Z dětí jsem vychovala dospělé muže a sama jsem, až na roční vztah s mužem, který mé děti nemusel, zůstala bez partnera. Po ročním vztahu, kdy se můj tehdejší přítel, dosud bezdětný, tvářil tak, jako by dítě bylo to nejhorší slovo na světě, jsem už ani partnera nehledala. Pracovala jsem na poště, byla jsem stále mezi lidmi, a tak mi to ani nepřišlo. Až když synové vyrostli a začali chodit za holkami, cítila jsem se občas osamělá. Tehdy mě kamarádka seznámila s mužem, s kterým mi začal po dlouhé době opět nový vztah.

Radek nebyl vyloženě můj typ, ale nevadil mi. Vycházeli jsme si vstříc, trávili jsme spolu svátky, dovolené a volný čas vyplňovali výlety. Podržel mě také, když mi zemřeli rodiče, nejdřív maminka a po ní do roka také tatínek. Po rodičích jsem zdědila rodný dům. Rozhodla jsem se do něj přestěhovat z dosavadního malého bytu, ve kterém jsem bydlela s oběma syny. Co ale s bytem? Mladší syn měl tehdy vztah trvající přes rok a půl, a proto jsme se dohodli, že on zůstane bydlet v bytě. Proto jsem byt přepsala na syna. Brzy se k němu přestěhovala jeho přítelkyně, aby zkusili žít společně.

V prostorném domě jsem bydlela se starším synem. Nadále jsme se s Radkem navštěvovali. Radek sám měl svůj dům, a proto jsme se střídavě starali o jeho a mou zahradu a natírali jsme buď jeho, nebo náš plot, okna atd. Dva lidi měli na dvou domech dost práce, i když já měla k ruce ještě staršího syna. Když mě Radek požádal, abych se k němu přestěhovala, zdálo se mi to jako dobrý nápad. Jednak jsem měla od něj blíž do práce, a pak jsem měla ještě staršího syna a doufala jsem, že ten se o dům postará. Přestěhovala jsem se proto ke svému příteli a po měsíci jsem přepsala dům po rodičích na staršího syna. To kdyby se se mnou něco stalo, aby se synové nehádali o dědictví.  

Bydlení s Radkem bylo ze začátku v pohodě. Měli jsme méně práce, protože jsme se starali jen o jeden dům, a víc času na společné zájmy. Zhruba po půlroce společného žití jsem byla nemile překvapená, když mi starší syn oznámil, že si nadělal spoustu dluhů a o dům, ve kterém jsem vyrůstala, přišel. Bylo to strašné. Najednou dům, ve kterém jsem vyrůstala, říkal pane úplně cizím lidem. Syn si ale dopřával víc, než byl schopen zvládat. Po pár měsících práce přišel o zaměstnání, nehodlal ale ze svých zálib slevit. Nadále jezdil na zahraniční dovolené, na které si půjčoval a dělal dojem na dívky, které ho také stály spoustu peněz. Starší syn skončil na ubytovně a hledal práci.

U Radka už žiji téměř rok a objevují se první problémy. Přestáváme si rozumět. Zatímco já jsem nadále aktivní, zvládám péči o dům a ve volném čase bych podnikala dlouhé vycházky a věnovala se výletům a cyklistice, Radek zpohodlněl a začal mu chutnat alkohol. Pije den ode dne víc. Jednoho dne jsem se přestěhovala ze společné ložnice do obýváku. Radkovi, jak se zdá, to ani nevadí. Má svůj alkohol a nepochybuji, že si našel milenku, s kterou tráví hodně času. A tak já se starám o cizí dům a zahradu a Radek přichází domů pozdě v noci v podroušeném stavu. Na mně je práce a na Radka zůstává zábava. Pozdě lituji toho, jak jsem se neuváženě připravila o vlastní bydlení. Uvědomuji si, že bych měla svůj život změnit. V první řadě odejít z Radkova domu a postavit se na vlastní nohy. Z platu na poště si ale nemůžu pořídit vlastní byt. V mém původním bytě žije mladší syn s přítelkyní a brzy ze mě udělají babičku. Tam se už nevlezu. Dům po rodičích už nepatří ani mně, ani mému staršímu synovi. A proto tiše trpím Radkovo pití, jeho zálety a doufám, že mě ze svého domu nevyhodí dřív, než si najdu náhradní bydlení. Dělám kuchařku, uklízečku a občas i náhradní milenku. Jsem v pasti a nevím, jak z ní ven.

Jediné, co si dnes uvědomuji, je pravdivost rčení: „Můj dům, můj hrad“. Protože dokud má člověk domov, má vše.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10