Veselá procházka po Tatrách

Vyrazili jsme s kamarádem Pavlem mezi prvními, brácha a jeho kamarádi pochodovali asi v polovině skupiny a naši uzavírali společně s ostatními rodiči tuto výpravu.

Jak známo, na Slovensku ukazatelé udávají hodiny, nikoliv kilometry. Nevím, jak zdatní byli slovenští horalé, kteří tuto trasu měřili, ale zatímco na ukazateli bylo černé na bílém 3 hodiny, my jsme to dupali téměř 4 hodiny. A pořád do kopce.

Konečně jsme dorazili ke krásnému horskému plesu a ještě krásnější malebné hospůdce, kde jsem vypila asi 3 litry limonády. To nejhorší máme za sebou, teď už nás čeká jen cesta k autobusu a ta musí přece zákonitě vést dolů.

Po občerstvení jsme vyrazili na další cestu. Nalevo od nás se tyčil obrovský kopec a na něm se jako mravenečci plazili nějací turisté. Hned jsem Pavla upozornila na ty zoufalce, aby se taky poveselil. 

„Moc se nesměj, tam jdem taky,“ zpražil mě rádoby kamarád. „Co kecáš, my jdeme přece už na autobus,“ kroutila jsem hlavou nad jeho tupostí. „No jo, ale přes sedlo,“ byl si jist Pavel.

Bohužel měl pravdu. Sedlo bylo nutné přejít. Pavel jako vždy dostal geniální nápad. Když ten kopec vyběhneme, budeme tam rychleji a tolik se neunavíme. A hned začal svůj nápad realizovat. Nechala jsem ho běžet, jestli to přežiju, tak ho nahoře zabiju. Já budu ráda, když se na krpál vyplazím. Poslední metry vrcholu jsem už zdolávala po čtyřech. A nebyla jsem sama, plazili se i všichni rodiče.

Nahoře už bylo veselo, teď už nás čekala opravdu jen cesta z kopce a pak zastávka autobusu, u  které je restaurace a objednaná večeře pro nás. Hurá.

Pavel mě uplatit tatrankou, abych s ním mluvila a zase mezi prvními jsme vyrazili. 

„Jé, snad nepůjdeme po silnici,“ remcal Pavel. „Pojď, vezmem to přes louku.“

Na louce se pásly ovečky. U zatlučeného kolíku byl na řetězu přivázaný beran. Bača byl v nedohlednu. Pavel projevil touhu si beránka pohladit. Beránkovi to ani moc nevadilo, usoudil rozumně, že tento pražský hoch asi vidí živé zvíře poprvé, a tak se nejen nechal hladit, ale také se kolem Pavla dovádivě točil. 

Pavel bohužel až po chvíli zjistil, že mu beran omotal nohu řetězem a jestli to milé zvířátko sebou škubne, nebo se rozeběhne, bude mít Pavlík po noze. Nezbylo mi nic jiného, než přemoci strach a jít beránka uklidnit. Vyzbrojila jsem se pugétem lučních květů a vydala se Pavlovi na pomoc.

Beran měl naštěstí víc rozumu než kamarád, vzal nabízený úplatek a v klidu postál, aby se Pavel mohl z řetězu vymotat. 

Konečně jsme dorazili k zastávce a restauraci s večeří. Samozřejmě, že mezi posledními, díky Pavlově zkratce a družbě s beranem.

Téměř všichni už byli po večeři, ale k příjezdu autobusu bylo času dost, a tak se ještě procházeli venku. Pavlův tatínek, známý vtipálek, nám doporučil, že si máme dát specialitu - vyprážaného lezúňa.

Ani jeden z nás nepřemýšlel, co by to mohlo být za jídlo, na to jsme byli příliš vyčerpaní a Pavel objednal vyprážaného lezúňa hned dvakrát. 

Pán hlavný čašník jen zvedl obočí, pomyslel si zřejmě něco o debilech a sdělil nám, že máme jako výprava objednané rovnaké jedlo.

Do konce pobytu ve Vysokých Tatrách se nám všichni posmívali a matky před námi schovávaly své malé ratolesti. Vyprážaný lezúň - obalované batole prostě na jídelním lístku nebylo.

Martinnatr - čtenářka
ChytráŽena.cz