Vilém peče housky...

Moje další kamarádka mi vyprávěla o svém dobrodružném internetovém seznamování, všechna i ta předešlá, mají jedno společné, na netu na pořádného chlapa nenatrefíte...

Život přináší mnohé situace, někdy veselé, jindy k zamyšlení, občas i hororové a málo pravděpodobné. S inzeráty nemám příliš dobré zkušenosti. Myslím s těmi v rubrice koupím-prodám, ale také s těmi seznamovacími. Najít dnes muže příjemného, rozumného a zábavného je celkem veliký problém. Já už určitě nehledám filmového herce, znuděného milionáře nebo vyhlášeného kutila. Někdy si už říkám, zda nemám nasazenou příliš vysokou laťku, ale tuto myšlenku jsem v zárodku zapudila. Níž už opravdu nemohu, to bych mohla hned hledat parťáka na posezení nebo výlet v parku na lavičce ve skupince bezdomovců. To myslím samozřejmě jen obrazně.

Vilém se jevil celkem rozumný, nedělal hrubky, psal hodně o svém životě a vždycky nechával „komůrku“ pro tajemno a můj vlastní názor. Fotky jsme si záměrně nevyměnili a rozhodli se pro „rande naslepo“. Jen jsme zmínili oblečení a barvu vlasů. Přiznám se bez mučení, že mám trošku dobrodružnou povahu, občas dělám věci jinak, než se ode mě očekává. Mé děti by mohly vyprávět. Pán z inzerátu mi nabídl a také poslal e-mailem svůj telefon, ale ten jsem nehodlala využít a své telefonní číslo jsem mu raději neposkytla. Vždyť jej vůbec neznám, počkám, až jak se vše vystříbří po několika setkáních.

Když jsem přišla do baru, po chvilce jsem jej našla sedět u stolečku pro dva. Dvorně mě přivítal a obdaroval květinou. Byla festovně zabalená. Dali jsme si po dvojce bílého a začali si svěřovat svou životní anabázi. Přesněji, většinou mluvil pan Vilém. Asi dlouho nepotkal spřízněnou duši, tak se z něj linula fakta o 3 zpackaných manželstvích, dluhových pastích, exekučních řízeních, až mi z toho šla hlava kolem. Všech zlých ženštin se prý zbavil a teď je sám v bytečku, má super důchod a chce cestovat. Potřebuje k sobě společnici, jelikož je většina wellness i dovolených kalkulována pro 2 osoby.

Já jsem sem tam něco prohodila, ale on mě většinou vůbec neposlouchal, tak byl zainteresován prezentací svého životního osudu. Mezi řečí se zeptal, zda umím vařit, kolik toho vypiji a sním, zda mám auto. On prý po havárce si už automobil nepořídil. Čím dál tím více jsem se utvrzovala v tom, že pán nebyl v těch rozbouraných vztazích vždy na straně oběti. Jelikož stoleček, kde jsme seděli, byl rezervován, rozhodli jsme se přesunout do jiného zařízení a ještě se trošku dál seznamovat. I tady nám personál přinesl jídelní lístky, ale Vilém hned zahlásil, že jíst určitě nebudeme. Mně už žaludek zpíval Alelujah, ale styděla jsem se si něco objednat, i kdybych si to měla sama zaplatit. A po tom, co mi ten hodný pán sdělil, že si vždy k obědu doma dá půl piva a druhou polovinu si vypije na další den, jsem myšlenku na zaplnění kručícího žaludku zcela zavrhla.

Zaposlouchala jsem se do jeho dalších osudů, strašní sousedé, neskutečné babizny, co se hlásí na inzeráty, kamarádi, co jej opustili. Všimla jsem si, že si pán nese nějakou malou igelitku a domnívala jsem se, že má v ní nákup, co si pořídil před naším setkáním. Vše bylo jinak, ale o tom později.

Já už ucucávala svou skleničku pomaleji, on si dal ještě 2x 2 decky a jazyk se mu čím dál tím více rozvazoval. Vilém na svou ochranu má prý doma dvě střelby schopné zbraně a ještě nějaké třaskaviny, kdyby kterýs ze sousedů moc „zlobil“. Když se rozohnil ve svých výlevech a stescích, bouchal pěstí do stolu a zrak se mu zkalil. Nechtěla jsem mu přijít pod ruku, kdyby se mu něco znelíbilo. Je zvláštní, co s námi dělá kapka alkoholu, může dokonce otevřít i naše čtrnácté komnaty. Vilém na mě několikrát apeloval, že by rád moje číslo na mobil, ale já to vždy nějak zamluvila. Jeho poslední úlovek ze seznamky prý měl vysokoškolské vzdělání, ale jinak že to byla husa k pohledání. Hned po prvním rande s ním chtěla přerušit kontakty, ale to se spletla. Měl na ni mobil, tak jí volal i v noci a také ji vylákal na schůzku pod jiným jménem a pak se jí vysmál. Udala jej na policii.

Začalo mi být trochu nevolno. Nevěděla jsem, zda v té igelitce nemá nějakou kudlu nebo „poplašňák“, tak jsem raději přitakávala a rádoby s ním souhlasila. Po pár kapkách vína se z Viléma klubala jeho opravdová tvář a pohnutky. Mně v hlavě šrotil strategický plán, jak se jej elegantně zbavit, aniž bych přišla k nějaké úhoně. Konečně bylo dokonzumováno, můj žaludek bez večeře začínal „stávkovat“ a my se odebrali k šatně. Vzala jsem svou květinu v kartonovém papíru a před paní šatnářkou mi Vilém strčil do ruky onu malou igelitku. Trhla jsem rukou, co když je to nějaká výbušnina nebo antrax? Paní se usmívala, pán trval na převzetí dárku. Jen podotkl, že se budu divit a že to není ani sladkůstka ani kosmetika…

Odebrali jsme se k autobusu. Tohoto momentu jsem se dost obávala, jelikož jsem mu řekla jinou adresu a kdyby se mnou jel, tak by přišel na mou lest. Naštěstí jel autobus, který mu nevyhovoval, já se chvatně rozloučila, že mám nějaké žaludeční problémy a že se ozvu na e-mail. Ještě volal, že by to spravilo telefonní číslo, ale já vlétla do autobusu, dveře se zaklaply a já usedla celá rozklepaná na sedadlo. Domů jsem běžela jako na křídlech. Nejdřív jsem vybalila pomačkanou růži, úplně jsem žasla, že přežila ty manipulace a velký noční mráz. Do igelitky jsem nakoukla a vyndala úhledný balíček. Průhledná krabička naznačovala, že by to mohly být nějaké sušenky. Nebyly, v prostoru 20x10 cm byly naskládány domácí housky, spíše gumové nežli křupavé konzistence a u nich ušmudlaný lísteček se vzkazem „Dobrou chuť“. Až v té chvíli jsem se rozesmála a smál se i můj žaludek, seč tušil, že brzo nastanou lukulské hody. Ó, ne, já ty housky nesnědla a okamžitě je vyhodila i s krabičkou a motouzem a ohřála si po půlnoci velkou porci guláše od oběda s „dřevorubeckým“ krajícem chleba a všechno způsobně „zblajzla“. Kupodivu jsem i po něm, a pár skleničkách vína v restauraci, spala jako dudek.

Myslím si, že už toho seznamování nechám, mám obavy, že by na další setkání dorazil nějaký zakuklený sériový vrah nebo převlečená „baba“. Nechám vše na náhodě a raději jí nepůjdu vstříc…

Bertice - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete