Žila jsem roky sama, a nevím, co se stalo, ale náhle jsem se zamilovala.

Můj manžel mě po letech manželství opustil, protože si našel milenku a naše dcery už byly velké.  Starší dcera žije v Anglii a mladší hodně daleko. S mladší se vídáme párkrát do roka a se starší jen dvakrát, na mé narozeniny a na Vánoce.

Začátky, když manžel odešel a my se rozvedli, byly těžké. Nakonec jsem si zvykla. Koupila jsem si čivavu Barušku a hodně mě zaměstnávala práce. Nakonec mi i pomohlo, že jsem žila ve svém rodném městě, kde jsem měla dost kamarádek a blízko bydleli i mí rodiče a sestra. Přestěhovala jsem se do pronajatého malého bytu, protože bylo zbytečné platit nadále velký, v kterém jsme žili kdysi čtyři.

Petra jsem potkala na úřadě, kde jsem něco vyřizovala. Byli jsme si sympatičtí, a tak zbýval jen krůček k tomu, aby pouhé setkávání se ze začátku přerostlo v lásku.

Půl roku jsme se setkávali a trávili spolu hodně času. I když Petr bydlel na vesnici a měl dost práce na baráku, dokázal si na mě udělat čas. A já také jezdívala často za Petrem. Petr měl sice fenu staforda, která mou Barušku nesnášela, dalo se to ale vyřešit. Brita musela být po dobu naší návštěvy na řetězu. Brita byla ale zvyklá. Byl to ostrý pes a vyjížděl i po lidech. Dokonce i Petr měl památku v podobě dlouhé jizvy na zápěstí. Mé hodné Barušce se ale na zahradě u Petra líbilo. Brity si nevšímala, a naopak si oblíbila slepice, které Petr choval. Procházela se důležitě mezi nimi a slepice si na ni zvykly dřív než Brita. Brita mě a mého psa brala naopak jako konkurenci. A tak jsem se ani nesnažila se psem spřátelit. Pak Petr přišel s návrhem, abych se k němu přestěhovala.

„Já mám ale svůj byt blízko rodičů.“

„Pronajatý. Můžeš ho kdykoli pustit,“ upozornil Petr na skutečnost. „A k rodičům tě můžu kdykoli zavézt.“

Byla jsem tak zamilovaná, že jsem to udělala. Jednoho dne jsme sbalili všechny mé věci a já odevzdala byt majiteli. Zvládli jsme mě přestěhovat na tři cesty autem. Petr mi na přivítanou dokonce koupil bazén na zahradu. Snila jsem o bazénu, a tak Petr vyplnil můj sen a koupil malý kulatý zázrak. I když malý, byl náš.

Museli jsme ale vyřešit Britu. Baruška byla zvyklá na byt, a proto jakmile byla v domě, Brita byla na volno. Jakmile jsme šly s Bárou ven, musela být na řetězu.

„Časem ale pořídím kotec, a budete moct kdykoli ven,“ sliboval Petr.

 

Žití v domku na vesnici nebyl jen bazén, zahrádka, grilování a další bonusy.

Po návratu z práce jsem se převlékla do tepláků a do tmy jsem dělala na zahradě a krmila slepice. Petr přišel najednou s tím, že by svůj chov mohl rozšířit.

„Copak ti nestačí třicet slepic?“ ptala jsem se, když jsem večer pekla koláč z domácích vajíček.

„Jistě stačí. Ale mohli bychom chovat třeba i králíky,“ řekl Petr.

Pro králíky jsem měla slabost, protože je choval můj děda. Petr sbil dřevěnou králíkárnu a brzy ji obydlela desítka králíků. Ke králíkům ale přibyla ovce, koza, husy, a nakonec Petr přivedl čuníka.

„Já se ale o to všechno starat nebudu,“ vypěnila jsem.

A tak se ze začátku staral sám Petr. Já měla dost práce v baráku. Neměla jsem čas ani na bazén, a neměli jsme ani čas ho čistit a sbírat do něj spadané listí.

Přišlo období, kdy se ke mně večer do postele svalil naprosto nepoužitelný, unavený chlap. A tak jsem opět po práci oblékla tepláky a starala se s Petrem o zvířata. Výlety, bazény a veškerá kultura šly stranou.

Jenže dům a tolik zvířat jsme nezvládali. Petr měl sedavé zaměstnání, a přesto ho práce zmáhala. Já pracuji také fyzicky a pomalu jsem zjišťovala, že mě dům a vše kolem vyčerpávají.

Po roce jsem přišla s návrhem já.

„Pojď, prodáme barák a koupíme byt,“ navrhla jsem.

O tom ale Petr nechtěl slyšet. V domě vždy žil a do bytu se odmítl přestěhovat.

„Tak aspoň zrušme zvířata. Nechejme si pár slepic, možná králíky. To ostatní si můžeme koupit.“

Petr měl ale jiný názor. Když jednoho dne přinesl káčata, z domu jsem utekla. Nebyli jsme manželé a já nebyla pro Petra už důležitá. On si ani nevšiml, jak jsem na baráku zestárla, že mě bolí páteř a v noci brečím do polštáře, když on vedle mě slastně spí.

Tak jsem si začala hledat byt ve městě. Na rodiče, sestru a kamarádky jsem neměla téměř čas, stýskalo se mi po mém starém životě. Vánoce jsme sice oslavili ještě v baráku, při rozsvícených svíčkách jsme odbíhali krmit a starat se o zvířata, místo novoročního plesu se nám rodilo kůzlátko.

Ono je to pěkné, když to člověk jen sleduje.  Ale žít jsem v tom už nechtěla.

 

Byt, který jsem si pronajala, je sice větší, než ten, co jsem měla. Je také dál od rodičů a do práce musím dokonce dojíždět. Jsem ale ve městě, mám tu své kamarádky a kdykoli můžu odjet na dovolenou, na hory nebo nemocenskou proležet v posteli.

 

Petr mě nezdržoval. Občas mi zavolá, je ale natolik uhoněný, že nemá čas ani na delší rozhovor. Vybral si sám a já, ač se o něj bojím, jak jednou skončí, nemám právo do jeho života už zasahovat.