Cestovala jsem hodně vlakem a někdy i na velmi dlouhé trati. Většinou cestuji ráda, když těch cest není v jednom měsíci příliš. Díky své práci jsem vlakem v jednom měsíci nacestovala i přes pět tisíc kilometrů (pouze po ČR).

Ve většině případů mě vlak dovezl až na místo určení a často i včas. Nezapomenutelné pro mě byly dvě cesty, když v téměř celé republice zamrzly troleje a když jsem ve vlaku přibližně po 150 km cesty zjistila, že mi na nádraží ukradli peněženku i s lístkem a doklady a já měla před sebou dalších 250 km do místa určení. Ale to by bylo na delší povídání. Ovšem nikdy jsem osobně ve vlaku nezažila nehodu a doufám, že ani nezažiju. O to je pro mě děsivější se dozvídat, že i vlakové nehody jsou naprosto běžná záležitost.

Je zajímavé dívat se kolem sebe a vnímat dění nejen na nádraží, ale i ve vlaku. Někdy je to smutné a někdy pro zasmání. V současné době prochází trať rekonstrukcí v mnoha místech. Dopravní situace je asi nejkomplikovanější zvláště na prvním koridoru (Praha – Ostrava), kde jezdí dokonce tři dopravci. Dost často po prvním koridoru jezdím a mám vyzkoušené všechny dopravce.

Nikdo nemá rád zpoždění, i když v některých případech je pochopitelné. Vzpomínám, jak jsem přišla na nádraží, a na ceduli měly všechny vlaky jedoucí po koridoru zpoždění. Na prvním místě Pendolino (přes 200 minut), které stálo na nástupišti a vypadalo, že je nepoškozené a v pořádku. Z jednoho směru nepřijíždělo nic, z opačného směru zůstávaly vlaky ve stanici. Okolo šla „vlakuška“ a já se zeptala, co se děje. Vlak srazil na trati člověka. Zamrazilo mě v zádech nejvíce z lhostejného tónu jejího hlasu a z komentáře: „To je furt.“ Asi se už opravdu takovým strašným zážitkům musí bránit lhostejností.

Jednu dobu z nádraží kvůli rekonstrukci vedla jediná trolej. A ta byla nějakým nešťastným způsobem stržena a zase veliká zpoždění. Na nádraží je vždy z rozhlasu slyšet omluva zpoždění a důvod. V tomto případě to byla stržená trolej. Po nastoupení do vlaku jsem dostala při obdobném hlášení záchvat smíchu. Protože tam neopomněli informaci upřesnit a zdůraznit, že za to tento dopravce nemůže. V hlášení zaznělo: vlakem soukromého dopravce byla stržena trolej.

Nezapomenutelný zážitek jsem při zpoždění měla v době, kdy se rekonstruovala trať kolem Ústí nad Orlicí. Kdo z vás může říct, že se dostal do vlakové zácpy? Já ano. A pěkně dlouho jsme si tam všichni postáli. Stáli jsme v zatáčce, a proto bylo vidět několik vlakových souprav před námi a i za námi. Pak pouštěli z protisměru. V jedné frontě stál osobní vlak, obyčejný rychlík a vlaky obou soukromých dopravců. Odhadem se v jednom místě na trati muselo setkat více než 15 vlakových souprav. Nadšená ze zpoždění jsem nebyla, ale tento zvláštní zážitek stál asi za to.

Jak jsem měla možnost na vlastní kůži zjistit, ke spokojenosti s cestou nepřispívá jen to, že přijedeme v pořádku bez nehody a včas, ale i další faktory. Jedním z nich je teplota ve vlaku. Bývá to všelijaké. Když nastoupíme v horku do rozehřátého vlaku, nic moc, stěžujeme si. Když nastoupíme do vlaku, kde je klimatizace, tak je zaděláno na záněty dutin a letní chřipky. V zimě zase může být ve vlaku moc zima nebo moc horko.

Byl sychravý podzim a venku už byla docela zima a já se opět vydala na cestu. Nastoupila jsem do povinně místenkového vlaku soukromého dopravce. Vstoupila jsem do kupé, kde už bylo obsazeno 5 míst ze 6, a na mém místě ležela taška. Tak jsem po přání dobrého dne, řekla, že mám na toto místo místenku. Sborově se ozvalo 5 hlasů, to vás teda litujeme.

Lekla jsem se a hned zeptala, co se děje. Protože jsem přišla z většího chladna, tak jsem hned nepostřehla, že kupé je studené. Ostatní ženy v kupé už v tom chladu byly přes hodinu. Ovšem po mém nastoupení, průvodčí ve vlaku s povinným „thymolinovým úsměvem“ zorganizovala náš přesun do jiného vagónu, kde se zrovna uvolnila místa. Ovšem tam se taky netopilo. Jediný rozdíl mezi teplotou vagónů byl v tom, že v prvním se netopilo vůbec a v tom druhém přestali topit v průběhu cesty, takže byl teplejší, ale vychládal. Dovolila jsem si na to, že se netopí a vagón chladne, upozornit jinou usmívající se slečnu. Zmrzl jí úsměv na rtech a v podstatě mi vynadala, že se pletu a mluvím o jiném vagónu. Došlo jí, že asi není něco v pořádku, když se na ni začali dívat ostatní lidé zabalení do zimních bund přímo „vražedným pohledem“. Pak teprve začala zjišťovat, co se děje.

Myslím si, že se nedá říct, zda je nějaký dopravce lepší nebo horší. Služby mají srovnatelné. A samozřejmě soukromí dopravci jezdí jen po lukrativní trati, pouze v době, kdy jezdívá hodně lidí. Je to především o přístupu a o lidech. Obyčejnou cestu v malém motoráčku může zpříjemnit přirozeně milá průvodčí. V luxusním vlaku vám může zkazit zážitek někdo, kdo má v pracovní náplni povinný úsměv a několikrát se v průběhu cesty ptát, zda je vše v pořádku.