Vlak naděje

Název knihy: Vlak naděje
Autorka: Christina Baker Kline
Nakladatelství: PLUS
Datum vydání: 21.01.2015
Formát: 130x200 mm
Vázaná vazba s papírovým potahem
a laminovaným přebalem
Počet stran: 264
Cena: 254 Kč

Román inspirovaný skutečnými událostmi vypráví o tom, že občas musíme něco ztratit, abychom něco podstatného našli. V jednom z posledních vlaků naděje, které od poloviny devatenáctého století v Americe odvážely sirotky z přelidněného New Yorku k náhradním rodinám na Středozápadě, sedí i devítiletá Niamh. Píše se rok 1929 a Niamh, která přišla o rodinu po velkém požáru na newyorské periferii, cestuje díky organizaci Pomoc dětem vstříc nejisté budoucnosti. Co ji v ní čeká? Najde přes řadu bolestných ztrát své štěstí?

Podobná otázka zní v hlavě i sedmnáctileté Molly v roce 2011. Po smrti milovaného tatínka střídá jednu pěstounskou rodinu za druhou a jde z průšvihu do průšvihu. Za ten poslední musí na veřejně prospěšné práce: bude uklízet v podkroví devadesátileté paní. Protnou se osudy těchto dvou žen? A dostanou odpovědi na své otázky?

Když v noci lije, já ležím na matraci a přes tenkou sypkovinu se do mě zarývají kovové dráty, voda mi teče po obličeji a kručí mi v břiše, vzpomínám, jak jsme byli na Agnes Pauline, pršelo, všichni měli mořskou nemoc a tatínek se nás děti snažil rozptýlit tím, že nám řekl, ať zavřeme oči a představíme si dokonalý den.

Už to jsou tři roky, bylo mi sedm, ale ten den mám stále v živé paměti. Je neděle a jdu navštívit babičku do jejího útulného domku na předměstí. Po cestě přelézám kamenné zídky a jdu po polích s divokou trávou, jež se ve větru pohybuje jako vlny na moři, cítím sladký kouř z ohníčků a poslouchám drozdy a kosy, jak se cvičí ve zpěvu.

O autorce knihy Vlak naděje:

Christina Baker Klineová (* 1964) se narodila a chvíli vyrůstala v Cambridgi, odkud se s rodinou přestěhovala do USA. Do Cambridge se však vrátila a vystudovala literaturu na místní univerzitě. Ve studiích pokračovala na univerzitách ve Virginii a na Yale. Přestože vystřídala řadu zaměstnání (dodavatelka jídla či šéfkuchařka), v současnosti se již plně věnuje literatuře. Je autorkou pěti románů, Vlak naděje je prvním přeloženým do češtiny. Tento román si v USA vysloužil řadu nadšených ohlasů a dlouho se držel na předních příčkách v žebříčcích čtenářské oblíbenosti. Tzv. vlaky naděje a jiné historické události však Klineové pouze posloužily k tomu, aby na jejich pozadí vytvořila dojemný příběh o odvaze jednotlivce, naději a síle přátelství, které se rozvinulo mezi devadesátiletou ženou a sedmnáctiletou dívkou. Autorka v současné době žije s manželem a třemi syny v Maine.

Ukázka z knihy Vlak naděje:

Spruce Harbor, Maine, 2011

Molly přes zeď slyší, jak o ní v obývacím pokoji hned za dveřmi mluví její pěstouni. „K tomuhle jsme se neupsali,“ říká Dina. „Kdybych věděla, že s ní bude tolik problémů, nikdy bych s tím nesouhlasila.“
„Já vím.“ Ralphův hlas zní vyčerpaně. Molly ví, že to on chtěl být pěstounem. Kdysi dávno byl „problémový mladistvý“, jak jí jednou bez okolků řekl, a sociální pracovník ve škole ho zapsal do programu Velký bratr. Vždycky cítil, že ho jeho velký bratr – nazývá ho rádcem – udržel na správné cestě. Ale Dina byla k Molly od začátku nedůvěřivá. Moc tomu nepřispělo, že chlapec, kterého měli před Molly, se pokusil zapálit základní školu.

„Mám dost nervů v práci,“ zvýší hlas Dina. „Nepotřebuju doma ještě tohle.“
Dina pracuje jako dispečerka na policejní stanici v Spruce Harbor, což Molly nepřijde zrovna stresující – pár opilých řidičů, sem tam nějaký monokl, drobné krádeže a nehody. Pokud má člověk někde dělat dispečera, jen těžko si lze na světě představit méně stresující místo než Spruce Harbor. Jenže Dina je od přírody přecitlivělá. Rozhodí ji i maličkosti. Jako by předpokládala, že všechno půjde dobře, a když je to jinak, což se samozřejmě stává často, je překvapená a naštvaná.

Molly je pravý opak. Za sedmnáct let jejího života se toho pokazilo tolik, že si zvykla to očekávat. Naopak, když se věcí daří, nějak neví, co si myslet. Přesně to se stalo s Jackem. Když Molly loni v desáté třídě přeřadili na Mountdesertskou střední školu, zdálo se, že se jí většina dětí snaží vyhnout. Všichni měli své kamarády a party a ona nikam nezapadala. Ne že by se o to zvlášť snažila. Ze zkušenosti ví, že vypadat drsně a divně je lepší než budit soucit a být zranitelná, a gotické oblečení používá jako brnění. Jack se jako jediný pokusil přes něj dostat.

Stalo se to uprostřed října na hodině společenských věd. Když došlo na rozdělení do skupin kvůli projektu, Molly byla, jako obvykle, páté kolo u vozu. Jack ji požádal, aby se připojila k němu a jeho partnerce Jody, která z toho rozhodně nebyla nadšená. Molly se celých padesát minut vyučovací hodiny cítila nesvá. Proč je tak milý? Co od ní chce? Je to jeden z těch kluků, kteří si rádi začnou s divnou holkou? Ať už mu šlo o cokoliv, nehodlala na to skočit. Stála stranou se založenýma rukama a shrbenými rameny, tmavé rovné vlasy jí lezly do očí. Když se jí na něco zeptal, pokrčila rameny a odsekla, ačkoliv je bedlivě sledovala a svůj díl práce udělala. „Ta holka je sakra divná,“ slyšela utrousit Jody, když po zvonění odcházeli ze třídy. „Mám z ní hrůzu.“ Když se Molly otočila, Jack se na ni podíval a překvapivě se usmál. „Myslím, že je tak nějak super,“ řekl a stále se díval na Molly. Poprvé od nástupu na tuhle školu si nemohla pomoci a úsměv oplatila.

Během následujících měsíců se Molly dozvěděla něco víc o Jackově životě. Otec byl dominikánský potulný dělník a matku potkal, když sbírala borůvky v Cherryfieldu. Ona otěhotněla, on se odstěhoval zpátky do Dominikánské republiky, začal si s místní dívkou a už se nikdy neukázal. Matka se nikdy nevdala a pracuje pro bohatou starší dámu v sídle na pobřeží. Podle všeho by Jack měl být taky outsider, ale není. Má něco do sebe: okázalé pohyby na fotbalovém hřišti, okouzlující úsměv, veliké hnědé oči s neuvěřitelně dlouhými řasami. A i když se odmítá brát vážně, Molly může říct, že je chytřejší, než přiznává, pravděpodobně i než si sám myslí.

Molly jsou Jackovy fotbalové dovednosti ukradené, ale považuje si jeho inteligence. (Hnědé oči jsou bonus.) Jen díky své vlastní zvídavosti nespadla na úplné dno. Jako gotička rozhodně nevzbuzuje žádné očekávání konvenčnosti, a tak se Molly může lišit dle libosti i v dalších ohledech. Pořád čte – na chodbě i v jídelně –, hlavně romány s hrdiny trpícími úzkostí:

Sebevraždy panen, Kdo chytá v žitě, Pod skleněným zvonem. Přepisuje si do sešitu jednotlivá slova, protože se jí líbí, jak znějí: Megera. Ustrašený. Talisman. Vdova. Vysilující. Patolízalský...
Jako nováček Molly měla ráda odstup, který zapříčinil její vzhled, tu opatrnost a nedůvěru v očích jejích vrstevníků. Ale časem ji ta image začala omezovat, i když to přiznává nerada. Každodenní ranní koloběh úprav jí zabere věčnost a Molly ztrácí trpělivost s rituály, které jí kdysi dávaly smysl – nabarvit si vlasy na havraní čerň s fialovými nebo bílými pruhy, namalovat si oční linky, nanést make-up o několik odstínů světlejší, než je barva její pleti, upravit a zavázat různé části nepohodlného oblečení.

Připadá si jako cirkusový klaun, který se jednoho rána probudil a už si nechce nasadit červený nos. Většina lidí se nemusí tak snažit, aby zůstali sami sebou. Proč by měla ona? Sní o tom, že příště, protože vždycky je další místo, další náhradní domov a nová škola, začne znovu s novým, na údržbu méně náročným stylem. Grunge? Lolitka?

Pravděpodobnost, že to nastane spíš dříve než později, se zvyšuje každým okamžikem. Dina se chce Molly zbavit už nějakou dobu a teď má dostatečný důvod. Ralph se za Mollyino chování zaručil; dalo mu dost práce přesvědčit Dinu, že se pod tím drsným účesem a make-upem skrývá hodné dítě. No, záruky právě vzaly za své.


Knihu Vlak naděje koupíte v knihkupectví a na internetových stránkách nakladatelství Albatros Media.