Velká vlaková loupež

Na tuto dovolenou jsme jeli do Itálie a v přímořském středisku jsme se měli setkat s dcerou, která tam již na nás čekala v apartmánu. Vyměnili jsme si peníze téměř za 10 tisíc Kč a manžel si „ulil“ 100 EURO do kapsičky od košile, prý pro Strýčka Příhodu…Kdyby jen tušil, co na nás na dlouhé cestě čeká...

Ve Vídni jsme při přestupu měli ještě chvíli čas, a tak manžel zašel do kiosku pro kávu. Na odkládacím pultíku ležela naditá „prkenice“. Manžel nevěřil svým očím, hned ji vzal a utíkal za Japonečkami, které zrovna odcházely a zapomněly ji tam. Dmul se pýchou jako krocan, když mu s úsměvy děkovaly…

V kupé jsme cestovali sami až po hranici s Itálií. Tam přistoupil nějaký mladík a pořád s někým telefonoval. Cesta byla dlouhá, chvílemi jsme si zdřímli na pár minut. Venku na bočním sedadle seděl nějaký muž, trochu mi bylo divné, že si nesedne dovnitř. Ale po chvíli jsem to pustila z hlavy. Natáhla jsem se na sedadlo a kabelku si dala pod hlavu a manžel ji ještě zabezpečil nohou. Po několikaminutovém mikrospánku jsem sáhla rukou po kabelce. Byla fuč! Okamžitě jsem se probrala a zařvala na manžela: „Nemám kabelku, utíkej za zlodějem!“ S kabelkou zmizely naše jízdenky, peníze i pasy! Připadala jsem si jako ve špatném filmu. Manžel okamžitě rozsvítil, mladík naproti nás neúčastně pozoroval, ten z chodby se vypařil. Vše mi začalo docházet. Octli jsme se v cizí zemi bez všech dokladů a hlavně bez znalosti jazyka. Já byla blízka infarktu, třepala jsem se jako osika a manžel vyběhl jako střela po vagóně.

Napadlo jej zkontrolovat toaletu. Za ušmudlanou mísou byly zastrčeny ve fólii, do které jsem je dala, doklady a jízdenky. V koši byla zastrčená poničená kabelka, v malé dětské peněžence mi zůstala česká pětistovka a starý mobil v plyšovém pouzdře. Srdce jsem měla až v krku a v té chvíli brečela jako želva. Nejen z té škody, ale hlavně z návalu štěstí, že přece jen dojedeme do cíle. Tušili jsme, že kluk z kupé měl v té krádeži prsty, ale jak mu to dokázat?! Osud byl k nám přece jen milosrdný, i když jsme přišli téměř o všechny peníze, zůstaly jen manželovy „uliťáky“ z kapsičky na košili a v té chvíli bezcenné české „pětikilo“, blažil nás pocit úlevy a radosti, že to přece jen dobře dopadlo.  Tato vlaková loupež nás ubezpečila v tom, že už nikdy netvrdíme, že nám se to nemůže stát. Možná zafungoval dobrý skutek manžela ve Vídni, kdoví? Než jsme dojeli do cíle, popíjeli jsme becherovku, co jsme vezli pro dceru a nadávali na všechny lapky na kolejích.

Nakonec byla dovolená moc hezká, byli jsme hosty naší dcery a příští dovolenou jsme se zase my revanšovali. Přiznám se, že takovou hrůzu, jako tenkrát ve vlaku, jsem zažila jen párkrát v životě, byli jsme tak bezmocní. Naštěstí jsme se probrali tak rychle, že zloději asi neměli čas vše vyhodit z vlaku nebo nějak zničit...

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10