Vezmi pastelky a namaluj si svět

Šla jsem vyvenčit našeho psa jen kousek po vesnici, ve které bydlíme. Je zvyklý na procházky, a ani v této době si je nechce nechat vzít. Míjela jsem dům své kamarádky Helenky. Helenka je o dost mladší než já, a má malého pětiletého syna Martínka.

Má dcera jí ho občas o víkendech hlídala, když měla Helenka doma hodně práce a nemohla se mu tolik věnovat. Protože Helena žije mimo se svým mužem, který často slouží i o víkendech, také se svou starou maminkou. Té byla nedávno diagnostikována Alzheimerova choroba v raném stadiu nemoci. Dokud jsme se nepotýkali s nebezpečným virem, Martínek chodíval přes týden do školky a o víkendech má dcera s malým chlapečkem ráda vypomohla, aby jeho maminka mohla pomáhat zase staré paní. Nyní zavřeli školky a Helena má dvojnásob práce.   

Šla jsem kolem domu, a najednou se otevřelo okno a Helena šla věšet prádlo na sušák na jeho rámu. Pozdravily jsme se a já si všimla, že má kamarádka je ještě smutnější, než obvykle.       

„Co se stalo?“ zeptala jsem se. „Počkej, něco ti ukážu,“ špitla a na okamžik zmizela v domě. Poté se opět vyklonila do okna a v rukách držela velký arch papíru. Když ho ke mně natočila, oněměla jsem úžasem. Na výkresu byla dětská kresba. Nebylo pochyb, že je to malůvka jejího Martínka. Všichni jsme věděli, že přestože je mu jen pět let, je nesmírně talentovaný. Maloval ale velice nerad. Pokaždé, když něco namaloval, bylo to hotové umělecké dílko. Vyhrál dokonce i nějakou tu soutěž v malování pro děti. Vždy to ale byly malůvky ze školky, kde malovat zkrátka musel. Doma se malování vyhýbal. Za běžných okolností ho jeho maminka k malování nepřiměla. A nyní… muselo to dát spoustu práce. 

 Na výkresu byla spousta malých postaviček. To budou asi děti. Mezi nimi bylo pár dospělých. Dvě postavičky, malá a velká, držely v rukách něco tenkého a dlouhého, vypadalo to jako klacek. Jak jsem pochopila, byla to ale udice. Protože na konci toho dlouhého se houpala malá rybička. Nebo to byl kapr? Pak tam byla naše přehrada. Je kousek od našeho domu. Za běžných okolností je to oblíbené místo dětských her. Rodiče, a Helena nebyla výjimkou, sem vodili děti na prolézačky a houpačky, které jsou umístěny na břehu přehrady. Ano, i ty tam asi byly namalované. Co by jinak bylo to barevné, co obklopovalo několik maličkých postaviček? Kolem toho všeho létali motýli, ptáci a v trávě bylo něco, asi mravenci. A nad tím vším byla duha. Moc krásný obrázek. Škoda, že přehrada a její okolí mimo pár pejskařů a několika málo dospělých na procházce nyní osiřely.

 „To je nádherné! To bych si, být tebou, zarámovala,“ ohodnotila jsem kriticky obrázek. Helenka se, místo, aby se dmula pýchou, rozplakala.

 „Co se ti stalo?“ Kamarádka mi vyprávěla o tom, že Martínek celé dopoledne zlobil. Byl protivný, že chodí málo ven, když je tam teď ta zlá nemoc. A pak se rozplakal. Prý jí řekl vážným hlasem, že se bojí, že už neuvidí své kamarády ze školky. Co zavřeli školku, Martínek nikoho z nich neviděl. Jiné to je možná ve městě, ale tady na vesnici je stále jen s mámou, tátou nebo babičkou. Nebyl k utišení. Pak si vzal pastelky a barvičky, a bez toho, aby mu to někdo poručil, začal malovat. „Úplně bez reptání!“ doplnila kamarádka, aby dodala svým slovům důraz.  A nakreslil právě tento obrázek. Když ho jeho maminka chválila, že se mu dílko povedlo, řekl jí: „Jsou tam děti, protože je už asi neuvidím.“ 

„Chápeš to? Tak malé dítě, a tak se trápí.“ Pak prý pokračoval s popisem. Na obrázku byl taky on se svým tátou. Chodili k přehradě chytat ryby, a co je teď krizový stav, nebyl ani na přehradě, ani s dětmi a kapra si prý už skoro nepamatuje. Tak jsem to uhodla, byla to udice a na jejím konci ryba!   Martínek své mamince taky řekl, že se trápí kvůli tomu, že nesmí do školy na zápisy do první třídy. Tolik si přál poznat své budoucí spolužáky. „Ten kluk najednou tak vyrostl. A to všechno kvůli téhle pitomé době,“ uzavřela Helena.

Bylo mi jí strašně líto. Bylo mi líto Heleny, jejího malého syna a všech dětí. A taky nás, ostatních dospělých. Protože nás všechny tato doba hrozně omezuje. Jen doufám, že až skončí tento hororový scénář, přinese režisér život mnohem veselejší příběh. A stejně přiměji Helenu, aby si ten dětský výtvor zarámovala a vystavila v domě na viditelném místě. Už jen proto, aby jí pokaždé připomínal, že být šťastný uprostřed svých přátel nemusí být vždy samozřejmost.

Smisekzluk - čtenářka
ChytráŽena.cz