Važ si toho, co máš

Už přes rok pracuji v oboru, který jsem nestudovala. Lépe řečeno – v oboru, na který studium není třeba. Přestože jsem ve své práci, dá se říct, spokojená, uvědomuji si občas, že mám na víc. Tak tomu bylo docela nedávno, když jsem si náhodou přečetla někde inzerát na produktového manažera/manažerku v oblasti, kterou mám vystudovanou.

Společnost nabízela velmi lukrativní plat. Jméno společnosti neslo ve svém názvu také město, které je vzdáleno od mého současného pracoviště zhruba osm kilometrů. Dojíždím do práce asi osmnáct kilometrů. Neměla jsem tušení, v jaké části města má inzerující společnost přesně sídlo. Předpokládala jsem ale, že to nebude dál, než třicet kilometrů od mého bydliště. Do města jako takového je dobrý dojezd. Ve slabou chvilku jsem na inzerát odepsala. Protože mi nikdo v následujících dvou týdnech neodpověděl, docela jsem na svou reakci na inzerát zapomněla.

Až po zhruba třech týdnech jsem si s překvapením přečetla ve své e-mailové schránce pozvání k výběrovému řízení. Musela jsem si na daný den vyměnit směnu s kolegyní. Svého snu o lepší práci jsem se nechtěla vzdát, a proto jsem pozvánku potvrdila a přislíbila účast na pohovoru. Až nyní jsem si dokonale prostudovala profil společnosti. S hrůzou jsem zjistila, že nesídlí ve městě, jehož název nese. Společnost byla uklizena daleko za město, do obce vzdálené od samotného města dalších zhruba patnáct kilometrů. Při představě, že bych měla denně dojíždět do práce téměř padesát kilometrů, když práci mám a jsem s ní docela spokojená, jsem si začala vyčítat svou přehnanou iniciativu. Co mi vlastně schází? Plat mám ucházející, vztahy na pracovišti dobré a vedení takové, že lepší bych si nemohla přát. Jen ta práce je občas víc namáhavá.

Chvilku jsem uvažovala, že svou účast na pohovoru zruším. Měla jsem ale už vyměněnou směnu a tudíž volný den. Co za malý výlet dám? V končinách, kde společnost sídlí, jsem nikdy nebyla. Rozhodla jsem se, že se pohovoru zúčastním jen pro ten pocit, jestli bych v případě, že se práce odpovídající mému vzdělání objeví v budoucnu někde blíž mého bydliště.

Na uvedený den jsem se připravovala s velkou pečlivostí. Nastudovala jsem si pár informací o firmě, o její historii, současnosti i plánech do budoucna a svému šatníku jsem věnovala také hodně pozornosti. Konečně najdu uplatnění pro svou novou kabelku, kterou jsem si koupila sice ve výprodeji, ale přesto byla dosti nákladná. Kabelka se ovšem nehodila k mému šatníku a od chvíle, co jsem si ji koupila, odpočívala ve skříni. K mému ležérnímu sportovnímu oblečení, do kterého se halím nejraději, společenská kabelka neladila. Nyní jsem se ovšem oblékla do černých společenských kalhot s příměsí umělých materiálů, protože společenské oblečení není vyrobeno, jak známo, z čisté bavlny. Kalhoty jsem doplnila reprezentativní halenkou z podobně nepříjemného materiálu, kterou jsem měla na sobě jednou jedinkrát, a to na svatbě mé dobré kamarádky. Ve čtyřicetistupňovém horku, které panovalo, jsem mohla upustit od sáčka a svůj outfit jsem doplnila jen společenskými sandálky na středně vysokém podpatku. Ty jediné jsem nosila ráda. Decentní šperky ve stříbrném odstínu doplnily můj šatník a já mohla vyrazit. Měla jsem předem nastudovanou cestu, protože, ač jsem majitelkou řidičského průkazu, neřídím. Zjistila jsem, že v ranních hodinách je do společnosti dojezd slušný. Lépe řečeno, jeden autobus jezdí do města a další zhruba za deset minut na něj navazuje. Pohovor se ovšem konal v poledne. Musela jsem vyrazit s dostatečným předstihem, přestoupit ve městě na jeden autobus, poté čekat na další zhruba třicet minut, a pak pokračovat na konečnou zastávku sousedící se sídlem společnosti.

Do města jsem dorazila v relativním klidu. Jen jsem měla takový neosobní pocit, protože společenské oblečení skutečně nenosím moc často. V autobuse, který navazoval, jsem si vyčítala, že jsem na inzerát vůbec odepisovala. Oblečení z umělých vláken se na mě lepilo, make-up se mi pomalu roztékal na tváři a já si z roztržitosti pomalu olupovala lak z nehtů. Za tu dobu, co pracuji rukama, jsem si na lakování nehtů odvykla. Z práce jsem chodila s nehty ulámanými, nemělo by to cenu. Dalo hodně práce, abych si od chvíle, co o pohovoru vím, vypěstovala alespoň nějaké nehty. A mnoho přemáhání. Poslední dny jsem v horku pracovala v rukavicích, aby mé ruce vypadaly slušně.

To už jsem vystoupila z autobusu a v největším teple musela půl hodiny čekat na přípoj. Slunce se do mě opíralo a předvádělo svou moc. S odporem jsem nahlédla do nitra kryté autobusové zastávky. Čpěla močí, ale v jejím nitru byl stín. Mohla jsem si vybrat, jestli zahynu puchem, nebo se teplem rozpustím. Vybrala jsem si druhou možnost. Mám přece v kabelce líčení, zrcátko a vše, co potřebuji, abych se před pohovorem opět zkrášlila.

Konečně se autobus blížil k zastávce. Po dvou schůdcích jsem nastupovala do jeho nitra, když se rozezněl mobil v mé kabelce. Zaplatila jsem jízdné, a když se autobus rozjel, hovor jsem přijala.

„Dobrý den, dnes jste se měla zúčastnit přijímacího pohovoru v naší firmě,“ řekla paní a doplnila svá slova svým jménem a názvem společnosti. Chtěla jsem přikývnout, ale žena pokračovala: „Omlouváme se, ale místo bylo již obsazeno.“

„Tak to vám pěkně děkuji,“ řekla jsem už jen sama pro sebe, protože paní zavěsila.

Nejela jsem až na konečnou, neměla jsem proč. Vystoupila jsem hned na další zastávce. Sečetla jsem si cenu jízdného, které jsem už utratila, vynásobila dvěma za zpáteční cestu a uvědomila jsem si, že toto byl dost drahý špás. Mohla jsem si ušetřit čas a za investované peníze si klidně zajít do nějaké lepší restaurace na oběd.

Nyní jsem stála v místech, kde lišky dávaly dobrou noc, a tiše lála na společnost a její metody náboru nových pracovních sil. Naštvaná, v nemožném ohozu, ve kterém jsem se cítila neosobně, jsem přemýšlela, jak se dostanu zpátky. Měla jsem pomalu hodinu čas, než mi jel autobus zpět. Snažila jsem se vcucnout do jediného stínu, který vrhala cedule u cesty a tiše záviděla slečnám, které kolem mě prošly oděny do kratičkých šortek.

Když už jsem konečně seděla v posledním autobusu, který mě vezl do mého bydliště, v duchu jsem si slibovala, že už nepodlehnu touze po jiném zaměstnání. Vyzkoušela jsem si, že je mi milejší ta práce, kterou dělám, do které mohu přijít jakkoli oblečená. Mohu si vzít společenské šaty, ale klidně i šortky, a kdybych přišla v teplácích, je to každému upřímně jedno. A mám to blízko!

V autobuse na mě sice významně mrkal jeden mladík, jistě jsem ho zaujala, protože se osmělil a po pár minutách se mě dokonce zeptal, jestli bych na něj neměla k večeru čas. Mělo to ale jednu chybu – sám byl v teplákách a ve špinavém oblečení. Možná víc potřeboval peníze, než konverzaci na intelektuální téma.

Když už jsem konečně vstoupila do svého bytu, první, co jsem udělala, bylo strhání oblečení ze sebe, odhození nové kabelky, rychlá sprcha a oblečení do riflových šortek a pohodlného bavlněného trika. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Konečně jsem to byla já! Ve sportovním oblečení jistě mladistvě vypadající, dobře se cítící…no prostě já.

Druhý den jsem do práce jela s velkou chutí. V šortkách, triku, s batůžkem místo kabelky.

Myslím, že tato cesta na pohovor, který se nakonec nekonal, mě přece jen poučila, abych si vážila toho, co mám.