Velká vlaková loupež

Jeden čas jsem jezdila častěji vlakem. Dodělávala jsem si při práci vysokou školu a musela jsem zhruba dvakrát měsíčně jezdit do hlavního města na zkoušky.

Cestu jsem si patřičně užívala. Pozorovala jsem lidi kolem sebe, opakovala si učivo, nebo jsem jen sledovala ubíhající krajinu kolem sebe. Všimla jsem si také malé holčičky. Seděla v jednom kupé a neuměla jsem ji přiřadit k nikomu z cestujících. Holčička klátila nožkami a zvědavě těkala očkama po ostatních. Chvilku jsem si zdřímla, a když jsem otevřela oči, byla jsem v Praze. Společně se mnou vystoupila i holčička. Měla jsem pravdu, holčička cestovala vlakem sama.

Na nástupišti utíkala za mužem a ženou, kteří už na ni čekali.

„Kde je má peněženka? Ztratila se mi peněženka!“ křičela starší žena. Vzpomněla jsem si, že cestovala stejným vlakem jako já. Po ní se dala do hledání svých cenností i mladší žena. Ta cestovala v sousedním kupé. Zkontrolovala jsem si své peníze. Měla jsem je pečlivě ukryté, a proto mi nezmizely. Dvě ženy na tom byly hůř. Když jsem opouštěla nádraží, čekaly ještě na policii. 

Ještě ten večer jsem jela vlakem zpět. Procházela jsem vlak a hledala volné místo, když jsem zahlédla stejnou holčičku jako ráno. Klátila nožkami na sedadle a opět vypadala, že cestuje sama. Zvědavost mi nedala a sedla jsem si do stejného kupé jako ona.

Během jízdy jsem se snažila s dívkou navázat rozhovor. Moc mi toho neřekla. Když jsem se jí ptala, kde má maminku, jen pokrčila rameny.

„Ty cestuješ sama, že?“ zeptala jsem se nakonec. Přikývla. Nechápala jsem rodiče, kteří pošlou tak malé dítě vlakem samotné. Ten den cestovala holčička minimálně podruhé. Mohlo se jí cokoli stát. Vzhledem k tomu, že byla maličká, nemusela mít strach z průvodčího. Nakonec jsem si všimla, že kdykoli šel průvodčí, holčička se přitočila k někomu z cestujících a vypadala, jako by k němu patřila. Tentokrát se naklonila ke mně, když jsem ukazovala svou jízdenku, a najednou byla mnohem výřečnější. Jakmile průvodčí opustil naše kupé, opět zmlkla.

Ujeli jsme jen pár stanic, a muž u okénka hledal něco ve své tašce. Zuřivě přehraboval obsah tašky, vyndal na stoleček papírové kapesníčky a jablko, ale to, co hledal, zjevně nenacházel.

„Někdo mi sebral peníze,“ řekl důrazně.

V ten okamžik malá holčička odešla z kupé.

„Zavolám průvodčího, musí to být někdo z vás,“ řekl muž rozhodně a ukázal na nás všechny.

„No dovolte?“ ohradila se starší dáma.

V tu chvíli jsem si vzpomněla na cestu do Prahy. Tam také byla ta malá dívka.

Když jsem to muži řekla, následovali jsme dívku. Našli jsme ji jen o dvě kupé dál. Seděla, klátila nožkami a dělala, že pozoruje okolní krajinu. Po očku ale pozorovala ostatní cestující. Byly tu s ní jen dvě paní. Jedna spala a druhá vyšla a kráčela směrem k toaletě. Měli jsme s pánem holčičku v zorném poli tak, aby nás ona neviděla. Rozhlédla se a rychle otevřela spící paní kabelku. Hubená ručka se nořila v kabelce, když jsme vpadli do kupé.

„Tak, a spadla klec,“ oznámila jsem potom malé zlodějce.

Jak se později ukázalo, rodiče dívky, oba na sociálních dávkách, úmyslně vodili děvče na vlakové zastávky a nabádali ji ke krádežím. Nechali dívku nastoupit, domluvili se s ní, na které zastávce vystoupí a předá jim lup.

Vše si převzala policie a také odbor péče o dítě.

Já jen doufám, že toto ponaučení naučilo špatné rodiče chodit do práce.  

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10