Před týdnem jsme měli sraz ze základní školy. Jelikož se scházíme docela pravidelně, tak nebyl problém se poznat. Pozvali jsme i naši třídní učitelku, měla velkou radost, že nás téměř všechny vidí zase pohromadě. Povídali jsme si, prohlíželi fotografie a vzpomínali. Na spoustu věcí už jsem i zapomněla. Některé příhody, které nám vyprávěla třídní, nyní bereme úplně jinak.

Jak si tak povídáme, tak se jedna spolužačka pochlubila: „A víte, že můj syn chodí s dcerou Gábiny?“ Všichni jsme se na ni podívali a ona začala vyprávět. Oba se poprvé potkali na letní brigádě. Potom se dlouho neviděli, až zase někde na zábavě. Tam spolu několikrát tancovali a domluvili se na společné návštěvě kina. No a potom už se vídali pravidelně, chodili na výstavy, do cukrárny a na různé akce pro mládež. Najednou zjistili, že si úžasně rozumí a tak spolu začali chodit doopravdy. I když proběhly návštěvy v obou rodinách, tak nikdo neodhalil, že jsou to vlastně děti spolužaček. Až asi po půl roce se na to přišlo úplně náhodou díky nějaké fotografii. Nyní prý uvažují o společném bydlení.

Na to navázala další spolužačka. Obrátila se na Tomáše a povídá mu: „Víš, že náš Martin kamarádí s Tvým synem a jezdí k Vám na chatu?“ Tomáš se na ni podíval a říká: „Tak ten hubený vysoký kluk je Tvůj syn? To by mne nenapadlo a odkud se znají?“ A tak začala Jana vyprávět. Jednou prý přišel Martin domů ze školy, a že prý pojede se Štěpánem na víkend k nim na chatu. Znají se prý z bruslení. Jana se jen zeptala, kde mají chatu a jestli o tom vědí Štěpánovi rodiče. Martin jí na vše odpověděl a přidal, že rodiče tam v sobotu také budou. Když řekl kamarádovo příjmení, tak se Jana rozesmála. Ihned si totiž vzpomněla na spolužáka Tomáše, který bydlí o dvě ulice dále. Martin jí potvrdil, že Štěpán opravdu zde bydlí, ale že je to určitě náhoda. Když ale Jana Tomáše popsala a připojila ještě to, že s ním chodila do školy, tak uvěřil.

Ráda chodím na školní srazy. Scházíme se pravidelně ze základní i střední školy. Vždy se úžasně pobavíme a dozvíme se mnoho novinek. Občas se jdeme podívat i do školy. Chvíli posedíme v „naší“ třídě, každý na „své“ židli a vzpomínáme. Nyní jsou školy již lépe vybaveny a je to tu hezké. V době naší docházky to bylo takové chudé a výzdoba po chodbách a ve třídách nijaká. Ještě tu ale můžeme potkat několik učitelů z doby, kdy jsme sem chodili my. Stalo se také, že učitelka, která učila mne, tak později učila moji dceru.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10