Zdravím vás, milé dámy, bojíte se rády? Pánové jsou jistě v klidu, vždyť jsou to právě oni, kdo mají své křehké protějšky a něžné květinky bránit a ochraňovat. Tak ruku na srdce, která z vás je tak statečná, že se nebojí třeba potmě do sklepa či na půdu. Fantazie, jak je známé, funguje v každém věku a takový stín může představovat ledaco. Já se přiznám bez mučení, hrdina teda nejsem a fantazii mám bujnou. I když bát se a bát se je rozdíl! Když jsem doma sama a venku je ještě světlo, ráda si pustím na DVD nějaký horor nebo kriminální příběh – to se bojím ráda. Pokud to je teda inteligentní podívaná a ne nějaké zombie (to není můj styl, přijde mi to jako nesmysl). Ráda mám skutečné případy. Nebo duchovno, nad tím se člověk zamyslí a zapřemýšlí.

Ale jak je venku tma a já musím někam vylézt, třeba jen přes ulici k sousedce, když světla nesvítí, tak se hned zapojí představivost a je zle. Nakonec tam dojdu a v pořádku i domů, ale nestačím se divit, jak se umím vyhukat a mozek, než by mi to vyvrátil, tak to vypadá, že se mnou souhlasí. Zajímavé je, že v mládí jsem chodila z diskotéky domů i čtyři kilometry, kousek i kolem lesa a nebála jsem se. Nejspíš v mládí není člověk na sebe tak opatrný jako teď.

Jednou v sobotu za mnou přišla kamarádka Veronika, nějak se jí podařilo mě přemluvit jít s ní navečer na procházku. Jen tady, projít se po vesnici, podívat se na rozestavěné a nové domečky a zavzpomínat na časy minulé, krásné a klidné. Proč ne? Měla přijít ve čtyři, ale volala, že se zpozdí. Vykročily jsme chvíli před pátou, to už se začalo stmívat. Nešly jsme dlouho a narazily jsme na naši společnou známou a ta nás pozvala domů. Příjemně jsme si popovídaly, zavzpomínaly, daly si kávičku a než jsme se nadály, bylo půl sedmé. Jelikož jsme nedošly daleko, tak jsme v procházce pokračovaly. Bylo dobré počasí a my se pěkně prošly, zavzpomínaly, kde kdo bydlel a co tady stálo dříve. Není to zase tak dávno, kdy jsem procházela uličkami, ale stále se to mění. Staré domy se bourají a staví se nové, jiné. Obdivovaly jsme rozestavěné i nové domy, co si dnes staví mladí lidé a mladé rodiny. Už to není baráček vedle baráčku, ale každý chce soukromí a kolem stavby spoustu prostoru a kamennou zídku.

Tak jsme prošly tři ulice a pomalu se vracely a já začala mít ten zvláštní pocit kolem žaludku. Už byla tma a světla ještě nesvítila. Měsíc sice krásně svítil, ale já se začínala bát. Snažila jsem se na to nemyslet a dál se bavila s kamarádkou. Procházely jsme kolem potoka, spousta keřů a stromů jej lemují. Všude samý stín. Chtěla jsem projít vedlejší uličkou, kde nebylo tolik porostu, ale Verča trvala na svém, že půjdeme tudy. Asi v polovině cesty jsme se daly do rozebírání svých manželů. Jejich zvyků i zlozvyků a životem s nimi. Jak to tak bývá, shodly jsme se, že všichni chlapi jsou stejní, ale neměnily bychom! Najednou jsme zaslechly nějaké kroky, které se blížily z druhé strany potoka. Viděly jsme v pološeru mužskou postavu a zdálo se nám, že slyšíme, jak šeptá: Veroniko. Podívaly jsme se s Verčou jedna na druhou a krve by se v nás nedořezal. Zase opakoval její jméno a pomalu se blížil přes most. Stály jsme jako přikované a tiskly jsme se k sobě. Když byl od nás asi deset metrů a já ji chtěla táhnout rychle pryč, tak zařvala: Petře, ty debile!

Byl to její manžel, který měl o ni strach, když se dlouho nevracela a šel jí naproti. Nebudu vám, drahé dámy, popisovat, co se ve mně odehrávalo, ale je mně nad slunce jasné, že i když všechno dobře dopadlo, já prostě na procházky budu chodit POUZE ve dne a to i s Veronikou.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10