplácely ani korunu z vlastní výplaty.

Krámek měl své věrné zákazníky a občas sem zavítal někdo nový. Dá se ale říct, že jsme svou klientelu znaly. Měly jsme kamarádský kolektiv. Paní vedoucí, které krámek patřil, byla jako naše máma. Ráda pekla a své dobroty nám nosila do krámku. Uměla fantastické věnečky a její rolády byly nepřekonatelné.

„Paní vedoucí, díky vám za chvíli neprojdeme dveřmi,“ žertovaly jsme. Paní vedoucí se spokojeně usmívala.

„Ženská má být krev a mlíko.“

Do práce jsem chodila s nadšením.

Když naše kolegyně Blanka otěhotněla, na jednu stranu jsme jí to přály, ale na druhou jsme si začaly lámat hlavu, kdo ji, až bude muset nastoupit na mateřskou, nahradí.

„Nikoho schopného neznám,“ řekla nám paní vedoucí a pověřila nás, abychom se samy poohlédly po případné nové kolegyni. Ale každá z nás měla kolem sebe jen samé zaměstnané známé.

„Nakonec bude muset paní vedoucí podat inzerát,“ prohlásila jednou má kolegyně Jana.

Z toho jsme měly strach. Taková paní na inzerát může být sice svědomitá a pracovitá, může se z ní ale vyklubat i flink, kterému se nechce pracovat, nebo dokonce prodavačka, které jsou počty cizí.

Tím jsme se zatím nechtěly zatěžovat. Blanka zatím práci zvládala, netrpěla žádnými problémy a, jak sama prohlásila, do práce chodila ráda.

Tehdy jsem jednoho dne potkala sousedku z vedlejšího vchodu. Občas jsme se pozdravily a prohodily pár slov. Aleně končila mateřská, její mladší holčička nastupovala do školky a starší už chodila na základní školu. Jednou jsme si začaly tykat a Alena se mi svěřila, že hledá práci.

„A kde jsi pracovala předtím, než jsi nastoupila na mateřskou?“ zajímalo mě.

Alena mi řekla, že je vyučená prodavačka, ale pracovala v jednom strojním podniku. Ten se ale těsně předtím, než nastoupila na mateřskou, zavíral.

„Tak to jsi asi dostala odstupné, ne?“

Alena dostala od firmy odstupné, proto si také mohla dovolit být na mateřské o rok déle, nyní ale do práce musela. Při dvou dětech to jinak nešlo. Otec holčiček se od Aleny odstěhoval, když mladší dítě mělo rok. Na děti sice platil, nebylo to ale na vyskakování.

„To bys asi dokázala pracovat u nás v galanterii,“ napadlo mě.

„To je můj sen, pracovat v takovém malém obchůdku. To by mě opravdu bavilo.“ Alena vypadala skutečně nadšeně. „Jen bych potřebovala mít jen ranní směny, kvůli holkám, abych mladší mohla vyzvedávat ze školky.“

V prodejně jsme sice měly ranní i odpolední směny, jistě by ale nebyl problém se prostřídat tak, aby ranní zůstaly Aleně. Já sama měla odpolední mnohem radši. Chodily k nám do prodejny maminky s dětmi, které jsem ráda obsluhovala. Odpoledne do krámku zavítali i náhodní kolemjdoucí, kteří chodili do nedalekého parku. Celkově tu bylo víc zákazníků a směna lépe utíkala.

Nakonec jsem se za Alenu přimluvila.

„No nevím, jestli nebude mít děti často nemocné. A umožnit jí jen ranní směny? No, že jste to vy,“ cukala se paní vedoucí. Nakonec mi ale vyhověla s tím, že Alenu přijme na zkoušku. Nechtěla jí dávat hned pracovní smlouvu, a proto jí dala dohodu na měsíc.

Alena nastoupila a já s ostatními holkami jsme si vyměnily směny tak, aby Alena mohla chodit jen na ranní. Vyhovovalo to nakonec nám všem. Alena práci zvládala, zákazníci s ní byli spokojeni a první inventura po měsíci vyšla přesně, a proto jí dala paní vedoucí řádnou pracovní smlouvu.

Už zhruba po týdnu jsme si všimly pár změn. V prodejně jsme měly na prodej také krásné dětské pásky. Byly krásně zdobené a dětem se líbily. Jejich cena byla ale natolik vysoká, že se pásky brzy staly ležáky. Až nyní najednou dva z prodejny zmizely.

„Tys prodala ty dva pásky?“ zeptala jsem se jednou Aleny.

Malinko se zarazila, hned ale odpověděla: „Jo, prodala. Koupila si je jedna mladá maminka pro své dcerky. Byly přece krásné?“

Krásné byly. Já ale viděla ty stejné pásky o pár dní později na Aleniných dětech. Dušovala bych se, že to byly ony, co jsme měly na prodejně. Možná je nakonec koupila svým dcerám taky, úplně jinde, kde byly levnější.

Po měsíci se opět dělala inventura. Tentokrát byl poprvé schodek ve výši tisíc korun. Moc jsme se všechny divily. Nelíbilo se nám, že bychom měly každá dát ze své výplaty víc než tři stovky.

„Děvenky moje, jak se to mohlo stát? Protože se to stalo poprvé, nebudu to po vás chtít. Jistě ale víte, že příště tak laskavá nebudu moci být. Tak si dávejte lepší pozor. Stát se to může, ale celé roky tu pracujeme bez manka, a nyní?“ Paní vedoucí nám promluvila do duše, a aby nám to nebylo líto, přinesla hned druhý den vlastnoručně upečené zákusky.

„Nemohla se splést Alenka? Není tu tak dlouho,“ řekla mi pak paní vedoucí bokem.

„Nevím. Kdykoli mám s ní směnu, jsou zákazníci spokojeni a nevšimla jsem si, že by měla problém s počítáním,“ řekla jsem. To byla pravda. Zamlčela jsem, že jsem u Aleniných dětí viděla ty dva pásky a v poslední době také jiné doplňky, které jsme prodávaly. Stále jsem doufala, že si je Alena pro děti kupuje.

Jednoho dne, to už u nás Alena dělala tři měsíce, paní vedoucí prodejnu na tři dny zavřela. Rozhodla se vymalovat. My jsme ale výplatu stále dostávaly, protože jsme uklízely po malování a úpravách uvnitř prodejny. Dělaly jsme tak všechny tři jen na ranní směny. V prodejně byli malíři, kteří se střídali s dvěma muži, co přišli zrenovovat regály. Sotva jsme se v malé prodejně všichni hnuli. Paní vedoucí přišla jen na skok, nechala si v kanceláři kabelku, a zase zmizela. Musela vyřídit ještě jednu maličkost.

Když se do prodejny vrátila, byli už malíři a řemeslníci pryč. Jen my tři jsme vytíraly, otíraly věci a upravovaly jsme prodejnu, protože následující den byla běžná pracovní směna a prodejna se měla otvírat pro zákazníky.

„Holky, pojďte sem!“ zakřičela na nás paní vedoucí po chvilce.

Jak jsme se pak dozvěděly, paní vedoucí zmizel úplně nový telefon z kabelky.

„To musel udělat někdo z řemeslníků,“ vzpamatovaly jsme se.

„Která z vás tu byla?“ zeptala se vážně paní vedoucí.

V její kanceláři jsme byly všechny. Jak se všude našlapalo, muselo se i tam vytřít. Já jsem tam pak nesla nějaké papíry z prodejny a Alena později přijala telefon, který v kanceláři zvonil. Žádná z nás by si ale přece nedovolila lézt naší vedoucí, která je na nás tak hodná, do kabelky? Vždyť paní vedoucí nám dávala práci, v které se nám všem líbilo.

„Půjč mi, prosím, telefon,“ nařídila paní vedoucí právě mně. Nechápavě jsem sáhla do kapsy. Stačilo pár okamžiků a paní vedoucí vytočila telefonní číslo. Náhle se ozvalo zvonění. Alena se ošívala, když se zjistilo, že zvonění jde z její kapsy. Málo, co okradla naši vedoucí, z telefonu nevytáhla ani kartu! Doufala, že si naše vedoucí bude myslet, že telefon ukradli dělníci.

Alena přišla o ukradený telefon a rázem i o práci. Mohla ještě naší vedoucí děkovat, že ji jen vyhodila a nedělala ostudu. Mohla zlodějku udat na policii, nebo jí jinak znepříjemnit život.

A ihned se dělala nová inventura. Tato dopadla katastrofálně. V pokladně chybělo mnohem víc peněz, než posledně. Alena musela za paní vedoucí.

Naše paní vedoucí dobře věděla, že Aleně nemůže manko odečíst z platu, dokud se Alena nepřizná. Zavřela se s Alenou v kanceláři a dlouze s ní něco řešila. Nevím, jak se to paní vedoucí podařilo, ale Alena jí nakonec podepsala, že peníze, které chyběly, sebrala. A proto alespoň toto manko měla paní vedoucí zpět. A zase nám chyběla prodavačka. Já navíc do práce nechodila tak ráda. Věděla jsem, že Alenu jsem do prodejny přivedla já, a styděla jsem se za to. Nebyla jsem už tak veselá a cítila jsem zejména před paní vedoucí stud. Mnohokrát mi sice říkala, že si to tak nemůžu brát, že nejsem Alena a do hlavy jsem jí vidět nemohla. Já ale nechodila do práce tak ráda, jako před incidentem.

Nakonec jsem si našla jinou práci. Jsem s ní také spokojená, ale krámek to není. A kdykoli potkám Alenu s jejími dcerami, vyhnu se jí. Musela bych si totiž uplivnout.

Dnes už vím, že za nikoho se už nikdy nebudu přimlouvat.